RNDr. Hana Seyčková

„Přišli do toho sklepa a měli německý uniformy, pochopitelně, a teď s puškama proti nám. No, tak jsme koukali, co se bude dít. A tam, bydleli s námi v té vile nějací Slováci. On byl dokonce nějakej strážmistr nebo co v tý době, a ti mladí kluci, už měl v té době dospělé syny, tak to byli Slováci, teda celá ta rodina, pochopitelně, né ti mladí jenom. A ti zhodnotili situaci, nebo jestli měli nějaké informace, to já nevím. Na ty vojáky začali oni tou slovenčinou: ,My nejsme Němci, my jsme Čechoslováci‘, a nato ti Rusové slyšeli, protože to byl jazyk, který jim byl blízkej, že jo? To jako když jim říkal: ,My nejsme Němci.‘ No tak to byli vlasovci. No jo, ale oni opatrní byli, takže my jako první jsme museli otevřít byt a pustit je do bytu. Maminka říkala: ,No, tak já jsem zachraňovala ten kvartýr z pohraničí, ze Sudet, a teď mi to tady zničej.‘ No, ale oni prostě se chovali slušně, to musím říct, ale ten byt obsadili a z koupelny, to jsem Ivanovi ukazovala, kde jsme měli okýnko z koupelny, to bylo jak vyšitá střílna, opravdu. Okýnko z koupelny, tam oni si udělali kulometný hnízdo, a když my jsme se pak vrátili domů, tak jsme měli takhle ve vaně patron... Protože to bylo okýnko nad vanou, no tak votamtaď oni stříleli, ti vlasovci, na ty Němce. A to bylo něco pro henleinovce, kteří měli támhle na střeše kasáren, tam měli taky oni svý kulometný hnízdo, to tam měli prostě stavby na tý střeše, přesně tak na tý ,donucovačce‘, jsme jí říkali, donucovací pracovna, dneska je to věznice. No tak na tom, to byla jako vodárna, tam měli taky kulometný hnízdo. No a ti vlasovci stříleli, no, a samozřejmě Němci okamžitě věděli, v kterým baráku, takže pro nás potom přišli z tý Revoluční gardy a říkali, že musíme pryč z toho baráku, že oni ho mají zaměřenej a že to nemusí dobře dopadnout.“

„Tam nás maminka furt tahala dolů k tý Vltavě, no ale tam už jsme nedošly, to už nás zahnali do krytu, do tý uličky Trojská… to je jedno. A teď, my jsme samozřejmě, to už bylo osmýho února, čili to už byli lidi takoví voprsklí teda, že jo, s těma náletama. Nic se nedělo, tak nešli ani do krytu, tam tramvaje zastavily a lidi v tý tramvaji zůstali, aby byli první, až se to zase rozjede, až se to odhouká. No, ale maminka, zvědavá ženská... taky doprostřed ulice nás zahnali... ale byly jsme mezi dveřma na chodbě, abychom koukaly… A jenom slyším, jestli maminka nebo někdo říkal: ,Jé podívejte se, jak letěj nízko.‘ A v tom momentě to prásklo někde. Heleďte, v tu ránu byli ti lidi pryč z tý ulice, no, a byly jsme ve sklepě. A to vám řeknu, na to nikdy nezapomenu, že když jsme byly v tom sklepě, teda v tom protileteckým krytu, tak jsme slyšely, jak vedle ten dům dostal zásah a jak se to sypalo všechno. Teď jsme čekaly, kdy teda to bude taky na naši hlavičku. Ale naštěstí, teda, jsme z toho vyvázly. No a když to potom odhoukali, tak nás vyváděli ven, a tam byli furt samí takoví – Revoluční garda, nebo jak se jmenovali ti, RG byli označení vždycky. Tak ti tam měli zapíchnutý praporky všude, kde byly nevybuchlý miny nějaký, nebo něco od toho, a hnali nás prostě pryč.“

„No a tam na tý zemský školní radě... po nějakým tom spojeneckým bombardování lehly ty Drážďany, různý jiný… no tak tam vymysleli, že kantoři mají ještě ty prázdniny, tak že pojedou odklízet do reichu sutiny a vybírat z toho ty mrtvoly a tak dále. No, a tak se tam dělaly seznamy těch učitelů. No tak samozřejmě, náš tatínek, to by nebyl on, že jo, tak to samozřejmě opsal a rozesílal to těm kantorům, aby je upozornil, a aby nebyli doma, aby jim to nemohli doručit, a v tomhle tom smyslu. Já na to pamatuju, protože on v noci vždycky, to nás rušilo, on na psacím stroji – dneska by nebylo problém zjistit, o jakej psací stroj šlo, že jo, ale tehdá to prostě prošlo – no a posílal to těm dotyčnejm podle toho seznamu. Načež, jeden takovej samozřejmě chytrák – nebyli bysme Češi, kdyby to nebylo – šel na ten úřad je požádat, aby ho tam neposílali, a teď se to rozjelo… ,Jak on to ví? Dostal obsílku!‘ No a přišlo se na tátu, že jo. A ten Werner nebo Schuster tam na něj řval, že jako on tohle... a že zavolá gestapo a že rodina do koncentráku, a tohleto všechno. No tak tatínek prostě vabank, že jo. Tak taky v němčině, v takový tý vídeňský, on říkal, že to mělo extra přízvuk, rakouská němčina, tak začal řvát na toho dotyčnýho, protože už šlo o hodně, v němčině. A že tedy, jak si to dovoluje, on na něj, že je to tady všechno nezajištěný, každej řemeslník a každá uklízečka může ke všemu a proč se obrací na něj, a já nevím, co všechno… Jo, a táta říkal jednu větu. Jo, ať pozve to gestapo, že on jim zase řekne, jakej je tady nepořádek. A to zabralo, a tak žádný gestapo se nevolalo...“