The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

RNDr. Hana Seyčková (* 1934)

• narozena 31. srpna 1934 v Lounech

• v roce 1938, po mnichovském diktátu, rodina opustila domov v sudetských Ervěnicích

• po vyhlášení protektorátu našla domov v Ruzyni u Prahy

• v únoru 1944 zažila pamětnice bombardování Prahy spojeneckými vojsky

• v květnu 1945 byla svědkyní osvobození Ruzyně vojskem generála Vlasova

• v roce 1946 nastoupila středoškolská studia

• vystudovala Pedagogickou fakultu UK, obor matematika – fyzika

• byla zaměstnána jako pedagožka, později v ústavu Státního výzkumného ústavu tepelné techniky

• v roce 1956 vstoupila do manželství s Jiřím Seyčkem

• v roce 1963 promoce na MFF UK, obor matematická informatika

• v letech 1965 až 1968 s rodinou na pracovním pobytu v Ghaně

• v roce 1968 nastoupila na ministerstvo školství, kde se věnovala zavádění počítačů

• během normalizačních čistek byla za své postoje vyloučena z komunistické strany

• v letech 1980 až 1982 s rodinou na pracovním pobytu v Iráku

• po roce 1989 zaměstnána v Oblastním výpočetním centru vysokých škol

• v roce 2025 žila v Praze-Chodově

Hana Seyčková pochází z kantorské a sokolské rodiny s hlubokým smyslem pro občanskou statečnost i společenskou odpovědnost. Dětství prožila v době napjatých česko-německých vztahů a protektorátního teroru, mládí pak ve víru poválečných změn a nástupu komunistické moci. Vystudovala pedagogiku, matematiku a fyziku, pracovala jako učitelka i odbornice na výpočetní techniku a s manželem absolvovala zahraniční pracovní mise v Ghaně a Iráku. Její příběh je svědectvím o odvaze, vzdoru i proměnách české společnosti ve 20. století.

Zpátky do Čech

Hana Seyčková se narodila 31. srpna 1934 v Lounech jako první dcera manželů Josefa a Růženy Petrášových. Kořeny rodu Petrášů byly na Strakonicku, ale otec se narodil ve Vídni, kam se jeho rodiče přestěhovali za prací. Přestože se jim ve Vídni dařilo, po vzniku republiky se rozhodli pro návrat do vlasti a za svůj domov si zvolili Louny, kde dědeček nastoupil na místo u drah. I když prarodiče pocházeli z chudých poměrů, všem svým dětem zajistili výborné vzdělání. Josef – otec pamětnice – vystudoval učitelský úřad v Žatci a kantořině zasvětil celý svůj život. Jeho oborem byla matematika, fyzika, chemie a deskriptiva. 

Maminčina rodina pocházela z Berounska, kde se rod Kubištů po generace živil zemědělstvím. Její mladší bratr Josef se stal učitelem. Působil nejprve v zakarpatském Mukačevu a později v Karlových Varech, kde byl v padesátých letech obžalován za to, že poskytl nocleh svému spolužákovi, kterého později chytili při pokusu o útěk přes hranice. Za tuto „vlastizradu“ dostal čtyřletý trest nucených prací v jáchymovských dolech. 

Ervěnická mise

Krátce po svatbě – v roce 1931 – byl otec povolán na školu v sudetských Ervěnicích. Jako rodilý Vídeňák ovládal skvěle němčinu a právě v těchto oblastech byl po učitelích jeho typu velký hlad. V polovině třicátých let už v městečku panovalo napjaté národnostní ovzduší, které vnímala i malá Hana. I po letech vzpomíná, jak se na pískovišti poprala s německým klukem, který jí rozdupal bábovky, a maminka ji s obavou před eskalací konfliktu rychle odnesla pryč. Často jí pak doma říkávala: „Ty jsi snad omyl přírody, ty jsi měla být kluk.“

Když byla v září 1938 vyhlášena mobilizace, otec byl jako důstojník povolán na Slovensko a maminka sama zorganizovala stěhování zpátky do Loun. Během jediné noci sbalila celý byt a sehnala stěhováka, což byl v té době malý zázrak. Otec se na ni později zlobil, že podstoupila takové riziko, ale ona byla velmi statečná.

Tomu utrpení se nedalo zabránit

Babiččin domek v Lounech stál nedaleko nádraží, a tak byla rodina svědkem, jak v otevřených dobytčácích, přikryté jen papírovými pytli, utíkají celé rodiny z pohraničí do vnitrozemí. V těch dnech stála babička s maminkou nepřetržitě u plotny a připravovaly jídlo, které těm chudákům nosily na nádraží. Děti, které maminka znala ze školy, brala domů a spaly u nich. „Ale tomu utrpení se v tom množství nedalo zabránit.“

V sousedním domku žila rodina Vildových, jejichž syn Mirek po obsazení republiky utekl na Západ a stal se navigátorem britského Královského letectva. Hana Seyčková vzpomíná, že když jednou prostřednictvím rádia Londýn nechal pozdravovat dívky z „Ohárky“ – jak se říkalo Ohři – druhý den si pro jeho rodiče přišlo gestapo. Po válce se setkala s Mirkem ještě jednou – v padesátých letech skládal uhlí na nákladovém nádraží v Praze. Dnes má na rodném domě v Lounech pamětní desku.

Krátce po vyhlášení protektorátu byl otec přeložen na školu do Davle a později do Nebušic. Novým domovem se rodině stala Ruzyně u Prahy, kde pamětnice nastoupila školní docházku. Když se jí v roce 1940 narodila sestřička Helenka, neměla pochyb, že je to především její zásluha: „Nosila jsem tak dlouho vráně cukr za okno, až mi přinesla holčičku...“ 

A tak se gestapo nevolalo

Na svého otce vzpomíná Hana Seyčková jako na člověka umělecky velmi nadaného. Kromě své záliby v malování zpíval ve sboru Hlahol a byl dlouholetým členem Sdružení pražských učitelů. Za války projevil také mimořádnou odvahu. Když bylo po spojeneckém bombardování Drážďan rozhodnuto, že během prázdnin pojedou učitelé pomáhat s odklízením trosek, tajně na úřadě zemské školní rady opsal seznamy kantorů, kteří měli být povoláni, a anonymně jim rozesílal varování, aby se mohli přijetí výzvy vyhnout. Problém nastal, když se jeden z nich dostavil na úřad s „žádostí o odklad“. „No a přišlo se na tátu, že jo. A ten Werner nebo Schuster tam na něj řval, že zavolá gestapo a že rodina půjde do koncentráku, a tohleto všechno. No tak tatínek hrál prostě vabank, taky v němčině začal řvát na toho dotyčnýho, že tedy jak si to dovoluje, on na něj, že je to tady všechno nezajištěný, každej řemeslník a každá uklízečka může ke všemu, a proč se obrací na něj, a já nevím, co všechno. Jo, a táta říkal jednu větu. Ať pozve to gestapo, že on jim zase řekne, jakej je tady nepořádek. A to zabralo, a tak se žádný gestapo nevolalo,“ vzpomíná na dramatické chvíle Hana Seyčková. Na konci války se tatínek také „přiznal“, že v nádržce toalety ruzyňského bytu ukrýval filmový záznam z pohřbu prezidenta Masaryka.[1]

Tehdy maminka plakala

Živé vzpomínky má Hana Seyčková také na spojenecké bombardování v únoru 1945. Toho dne se s maminkou pohybovaly poblíž Karlova náměstí. Když začaly znít sirény, lidé byli již na poplachy zvyklí a zůstávali v klidu. Tramvaje sice zastavily, ale cestující zůstávali uvnitř, aby byli po odhoukání co nejdříve doma. Ani maminka nijak nespěchala do nejbližšího krytu, který byl na Karlově náměstí, ale vedla své holky směrem k Vltavě. První ohlušující rána však ulice bleskově vylidnila. Pamětnice s maminkou a sestrou Helenkou našly bezpečí v protileteckém úkrytu v Trojické ulici. „A to vám řeknu, na to nikdy nezapomenu, že když jsme byly v tom sklepě, teda v tom protileteckým krytu, tak jsme slyšely, jak vedle ten dům dostal zásah a jak se to sypalo všechno. Teď jsme čekaly, kdy teda to bude taky na naši hlavičku. Ale naštěstí teda jsme z toho vyvázly.“ Protiletecký kryt na Karlově náměstí, který maminka po zaznění sirén minula, dostal přímý zásah. Tehdy „maminka plakala, protože viděla hořící Emauzy“.

Oni nevědí, co je čeká

Během Pražského povstání otec bránil Letenskou ulici, zatímco máma s dětmi a ostatními sousedy se uchýlili do bezpečí sklepa, kde spali na uhlí a živili se sušenkami, které maminka upekla z mrkve. Když se náhle otevřely dveře a do potemnělé místnosti vstoupili muži v německých uniformách, všech se zmocnil nepopsatelný strach. Vlasovci – vojáci Ruské osvobozenecké armády, kteří přešli na stranu Spojenců – se však chovali slušně, o nic neprosili. Obsadili byt a koupelnu přetvořili na kulometné hnízdo, z něhož stříleli na stanoviště henleinovců na střeše „donucovací pracovny“, která dnes slouží jako věznice. 

Rudou armádu, která do obce přijela devátého května, už „nikdo nevítal, protože v Ruzyni se vědělo, že oni jedou s křížkem po funuse“. Rusové se pak na několik dnů stali v ruzyňských domácnostech nájemníky. Voják, který našel azyl u Petrášů, byl původně kantor a u sousedů byl lékař. Říkalo se, že když se bavili mezi sebou, poslouchali Čechy, kteří si připíjeli na Stalina, a komentovali to slovy: ‚Oni nevědí, co je čeká.‘ V místech u Ruzyně, na kterém dnes stojí obchodní centrum OBI, se v té době nacházel pískový lom, kde Rusové popravovali zajaté vlasovce a Němce. „Oni ty mrtvoly akorát zasypali vápnem. A ve čtyřicátém sedmém roce, to bylo veliké sucho, se kolem toho lomu nedalo jít. To byl takový zápach...!“

Přežitek minulosti

Po ukončení základní školy nastoupila Hana Seyčková na Dívčí osmileté gymnázium Charlotty Masarykové v Dušní ulici, a když byla dívčí gymnázia zrušena, studia dokončila na Břevnově, kde už působil nedotknutelný školní svazácký výbor. Pamětnice vzpomíná, že když se konala schůze, jeho členové nemuseli na vyučování a do třídy pak přicházela aktivistka, aby všechny poučila o komunistickém hnutí. 

„Byla jsem z kantorské rodiny, u nás bylo vzdělání na prvním místě,“ říká pamětnice. Táta, který si uvědomoval, jak významná je znalost cizích jazyků, ji přihlásil do jazykové školy na angličtinu. Tam stáli u zápisu tajní, kteří si každého zájemce o cizí jazyk zaznamenali. Velkou láskou se jí stal, snad po tátově vzoru, sborový zpěv a po celou dobu svých studií byla nadšenou členkou mládežnického pěveckého souboru. „Měla jsem s tátou velkej spor, že chodí na jeviště ve fracích. Že je nová doba a že to je přežitek minulosti. My jsme chodili ve svazácké košili,“ přiznává dnes s úsměvem Hana Seyčková. 

Nejdřív učitelka a pak teprve matka

Velkým snem pamětnice bylo stát se dětskou lékařkou. V rámci přípravy na povolání podstupovala praxi ve Vojenské nemocnici u vyhlášeného neurologa prof. Kunze, kde vykonávala pomocné práce a chodila si hrát na dětské oddělení. Mezi dětmi si zvláště oblíbila pětiletou holčičku, jejíž prognóza byla beznadějná. Když ji jednou v postýlce nenašla a zjistila, že po nezdařené operaci zemřela, propadla v pláč, který zaznamenal i pan doktor. V rozhovoru, který spolu potom vedli, si uvědomila, že medicína má nároky, které by je stěží zvládala.  

Po ukončení gymnázia vystudovala Hana Seyčková pedagogickou fakultu, obor matematika – fyzika. Jejím prvním učitelským působištěm se stala škola na Santošce, která se později sloučila s dvanáctiletkou na Zatlance. S pobavením vzpomíná na svůj nástupní den, kdy byla na chodbě – k nerozeznání od studentek – sražena divokými maturanty. Rázná reakce, s jakou tehdy s provinilci zatočila, ředitele školy přiměla, aby jí svěřil tu nejdivočejší třídu. „S ní jsme potom byli nejlepší kamarádi,“ doplňuje své vyprávění pamětnice. Přestože práci s dětmi zvládala na výbornou, kantořinu po několika letech navždy opustila. Poslední kapkou byla slova soudružky ředitelky vyřčená ke kolegyni, která z důvodu nemoci dítěte nemohla přijít do práce: „Tak, soudružko, v první řadě jsi učitelka a pak teprve matka.“ Od té chvíle věděla, že na takové škole učit nechce.

Africká mise

Po odchodu ze školství Hana Seyčková pracovala ve výpočetním středisku Státního výzkumného ústavu tepelné techniky. „To byl původně klášter, a když byla v létě vedra, chladili jsme počítače Zuse11 a Zuse23 na kůru kostela,“ vzpomíná s pobavením. Odbornou kvalifikaci si prohloubila studiem matematické informatiky na matematicko-fyzikální fakultě, které ukončila v roce 1963.

V roce 1956 vstoupila do manželství s Jiřím Seyčkem. V letech 1965–1968 byl manžel – stavební inženýr, odborník na stavební geologii – vyslán na pracovní misi do Ghany, kam ho pamětnice doprovázela i s dětmi – Ivanem a Monikou. Přestože z africké mise nebyla zpočátku nadšená – „bála jsem se hadů“ – dnes na tři roky prožité v Ghaně ráda vzpomíná.[2] Zásluhy na dobré spolupráci s místními obyvateli připisuje anglickým kolonistům, kteří s místními domorodci jednali vždy slušně a s respektem. Když se v lednu roku 1968 rodina vrátila do vlasti, začínalo období Pražského jara. 

Měla jsem v sobě nastavený filtr

Po návratu z africké mise Hana Seyčková nastoupila na místo na ministerstvu školství, které mělo v úmyslu využít její znalosti informačních systémů a současně resortu školství. Kancelář sdílela s nasazeným člověkem-estébákem, jehož úkolem bylo sledovat, jak se z Afriky navrátivší kolegyně bude projevovat. Díky varování od kolegů se však ničeho „zajímavého“ nedočkal. „Já jsem byla nastavená od toho protektorátu. Měla jsem v sobě nastavený filtr, co může a co nemůže projít. Tak jsem se ani s Horáčkem nedostala do žádné šlamastyky,“ vysvětluje pamětnice.  Během svého působení v úřadu se jí podařilo prosadit myšlenku, aby se americká refundace natáčení filmu Most u Remagenu řešila dovozem prvního velkého západního sálového počítače IBM 369, který pak dlouhá léta sloužil na Vysoké škole ekonomické.

Invaze vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna 1968 byla pro Hanu Seyčkovou studenou sprchou. Nejvíce se jí však vryly do paměti dramatické chvíle, kdy za autem, v němž spolu s manželem vezla svého syna Ivana, náhle vyrazil vysokou rychlostí ruský tank. Strach, že je každou chvíli smete, zůstává dodnes jedním z jejích nejživějších obrazů srpnových dnů.

Otěže ve svých rukou

Když komunisté brali otěže zpět do svých rukou, rozdalo ministerstvo školství zaměstnancům dotazník, jehož obsah byl vyloženě udavačský. Nikdo nevěděl, jak s ním naložit, a všichni s jeho vyplněním opatrně vyčkávali. Záchrana přišla na poslední chvíli z vysílání Hlasu Ameriky, který „bonzácké“ dotazníky okomentoval takovým způsobem, že je ministerstvo stáhlo nevyplněné. Při následných čistkách byla Hana Seyčková za své postoje z komunistické strany vyškrtnuta a manžel Jiří vyloučen. Své vyloučení ze strany však neprožívali jako osobní tragédii, více se obávali, aby svým jednáním nezkomplikovali život svým dětem.  

V letech 1980 až 1982 doprovázela pamětnice svého manžela ještě na pracovní misi v Bagdádu, kde se jako odborník na mechaniku zemin podílel na výstavbě mezinárodního letiště Saddáma Husajna. Tam žili v uzavřeném areálu, určeném pro zahraniční experty.

Sametovou revoluci v roce 1989 přivítala Hana Seyčková s radostí. Stejně jako po celý život, i tehdy fandila mladým lidem, kteří měli všechno před sebou: „Držela jsem jim palce a obdivovala jejich odvahu.“ Po roce 1989 nastoupila do Oblastního výpočetního centra vysokých škol, kde pracovala až do svého odchodu do důchodu. Tehdy si splnila svůj dávný sen a na univerzitě třetího věku absolvovala studium hned na třech lékařských fakultách.
 

[1] Filmový materiál byl v roce 2025 předán Národnímu filmovému archivu.

[2] Vzpomínky Jiřího Seyčka „Čech šéfem afrického náčelníka“ jsou uloženy v Dodatečných materiálech.