Mgr. Karel Škarka

* 1946

  • "Chtěl jsem studovat dálkově [vysokou školu], a přestože jsem měl nabídky do prvoligových, respektive extraligových manšaftů, tak jsem si říkal, že za ty dva roky, co jsem dvoufázově trénoval, mám volejbal natolik rád, že nechci, aby se stal jedinou náplní mého života. A taky to bylo dočasně, samozřejmě, protože sportovní život není příliš dlouhý. Tak mi na jaře v Ústí slíbili, že když se vrátím do Ústí, budu hrát druhou ligu, což jsem si říkal, že je dobré. To je dobrá soutěž a dobrá parta. Tak mi slíbili, že budu moct na učilišti dělat sportovního referenta, budu dálkově studovat [vysokou školu], dostanu byt, tak co víc si přát. Tak jsem se vrátil [z Kolína do Ústí]. To bylo po prověrkách. Prvního srpna jsem nastoupil na vojnu, skončil jsem posledního července, přijel jsem do Ústí a všichni, kteří mi to slíbili na kádrovém oddělení, byli vyházení. Takže jsem sice nastoupil do učiliště na internát ale jen jako vychovatel a po pár dnech jsem si řekl, tak to ne a dal jsem výpověď. A sháněl jsem si někde místo a přišel za mnou ředitel učiliště [taktéž z Ústí], že jsem vyučený a že mám průmyslovku a jestli chci dělat u učňů, tam, kde jsem začínal – mistra odborného výcviku. Práce s mládeží mě vždycky bavila, už jsem dělal instruktora na lyžích, vedl jsem lyžařské kurzy, tak jsem to přijal s podmínkou, že si budu dělat pedagogické minimum. To jsou asi tři semestry. Řekl jsem, že ne, že chci studovat vysokou školu a jakou. No takže první rok: ‚Nejsi kádrová rezerva‘, druhý rok: ‚Nejsi kádrová rezerva‘, třetí rok: ‚Nejsi kádrová rezerva‘. To byl rok 1973."

  • "[Otec] byl prohlášen německými úřady za nezvěstného jako všichni ostatní a maminka měla v té době velice krutý život, protože se musela starat o Janu, mou malou sestřičku. Jak jsem říkal o tátovi, byl členem klubu českých cyklistů. To byla velice aktivní skupina v Ústí nad Orlicí. Jeden z nich byl pan Josef Kubáň. To byl v té době známý závodník, na úrovni republiky, respektive protektorátu, byl jeden z nejlepších. A on byl pošťák. A když tito pošťáci, on a jeho kamarád, jehož jméno neznám, zaznamenali, že na pardubické gestapo, kam spadalo Ústí nad Orlicí, jde dopis, který není poslán rekomando, to znamená doporučeně, tak občas takové dopisy ztopili, protože to většinou byla udání. A zlikvidovali je. Protože když to nemělo odezvu, tak se ani nikdo nemohl domáhat, proč to došlo, nebo nedošlo, proč Němci neodpověděli. V jednom takovém dopise se dozvěděli, že na maminku někdo píše udání, že má manžela v zahraniční armádě, že utekl a že šije načerno. To byla cesta do koncentráku."

  • "V Marseille je nalodili na loď a přes Neapol a potom Alžír v Africe se dostali do Anglie – přes Gibraltarský průliv. Oklikou přes Atlantický oceán, protože ten Biskajský záliv byl bráněn ponorkami a měli s sebou k ostraze celý konvoj. Jednak protiletadlovou loď a jednak torpédoborce. V Neapoli se poprvé stali vojáky. Protože si musíme uvědomit, jak utekli, od té doby byli v jedněch šatech, možná hadrech, bychom dnes řekli, rozedraní. Takže tam byli vybaveni battledressy, tam dostali první výstroj a taky absolvovali přísahu československé armády v zahraničí. Podepsali také prohlášení, že nevstoupí do jiné armády. To proto, že zejména Sovětský svaz už v té době dělal mezi těmito vojáky přes svoje různé – i třeba bývalé komunisty – mezi vládními vojáky agitaci, aby nebojovali po boku západních Spojenců. Že je to imperialistická válka, že sledují svoje zištné cíle. Ona situace nebyla jen růžová, abychom si to nepředstavovali velice jednoduše."

  • Full recordings
  • 1

    Hradec Králové, 19.06.2025

    (audio)
    duration: 02:26:30
    media recorded in project Příběhy regionu - Královehradecký kraj
Full recordings are available only for logged users.

Heslo Čechoslovák znamenalo zůstat věrný sobě i vlasti

Maturitní fotografie Karla Škarky
Maturitní fotografie Karla Škarky
photo: Archiv Karla Škarky

Karel Škarka mladší se narodil 29. března 1946 v Ústí nad Orlicí do rodiny válečného hrdiny, což zásadně ovlivnilo jeho životní směřování. Jeho otec, plukovník Karel Škarka, během druhé světové války riskoval život při dramatickém přechodu od vládního vojska ke spojeneckým silám, s nimiž se následně účastnil obléhání přístavu Dunkerque. Po únorovém převratu v roce 1948 však rodinu postihla politická perzekuce; otec byl z armády vyhozen a syn byl režimem znevýhodňován při výběru studií. Karel Škarka se proto nejprve vyučil strojním zámečníkem, teprve později mohl v letech 1964–1968 absolvovat Střední průmyslovou školu strojnickou v Rychnově nad Kněžnou a následně dálkově vystudovat dvě vysoké školy. Po pádu komunistického režimu se aktivně zapojil do veřejného života a v prvních svobodných volbách byl zvolen do městského zastupitelstva. Své odborné znalosti předával od roku 1990 jako pedagog na odborném učilišti a umělecko-průmyslové škole, zároveň však zastával významné politické posty jako starosta a místostarosta města Ústí nad Orlicí. Celoživotní úctu k otcově odvaze stvrdil v roce 2016, kdy se svým synem Ondřejem podnikl cestu po stopách otcovy válečné anabáze v Itálii a v Alpách. Tuto rodinnou historii, symbolizující věrnost vlasti i v nejtěžších dobách, později zpracoval v oceňované biografické knize „Heslo Čechoslovák“. V roce 2025, v době natáčení, žil v Ústí n. Orlicí.