RNDr. Hana Seyčková

* 1934

  • „Určitě, protože kdo z naší ohrady se dostal do světa? My, když jsme se vraceli odněkud, tak vždycky, než jsme přejížděli hranice, tak už nás ti psi na těch hranicích registrovali a štěkali a já nevím, co všechno. A já si uvědomuju, že jsem si vždycky říkala: ,Tak se vracíme zase do vězení.‘ Když jsme byli někde služebně, pak jsme byli v Bagdádu, taky rok, tak když jsme odněkud přijeli z toho světa, tak že v tom světě jsem se cejtila taková, já nevím, jak bych to řekla, taková svobodná. Nikdo mě nezkoušel, neprověřoval furt, nehlídal, co jsme si udělali, to jsme si udělali, co jsme zvorali, to jsme zvorali, tak jsme si to taky šli napravit, a tak dále. Ale neměli jsme furt za sebou nějaký strážný anděle. Tady jsem měla furt pocit... a furt jsem se kontrolovala, co řeknu, a to jsem měla vžitý už z toho protektorátu, pochopitelně, to už v člověku zůstalo, když vás ty rodiče varovali tohle a před tímhle chránili, tak to jsem si šikovně odnesla do komunistickýho lágru.“

  • „Přišli do toho sklepa a měli německý uniformy, pochopitelně, a teď s puškama proti nám. No, tak jsme koukali, co se bude dít. A tam, bydleli s námi v té vile nějací Slováci. On byl dokonce nějakej strážmistr nebo co v tý době, a ti mladí kluci, už měl v té době dospělé syny, tak to byli Slováci, teda celá ta rodina, pochopitelně, né ti mladí jenom. A ti zhodnotili situaci, nebo jestli měli nějaké informace, to já nevím. Na ty vojáky začali oni tou slovenčinou: ,My nejsme Němci, my jsme Čechoslováci‘, a nato ti Rusové slyšeli, protože to byl jazyk, který jim byl blízkej, že jo? To jako když jim říkal: ,My nejsme Němci.‘ No tak to byli vlasovci. No jo, ale oni opatrní byli, takže my jako první jsme museli otevřít byt a pustit je do bytu. Maminka říkala: ,No, tak já jsem zachraňovala ten kvartýr z pohraničí, ze Sudet, a teď mi to tady zničej.‘ No, ale oni prostě se chovali slušně, to musím říct, ale ten byt obsadili a z koupelny, to jsem Ivanovi ukazovala, kde jsme měli okýnko z koupelny, to bylo jak vyšitá střílna, opravdu. Okýnko z koupelny, tam oni si udělali kulometný hnízdo, a když my jsme se pak vrátili domů, tak jsme měli takhle ve vaně patron... Protože to bylo okýnko nad vanou, no tak votamtaď oni stříleli, ti vlasovci, na ty Němce. A to bylo něco pro henleinovce, kteří měli támhle na střeše kasáren, tam měli taky oni svý kulometný hnízdo, to tam měli prostě stavby na tý střeše, přesně tak na tý ,donucovačce‘, jsme jí říkali, donucovací pracovna, dneska je to věznice. No tak na tom, to byla jako vodárna, tam měli taky kulometný hnízdo. No a ti vlasovci stříleli, no, a samozřejmě Němci okamžitě věděli, v kterým baráku, takže pro nás potom přišli z tý Revoluční gardy a říkali, že musíme pryč z toho baráku, že oni ho mají zaměřenej a že to nemusí dobře dopadnout.“

  • „Tam nás maminka furt tahala dolů k tý Vltavě, no ale tam už jsme nedošly, to už nás zahnali do krytu, do tý uličky Trojská… to je jedno. A teď, my jsme samozřejmě, to už bylo osmýho února, čili to už byli lidi takoví voprsklí teda, že jo, s těma náletama. Nic se nedělo, tak nešli ani do krytu, tam tramvaje zastavily a lidi v tý tramvaji zůstali, aby byli první, až se to zase rozjede, až se to odhouká. No, ale maminka, zvědavá ženská... taky doprostřed ulice nás zahnali... ale byly jsme mezi dveřma na chodbě, abychom koukaly… A jenom slyším, jestli maminka nebo někdo říkal: ,Jé podívejte se, jak letěj nízko.‘ A v tom momentě to prásklo někde. Heleďte, v tu ránu byli ti lidi pryč z tý ulice, no, a byly jsme ve sklepě. A to vám řeknu, na to nikdy nezapomenu, že když jsme byly v tom sklepě, teda v tom protileteckým krytu, tak jsme slyšely, jak vedle ten dům dostal zásah a jak se to sypalo všechno. Teď jsme čekaly, kdy teda to bude taky na naši hlavičku. Ale naštěstí, teda, jsme z toho vyvázly. No a když to potom odhoukali, tak nás vyváděli ven, a tam byli furt samí takoví – Revoluční garda, nebo jak se jmenovali ti, RG byli označení vždycky. Tak ti tam měli zapíchnutý praporky všude, kde byly nevybuchlý miny nějaký, nebo něco od toho, a hnali nás prostě pryč.“

  • „No a tam na tý zemský školní radě... po nějakým tom spojeneckým bombardování lehly ty Drážďany, různý jiný… no tak tam vymysleli, že kantoři mají ještě ty prázdniny, tak že pojedou odklízet do reichu sutiny a vybírat z toho ty mrtvoly a tak dále. No, a tak se tam dělaly seznamy těch učitelů. No tak samozřejmě, náš tatínek, to by nebyl on, že jo, tak to samozřejmě opsal a rozesílal to těm kantorům, aby je upozornil, a aby nebyli doma, aby jim to nemohli doručit, a v tomhle tom smyslu. Já na to pamatuju, protože on v noci vždycky, to nás rušilo, on na psacím stroji – dneska by nebylo problém zjistit, o jakej psací stroj šlo, že jo, ale tehdá to prostě prošlo – no a posílal to těm dotyčnejm podle toho seznamu. Načež, jeden takovej samozřejmě chytrák – nebyli bysme Češi, kdyby to nebylo – šel na ten úřad je požádat, aby ho tam neposílali, a teď se to rozjelo… ,Jak on to ví? Dostal obsílku!‘ No a přišlo se na tátu, že jo. A ten Werner nebo Schuster tam na něj řval, že jako on tohle... a že zavolá gestapo a že rodina do koncentráku, a tohleto všechno. No tak tatínek prostě vabank, že jo. Tak taky v němčině, v takový tý vídeňský, on říkal, že to mělo extra přízvuk, rakouská němčina, tak začal řvát na toho dotyčnýho, protože už šlo o hodně, v němčině. A že tedy, jak si to dovoluje, on na něj, že je to tady všechno nezajištěný, každej řemeslník a každá uklízečka může ke všemu a proč se obrací na něj, a já nevím, co všechno… Jo, a táta říkal jednu větu. Jo, ať pozve to gestapo, že on jim zase řekne, jakej je tady nepořádek. A to zabralo, a tak žádný gestapo se nevolalo...“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 06.05.2025

    (audio)
    duration: 01:58:06
    media recorded in project Příběhy 20. století
  • 2

    Praha, 01.06.2025

    (audio)
    duration: 02:27:35
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Nikde není řečeno, že se historie nemůže opakovat

Hana Seyčková, roz. Petrášová
Hana Seyčková, roz. Petrášová
photo: Archív pamětnice

Hana Seyčková, rozená Petrášová, se narodila 31. srpna 1934 v Lounech jako prvorozená dcera Josefa a Růženy Petrášových. Její dětství výrazně poznamenaly události konce třicátých let. Po uzavření mnichovské dohody byla rodina nucena opustit svůj domov v sudetských Ervěnicích, svůj nový domov našla později v Ruzyni u Prahy. V období druhé světové války zažila bombardování Prahy i dramatické dny jejího konce, kdy byla svědkem příchodu vojáků generála Vlasova. Po válce se vydala na pedagogickou dráhu – vystudovala pedagogickou fakultu a začala působit jako učitelka. Později se profesně přesunula do oblasti výpočetní techniky, když nastoupila do výpočetního střediska Státního výzkumného ústavu tepelné techniky. Svůj odborný profil si dále rozšířila studiem matematické informatiky na Matematicko-fyzikální fakultě UK. V roce 1956 se provdala za Jiřího Seyčka a společně založili rodinu. V polovině šedesátých let strávili několik let v Ghaně, kde její manžel pracoval jako stavební inženýr na výstavbě přehrady. Po návratu do Československa se pamětnice zapojila do práce na ministerstvu školství, kde se podílela na zavádění výpočetní techniky do škol. Její kritické názory se v období normalizace dostaly do konfliktu s novou linií strany, což vedlo k jejímu vyloučení z KSČ. Na počátku osmdesátých let znovu vycestovala do zahraničí – tentokrát do Bagdádu, kam byl její manžel opět vyslán na odbornou misi. Sametovou revoluci v roce 1989 přivítala s radostí a nadějí v lepší budoucnost. V roce 2025 žila Hana Seyčková v Praze-Chodově.