The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Gerhard Simchen (* 1945)

• narodil se 2. července 1945 ve vesnici Zschepplin u Lipska. Po otci má ale rodinné kořeny v severočeském Filipově.

• otec sloužil ve wehrmachtu, nesměl se do Filipova z amerického zajetí vrátit. I prarodiče byli odsunuti do Německa

• Gerhard vyrůstal a žije v Ebersbachu u českých hranic, za ostnatým drátem

• nevstoupil do komunistických mládežnických organizací ani strany SED

• nechtěl na vojnu ve zbrani, musel na náhradní službu k nenáviděným pořádkovým milicím

• v srpnu 1968 viděl přes hranice přejíždět celou noc tanky okupačních armád do Československa

Gerhard Simchen přišel na svět pouhých pár týdnů po konci druhé světové války, 2. července 1945, v rodišti své matky ve vesnici Zschepplin u Lipska. Po otci má ale rodinné kořeny v českém Filipově. V jeho těsné blízkosti, v Ebersdorfu na německé straně historické hranice mezi Čechami a Lužicí, také vyrůstal. V jeho dětství od sebe Německou demokratickou republiku a Československou socialistickou republiku, dva údajně spřátelené státy ze “socialistického tábora”, oddělovala neprostupná hranice s pravidelnými pohraničními hlídkami a ostnatým drátem, dost podobná tehdejší železné oponě. V šedesátých letech se režim na hranici uvolnil, v srpnu 1968 Gerhard na vlastní oči viděl, jak přes ni jedou tanky “bratrských” vojsk Československo okupovat. Dnes je pan Simchen rád, že je česko-německá hranice jen symbolická a že vztahy mezi Němci a Čechy jsou opět tak bezproblémové, jako byly před válkou. A také, že muže do země, z níž byli jeho předci odsunuti, opět svobodně jezdit, kdykoliv se mu zachce. Učí se proto česky.

Hranice na sklonku války a těsně po ní

Gerhardovi rodiče, Adelheid Tomach a Robert Simchen, se poznali v kruzích katolické mládeže v Eilenburgu u Lipska, kde byl otec za války v kasárnách. Matka se v této oblasti narodila, ovšem její rodiče pocházeli ze západního Pruska (dnes součást Polska), odkud se museli vystěhovat už po první světové válce.

Naopak Gerhardův otec se narodil ve Filipově (německy Philippsdorf), tehdy převážně německojazyčné obci na Rumbursku v blízkosti saské hranice. Pracoval v textilce v Krásné Lípě, odkud ho po záboru Sudet nacistickou Říší odvedli do wehrmachtu. Ke konci války padl do amerického zajetí, po propuštění už do rodného Filipova nesměl. Zamířil tedy za ženou k Lipsku, kde už ho čekal i novorozený Gerhard. V roce 1946 tam po odsunu z Československa našli domov i Gerhardovi prarodiče Anna a Gustav Simchenovi. Před nuceným odchodem se jim podařilo se zabezpečit do budoucna a předejít tak bídě, která jinak byla z počátku běžným údělem vyhnanců.

“Oni žili přímo na hranici, ve Philippsdrofu - Filipově. Tam v pravém slova smyslu žádná hranice neexistovala,” vypráví Gerhard Simchen.  “Nejspíš se nějakou okliku dozvěděli, že budou muset brzy z domu pryč. Měli vlastní mechanickou ruční pletárnu, stroje. Dělali dětské věci a všechno, co se plete jako svetr. Přes noc se jim podařilo ty stroje rozebrat a ilegálně je převézt přes hranice do Saska. Museli dávat dvojnásobný pozor, protože pohraničníci tam už tehdy posílali hlídky. Vždycky zkontrolovali, jestli už hlídka prošla, a pak ty věci přenášeli po balíčcích. Muselo to být velmi náročné.”

Hranice z ostnatého drátu

Robert Simchen se po pár letech přestěhoval s rodinou k Žitavě, do Ebersbachu. Bezprostřední blízkost rodného Filipova prý v jeho rozhodování roli nehrála. Tradice textilní výroby, která tam byla doma po obou stranách hranice, ale nepochybně ano. Otec šel prostě za prací a to za tou, kterou uměl. 

Roku 1952 nastoupil Gerhard Simchen v Ebersbachu do školy. Do jeho otčiny bylo sice přes hranici vidět, zajet tam ale nešlo. Navzdory tomu co říkali ve škole, totiž že státy sovětského bloku pojí vzájemné přátelství a důvěry, totiž od sebe tehdejší NDR a ČSSR až do počátku šedesátých let oddělovala téměř neprostupná hranice z tří řad ostnatého drátu a písečného pásu pro zachycování stop, kterou permanentně hlídala hraniční policie. Okolo těchto hranic chodil Gerhard každý den do školy, když studoval na gymnáziu. Na pohraničníky narážel, kdykoliv zabloudil při sběru hub. 

Pohled na českou stranu hranice ale nebyl v prvních poválečných desetiletích nijak vábný. Vylidněné obce, vybydlená stavení, opuštěné fabriky. Ostatně ani německá města nevypadala dobře, Gerhard Simchen charakterizuje své dospívání jako “dětství v ruinách”.

Návštěvy přes hranici

První Gerhardova návštěva Čech se odehrála ještě v téhle době. Jel se skupinou mládežníků pod vedením ebersbašského faráře Maye, do Jiříkova je pozval tehdejší tamní farář, který byl sám ještě německého původu. Zatímco z domova do Jiříkova viděli pouhým okem, cesta trvala přes Bad Schandau několik hodin. O povinnosti žádat si o vízum ani nemluvě. Navštívili jiříkovský kostel, sloužili tam mši, spali na faře. Gerhard z toho byl nadšen, když to ale vyprávěl dědovi, se zlou se potázal. Kvůli traumatu z odsunu snahu svého vnuka o česko-německé porozumění ani nechápal, ani nevítal. “Zlobu si vzal do hrobu,” hodnotí to Gerhard Simchen.

Gerhard vyrůstal v katolické rodině, politická indoktrinace ale byla v NDR všudypřítomná. Nešel do pionýra, ani do jeho mládežnické obdoby FDJ. Chtěl studovat na zvěrolékaře, protože se ale odmítal upsat na tři roky na vojnu, bylo mu to zapovězeno. Vyučil se zámečníkem. Komunistická moc se mu potom za neochotu ji bránit v uniformě pomstila rafinovaným způsobem. Musela na náhradní vojenskou službu k takzvaným podnikovým milicím, jejichž hlavním úkolem bylo potlačovat případné občanské nepokoje. Říkalo se jim “Ulbrichtova zelená SS”. Když přišel ve stejnokroji do hospody, lidé si od něj odsedávali.

Tanky na hranici - 1968

Už nějako dobu před srpnem 1968 byly lesy v okolí Ebersbachu plné sovětských vojáků. Kdo se v autě přiblížil hranici, byl hned kontrolován. “A pak přišel ten srpen,” vypráví Gerhard Simchen. “Večer jsme byli na zkoušce kostelního sboru a po ní šli chlapi do hospody na pivo. Já jsem se dostal až k radnici v Ebersbachu, k Bahnhofstrasse. To je ulice, která vede směrem na Jiříkov. A ta byla zavřená, nikdo nemohl přejít. Byly tam ruské stráže s páskami a vlajkami, a pak to začalo. Projížděly dělostřelecké zbraně, kulomety a všechno. A pak tanky. Nedokázal jsem je spočítat. Všiml jsem si ale, že ty taktické značky, čísla na tancích, byly polepené ruskými novinami. A co mi tehdy bylo trochu podezřelé, bylo to, že na dělostřeleckých kusech, které tam byly, seděl střelec, což nikdy není obvyklé pro transport, jak jsem zjistil později, když jsem byl sám na vojně. A trvalo to celé několik hodin!”

Domů se té noci už Gerhard nedostal. O “bratrské” pomoci se občané NDR dozvěděli až druhý den ráno ze zpráv.

Pašování přes hranici

Po okupaci byla sice hranice nějakou dobu opět neprostupná, za čas ale nastalo uvolňování přeshraničního styku. Jezdilo se už přes přechod ve Varnsdorfu, nad den či dva se smělo jet i bez pasu, pouze na občanku s povinností vyměnit si předepsaný počet peněz. Když si dvanáct let před pádem železné opony Simchenovi konečně směli koupit svůj první trabant, vyrazili hned na dovolenou do Krkonoš. Vrátili se bohatší nejen o zážitky, ale i o české radiátorové topení - v NDR nedostatkové zboží. 

Příhraniční styk ostatně zahrnoval i častou výměnu zboží. Načerno. Z Nového Boru a Rumburku se vozily barevné kachlíky, protože v NDR byly k mání jen bílé. Do Československa se zase vozil cement či elektronika. Pašování prostě tehdy patřilo k životu.

Trabantem jednou do staré vlasti odvezl i svého otce. Jeli i do Krásné Lípy, otec se rozmluvil o svém dětství, jako celý život ale mlčel o válce. Dům prarodičů ve Filipově byl stržený, stejně jako rodná hrobka na tamním hřbitově. Gerhard ale přesně ví, kde stála. Ještě donedávna byla masívní náhrobní deska na jejím místě vestavěna do hřbitovní zdi. Přemýšlel, že si ji vezme domů, ale jednoho dne byla pryč i ona.

Štěstí

Vývoj po roce 1989 prožíval Gerhard Simchen se smíšenými pocity. Pracoval jako nákupčí v textilce, která neobstála v nové konkurenci a zkrachovala. Rekvalifikoval se, ale dlouho zůstával nezaměstnaný. Naštěstí jeho manželka začala podnikat, a tak jí mohl pomáhat s prodejem.

Na dnešním stavu ho ale těší především to, že hranice, která ho od dětství tak svazovala, je minulostí. 

“Víte, jak jsem šťastný, že jsme se konečně vrátili k tomu, co bylo před válkou?,” ptá se Grahard Simchen na závěr rozhovoru. “Češi žili tehdy ruku v ruce s Němci a sudetskými Němci, vedle sebe. Mluvili spolu, slavili spolu, byli spolu v klubech. Neřešily žádné klady a zápory soužití nebo něco podobného, to prostě neexistovalo. A zaplaťpánbůh, že dneska máme takovou situaci zase zpátky.”