Pavla Kováčová

* 1913  †︎ 2013

  • „Naše domovnice nás furt schovávala. Paní Pížlová Růženka, to byla obyčejná žena z Domažlic, taková prima, jednoduchá. Ta nás furt schovávala. Vedle pan Vomáčka, to byl hokynář, nám dával načerno všechny potravinové lístky, všechno nám dával, i bez potravinových lístků. Každý jinak. Ona nás schovávala ve všech bytech, co už Židi opouštěli. To byl takový dům, který patřil Židům a postupně museli do koncentráku, a ona nás po těch bytech schovávala. Nejenom nás, ale i jiné Židy. Také syna paní domácí, jmenoval se Polák. Šafaříkova 18, schovávala nás, toho kluka taky, jenže ten to nějak vycítil, že je to hrůza, bylo mu asi čtrnáct let, vylezl na střechu, skočil z ní a zabil se. Ten nezůstal, ale nás tam schovávala po těch bytech. Byla to Růžena Pížlová, báječná osoba, žije její dcera. Jak se k nám chovali Češi? Jenom někteří byli takoví, každý ne.“

  • „Ve velice pobožné židovské rodině. Košer všecko. (Co to znamená?) To znamená, že se žije podle Pěti knih Mojžíšových, podle Mojžíše, čisté nádobí, masové extra, mléčné extra, hrozně se myjí ruce, před každým jídlem se pomodlí, po každém jídle se pomodlí, drží se šábes, to se musí. Já mám obraz takový, to vám pak ukážu. To jsme měli nádherný šábes, to jsme se museli vykoupat, umýt a být hodní. Byli jsme čtyři haranti, takže jsme moc hodní nebyli, kopali jsme se pod stolem, tatínek to věděl, ale dělal, že ne, poněvadž byl šábes, tak jsme museli být hodní. Po šábesu, až v neděli, nás vzal a říkal, že dělá všechno ve velkém, hodil nás všechny čtyři na hromadu a seřezal nás najednou. Ale až v neděli, protože o šábesu se to nedělá. Takhle jsme žili.“

  • „My jsme řekli, že nejsme zbabělí, že musíme bojovat. Že to nejde, aby oni si utekli. Oni chtěli pryč, do Palestiny, když tatínek povídal, že půjdeme do Palestiny. (Vždyť se tam jel podívat...) Jel se tam podívat, řekl, že jedeme do Palestiny, utečeme do Palestiny, a my jsme řekli: ‚Ne, my jsme vlastenci, my budeme bojovat.‘ Takoví volové jsme byli. Vlastenci jsme byli.“

  • „On s námi šel nějaký pán, který nás měl vést, ale on šel hodně před námi, že rozsvítí lampičku, když tam nebude financ nebo strážník. Jenom tak, abychom lezli po břiše, to byla mokrá zem, sníh, bláto, my jsme se museli plazit po břiše, ale až asi padesát metrů za ním, když bliklo světýlko. Tak jsme se tam váleli a najednou Petr řekl: ‚Vonat!‘ (maďarsky vlak). První slovo vyslovil maďarsky: ‚Vonat.‘ A já: ‚Budeš zticha, nebo nás zabijou!‘ Víte, že dodneška mi to vyčítá? On je šedesátiletý, ale dodneška má hrůzu, že ho zabijou, že jsem mu to tenkrát řekla.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 01.01.2006

    (audio)
    duration: 02:55:05
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Pro Žida je každá doba složitá

Pavla Kováčová s dcerou, 40. léta
Pavla Kováčová s dcerou, 40. léta
photo: archiv pamětníka

Pavla Kováčová, rozená Estereicherová, se narodila 15. července 1913 v Krakově do ortodoxní židovské rodiny, v níž vyrůstali čtyři sourozenci. Rodina se brzy přestěhovala do Prahy, kde otec založil firmu na výrobu čokolády. V roce 1932 složila pamětnice maturitu a v roce 1939 se provdala za Pavla Weisze, který pocházel z Lučence. Oba se bezprostředně po okupaci zapojili do odbojového hnutí. V roce 1940 se manželům narodila dcera Eva. Ačkoli dostali v únoru 1942 předvolání do transportu do ghetta Terezín, kvůli těhotenství byla deportace odložena. Manželé s dcerou a později i se synem se rozhodli nenastoupit do transportu a ukrývali se v Praze. Koncem roku 1942 uprchli do Maďarska a poté do Lučence, kde žili manželovi rodiče a další příbuzní. I na Slovensku, kde se ukrývali pod falešnou identitou, pokračoval Pavel Weisz i jeho žena v odbojové činnosti. Pavla Kováčová byla s oběma dětmi krátce internována v ghettu v Lučenci, odkud ji však manžel odvedl. Od té doby se pamětnice s dětmi skrývala u různých lidí na venkově a delší dobu strávila u rodiny Miadokových v obci Mládzovo. Pavel Weisz se zapojil do Slovenského národního povstání a spolupracoval s partyzánskými jednotkami na Slovensku. V lednu 1945, po osvobození, se rodina, která se mezitím rozrostla o třetí dítě, opět sešla a v létě 1945 se vrátila do Prahy. V roce 1946 si změnili příjmení Weisz na Kováč. Pavla Kováčová pracovala ve školství, později v administrativě a jako korepetitorka. Zemřela 4. září 2013, krátce po dosažení stých narozenin.