Josef Ruda

* 1927

  • „Z toho Urachovce pak byla nějaká ta ofenziva, velkej tlak vod Bělehradu, těch ustašů a Němců. Tak jsme jako polní nemocnice utíkali. Přesunovali jsme se a ten Osijek a z toho Osijeku potom na Barč. Tam je řeka Dráva. Od toho Osijeku až k tej Drávě, to bylo plno vozů, koní, s kravama aj se jelo... civilů... to všechno utíkalo. Maďarsko, to už bylo osvobozený, tam byli Bulhaři. A my jako polní nemocnice, jelikož jsme byli pohybliví, tak my jsme po silnici nešli, protože tam se nemohlo jít, tam se pořád stálo. Tak my jsme šli po příkopách a to bylo prošlapaná cesta už. No a přišli jsme k řece Drávě a tam byl ten pontonovej most a tam jsme jako to přeběhli. Ovšem chudáci ty koně a ty staří lidi a ty ženský, co čekali na ten přechod, protože to byly vozy a to nemohly jet jeden za druhým, to musely – jeden přijet a až za padesát metrů potom zas druhý, aby to jako udržel ten pontonovej most, protože to se houpalo. Tamten byl samosebou dávno rozbitej. A přešli jsme přes tu Drávu a přišli jsme do toho Barče, to je zrovna vod Drávy to město. A najednou přilítly letadla a tak ten most rozbily. Tak tam se hodně lidí potopilo.“

  • „Já třebas jsem, v tej brigádě jsem neřek nikomu, že jsem Čech. Z důvodu, protože oni se Čechům posmívali, byli to blbci, nevychovaný, nevzdělaný. Říkali: [následuje básnička o Češích v srbochorvatštině] My jsme Češi, my se nebojíme, když zastřílí, všechny se rozběžíme, a když na kotel, všechny se sejdeme. [tazatelka:] »Jo, takhle se posmívali Čechům!« Jenomže, já zase – když auto bylo nebo v Osijeku, tam potom jezdily tramvaje, a já vždycky ho zavolal, samo sebou česky sem nemluvil, a řikal sem mu: Podivej se, ty Češi, to je vzdělanej národ, až sem dávají tramvaje! To byly český tramvaje, tam to bylo napsaný. … Ukazoval jsem, že Češi jsou lidi, že to je charakter. Nebo cukrovar, českej cukrovar, Češi ho tam postavili. Víte, to sem se jim mstil, to sem teda...!“

  • „Jmenuji se Ruda Josef, narodil jsem se v Končanici, v Jugoslávii. Ještě mně nebylo osmnáct roků a už jsem šel do partyzánů. Byl jsem v brodské brigádě, 4. brodská brigáda. A byl jsem tam raněnej a pak jsem se dostal až do Maďarska. A v Maďarsku se osnovala 2. osijecká brigáda, tak jsem vstoupil do tej osijeckej brigády a s tou brigádou jsme potom už svobodili Osijek a už jsme vítězili.”

  • „To jsme v noci, voni naplánovali něco, obsadili vesnici. Dostali jsme čísla baráků a ty sme šli tam zatýkat. Bylo to hrozně nebezpečný. Já sem vždycky dostal dva lidi s sebou. To sme šli hromadně. No, a našli sme to v noci a k ránu třeba sme potom zaťukali a toho chlapa jsme sebrali a vodvedli do těch kasáren. [tazatelka:] »A to byli – ti, co jste je zatýkali – to byli Němci, nebo Maďaři?« To byli ustaši – Chorvati nebo Slovinci. To byli ti, kteří šli s Hitlerem a Paveličem. Ty sme zatýkali. [tazatelka:] »A vzpomínáte si – při tom zatýkání – došlo třeba někdy opravdu k nebezpečí? Že jste se ocitl v nebezpečí?« Mně se to nestalo, ale hodně, který byli nešikovný, tak na to doplatili. Jenomže, já jsem jako si byl vědom, že je potřeba bejt ostražitej. Sílu jsem snad nějakou měl a ty chlapy, co jsem měl, tak jsem je napomínal, že musijou dávat bacha, jináč že ho kopne a... [tazatelka:] »A co se třeba stalo těm, kteří nebyli opatrní?« No, že ten je tam zabil a utek.“

  • „V tem Maďarsku, jak říkám, to jsem bydlel v polní nemocnici, která je pohyblivá, tak jsme od toho Barče šli směrem k Osijeku, podle Drávy. A tam se potom osnovala ta druhá brigáda osijecká a tak jsem do ní vstoupil a potom, za krátký čas, jsme přes tu Drávu šli, abysme se dostali zpátky. A to bylo v noci, tak asi v jedenáct hodin. A to bylo hrozný... To sme přeplavávali na těch čámcích gumovejch, víte. Až osmnáct jich bylo... do jednoho vlezlo, nevim přesně, člověk na to neměl čas, počítat. A sme začli jít, tak to rakety ... voni Němci stříleli. A to bylo jak ve dne. Na tej Drávě, když jste se takhle podívali doprava nebo doleva, tak to jste viděli, jak ty čamce se stavijou na nos, jak se potápijou, jak byly zasažený tim dělem jako... Tak tam zařvalo hodně lidí. No, já jsem jako se dostal na druhou stranu. No a celou noc, příští den celej a ještě jeden den se... pořád jsme šli dopředu. To když si vzpomenu třebas na poli, když nás šla řada – rojnice... tak viděli jste, jak se to převalí, jak se koulijou ty lidi, jak odpadají, no...“

  • Full recordings
  • 1

    ČR, Oleksovice, 14.07.2003

    (audio)
    duration: 39:07
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

„Byl jsem v brodské brigádě. ... A byl jsem tam raněnej a pak jsem se dostal až do Maďarska. A v Maďarsku se osnovala 2. osijecká brigáda, tak jsem vstoupil do tej osijeckej brigády a s tou brigádou jsme potom už svobodili Osijek a už jsme vítězili.”

Josef Ruda
Josef Ruda
photo: Pamět Národa - Archiv

Pan Josef Ruda se narodil 10. února 1927 v Končanici v dnešním Chorvatsku. Jeho rodina byla česká, stejně jako celá okolní oblast. V zimě 1945 se přidal ke 4. brodské brigádě ­ - partyzánům, kteří bojovali proti ustašovcům a Němcům. Zanedlouho byl raněn. Partyzánská polní nemocnice, do které se později dostal, byla nucena před ofenzivou nepřítele uprchnout do Maďarska. Tam se na jaře 1945 formovala 2. osiječská brigáda, do které Ruda vstoupil. Překročili zpět řeku Drávu a podíleli se na osvobozování jugoslávského území. S brigádou došel až do Osijeku, kde byl přijat k vojenské policii, která prováděla zatýkání ustašovců. Po válce přijal nabídku československé vlády a usídlil se v ČSR. Hospodařil na statku v Oleksovicích na jižní Moravě. Vzdoroval vstupu do JZD do roku 1957.