Gerhard Simchen

* 1945

Video Player is loading.
Current Time 0:00
/
Duration 0:00
Loaded: 0%
Progress: 0%
Stream Type LIVE
Remaining Time -0:00
 
1x
  • "Víte, jak jsem šťastný, že jsme se konečně vrátili k tomu, co bylo před válkou? Pořád nechápu, co chtějí náckové teď a co chtěli tehdy. Češi žili ruku v ruce s Němci a sudetskými Němci, vedle sebe. Mluvili spolu, slavili spolu, byli spolu v klubech. Neexistovaly žádné klady a zápory, protiklady soužití nebo něco podobného, to prostě neexistovalo. A zaplaťpánbůh, že dneska máme takovou situaci zase zpátky."

  • "U nás jsme to prožívali díky tomu, že lesy byly plné ruských vojáků už dlouho před invazí. Takže všude byly tábory. Pak byly také dopravní kontroly, když jsem musel jet do Löbau, ať už z jakéhokoli důvodu, zastavili mě třikrát nebo čtyřikrát. Kontroly dokladů a všechno možné. A pak přišel ten srpen. Večer jsme byli na zkoušce kostelního sboru a po zkoušce kostelního sboru šli chlapi do hospody na pivo. Já jsem se dostal až k radnici v Ebersbachu, kde Bahnhofstrasse šla přímo kolem. To je ulice, která vede směrem na Jiříkov. A ta byla zavřená, nikdo nemohl přejít. Byly tam ruské stráže s páskami a vlajkami a pak to začalo. Pak jely dělostřelecké zbraně, kulomety a všechno. A pak přišly tanky. Nedokázal jsem je spočítat. Všiml jsem si ale, že ty taktické značky, čísla na tancích, byly polepené ruskými novinami. A co mi tehdy bylo trochu podezřelé, bylo to, že na dělostřeleckých kusech, které tam byly, seděl střelec, což nikdy není obvyklé pro transport, jak jsem zjistil později, když jsem byl sám na vojně. A trvalo to celé několik hodin!"

  • "Ale podařila se jim jedna věc, protože žili přímo na hranici, ve Philippsdorfu - Filipově. Tam v pravém smyslu žádná hranice neexistovala. A nejspíš se nějakou oklikou dozvěděli, že budou muset brzy z domu pryč. Oni měli vlastní mechanickou ruční pletárnu, stroje, dělali dětské věci, všechno, co se pletlo jako svetr. V noci se jim podařilo ty stroje rozebrat a ilegálně je převézt přes hranice do Saska. Pak si je s sebou vzali do Lipska a provozovali ten podnik až do důchodu. Museli si dávat dvojnásobný pozor, protože pohraniční policie tam už tehdy posílala hlídky. A oni vždycky kontrolovali, kdy už hlídka prošla, nosili ty věci po balíčcích... Muselo to být velmi náročné."

  • Full recordings
  • 1

    Zittau, 14.02.2024

    (audio)
    duration: 01:03:07
    media recorded in project Paměť pohraničí
Full recordings are available only for logged users.

Víte, jak jsem šťastný, že jsme se v česko-německých vztazích konečně vrátili k tomu, co bylo před válkou?

Gerhard Simchen, 2024
Gerhard Simchen, 2024
photo: Post Bellum

Gerhard Simchen se narodil 2. července 1945, pouhých pár týdnů po konci druhé světové války, ve vesnici Zschepplin u Lipska. Po otci má ale rodinné kořeny v severočeském Filipově. Jeho otec nastoupil jako sudetský Němec do wehrmachtu, z amerického zajetí už se domů vrátit nesměl. I Gerhardovi prarodiče byli odsunuti do sovětské okupační zóny Německa. Gerhard vyrůstal v Ebersdorfu na německé straně historické hranice mezi Čechami a Lužicí, tedy v zásadě na dohled otcovu rodišti. V jeho dětství od sebe Německou demokratickou republiku a Československou socialistickou republiku, dva údajně spřátelené státy ze „socialistického tábora“, oddělovala neprostupná hranice s pravidelnými pohraničními hlídkami a ostnatým drátem, dost podobná tehdejší železné oponě. Tento stav trval až do stavby Berlínské zdi na počátku šedesátých let. V srpnu 1968 Gerhard na vlastní oči viděl, jak přes hranici jedou tanky „bratrských“ vojsk Československo okupovat. Dnes je pan Simchen rád, že je česko-německá hranice jen symbolická a že vztahy mezi Němci a Čechy jsou opět tak bezproblémové, jako byly před válkou. A také, že smí do země, z níž byli jeho předci odsunuti, opět svobodně jezdit, kdykoliv se mu zachce.