"Mohu jen říci, že můj otec nedokázal snést, že přišel o všechno, byl zvyklý mít všechno, lovy, auto… Měl všechno i jako voják, protože byl automechanik a ve vlastní firmě opravoval vozidla německého wehrmachtu a dařilo se mu relativně dobře. Každý večer něco vypil a pak začal nadávat a bouřit, protože se nedokázal smířit se smrtí své matky. Maminka na tom byla lépe, přestože toho zažila hodně. Ani nechci vědět, co ta žena prožila, nejen to, že Rusové bydleli v našem domě. Jestli všechno proběhlo v pořádku, to nevím, každopádně tam Rusové bydleli několik týdnů a moje matka byla se mnou ve sklepě. Pak Rusové vtrhli i do tábora, ale moje matka o tom nikdy neřekla ani slovo, nic. Vždycky říkala, zapomeň na všechno, začni znovu a až do konce byla spokojená a milující maminka a babička a nikdy na Čechy nenadávala. Neměla v sobě žádnou nenávist ani nic podobného, to jsem u své matky nikdy nezažila. Nikdy."
"Když jsme tak šli, přišel najednou dělník, který měl na našem pozemku služební byt a jehož děti si se mnou hrály. Pro mě to byl Tondo. Pokusil se naši rodinu dát dohromady. Zjistil, že sestra mé matky byla poblíž, stejně jako babička, a po domluvě s ostatními muži, kteří tam byli, nás doprovázel a dlouhou dobu šel vedle nás, čímž nás chránil. Pak ale řekl mé matce, že se musí rozloučit, protože bude vystřídán dalším hlídačem. Maminka mu jako poděkování dala poslední hodinky, které ještě měla.
Později jsme se dozvěděli, že se nastěhoval do naší vily, ale jinak si na jiné lidi z pochodu nevzpomínám. Vím jen, že měl v ruce kus dřeva — to, že se jednalo o obušek, jsem se dozvěděla až později, protože babička řekla, že s ním byla bita. Nás nebili. Babičce z matčiny strany dal někdo takovou ránu do ruky, protože nechtěla pustit kufr, že pak měla celý život ruku poškozenou. Mohla sice i nadále dělat ruční práce, ale ruka už nikdy nebyla úplně v pořádku.Ale jinak si vlastně nic nepamatuji. Maminka se starala o to, abych byla co nejdál od všeho, chránila mě a izolovala, abych si ničeho nevšimla."
"Poté se do domu nastěhovali Rusové a moje matka s tetou Steffi pro ně musely vařit. Díky tomu se nám dařilo relativně dobře. Pro mě a pro mou matku se k tomu váže jedna zlá vzpomínka. Rusové občas sešli dolů, protože chtěli pravděpodobně za mojí matkou, a já jsem samozřejmě začala okamžitě křičet. Přišel major a zeptal se, proč mě slyší křičet. Moje matka mu řekla, že se bojím opilých Rusů. Major řekl, že to zakázal, lehl si do postele a přikryl se. Když pak sešel jeden Rus dolů — vidím to před sebou, jako by to bylo dnes — major vyskočil a vrazil mu dva prsty do nosu, jako by to byl cvičený medvěd. Následně svolal všechny přítomné Rusy, nechal je nastoupit a před jejich zraky a před zrakem mé matky jej zastřelil. Moje matka jej pak směla pohřbít. Pak Rusové měli odtáhnout a major přibil na dům ceduli, aby nás Češi nechali dál bydlet v domě. To ale samozřejmě nepomohlo."
Gertrude Schreckeneder, rozená Procháska, se narodila 19. června 1938 v Brně do německé rodiny. Otec, Karl Procháska, narukoval za druhé světové války do wehrmachtu. Jako dítě zažila letecké nálety na Brno. Rodina tehdy musela ubytovat sovětské vojáky. I když vyrůstala v Brně, česky se nikdy nenaučila. Po konci války byla spolu s matkou Antonií Procháskovou a dalšími Němci vyhnána z Brna, prošla postupně tábory v Pohořelicích i v Poysdorfu. Brněnský pochod smrti a ztráta domova poznamenaly celý její život. V roce 1956 byl rodinný majetek v Brně vyvlastněn. Nový začátek našla ve Vídni, kde její brněnský přízvuk představoval překážku. V sedmdesátých letech se spolu s matkou znovu podívala do Brna. Každý člen rodiny se s odsunem vyrovnával po svém. V roce 2020 žila pamětnice ve Vídni.
