Leo Schön

* 1937

  • „Věděl jsem zhruba, jak se dostat přes hranici. Ale v deset v noci, když byla tma, vypadal les jinak. Už existoval desetimetrový pás. Měl jsem jen malý batůžek se spodním prádlem, párem bot a vzal jsem si s sebou flétnu. Říkal jsem si, že když už nebudu mít opravdu nic, zahraju na flétnu a dostanu jednu nebo dvě marky. Měl jsem košili a svetr. To bylo všechno, s čím jsem přišel na Západ. A tak jsem se v deset v noci vypravil přes desetimetrový hraniční pás, který už tam byl. Pořád tam chodili pohraničníci se psy. Psi vždycky zachytili stopu a začali štěkat, aby ukázali, kterým směrem lidé šli. Rychle jsem přeběhl na Západ a přišel do první vesnice Rottenbachu. V prvním nebo druhém statku, to už nevím, ještě svítilo světlo. Zaklepal jsem na okenní tabulku a stará paní vyšla ven. – ,Co chceš?‘ – Zeptal jsem se, jestli můžu přespat na seně, že chci do Rohru. Vůbec jsem ale netušil, kde se Rohr nachází. Pak řekla: ,Ano, pojď dál.‘ Mohl jsem si sednout na kožené kanape a brzy ráno jsem se svezl autem s mlékem do Coburgu. V Coburgu jsem šel na nádraží. Měl jsem dvacet západních marek, víc jsem neměl.“

  • „Neměli jsme kalendář ani hodinky, ty nám vzali. Byli jsme v dobytčím vagóně, vepředu a vzadu jsme měli zavazadla a lidé seděli uprostřed. Často seděli na podlaze. Já jsem směl vylézt nahoru na zavazadla, kde bylo malé zamřížované okénko. Seděl jsem před ním a volal dolů: ,Teď jedeme kolem bramborového pole, teď jedeme kolem pole, teď přijde les.‘ Nevím, jak dlouho to trvalo. Pak jsme přijeli do Demminu v Meklenbursku-Předním Pomořansku. Všechno se vyložilo a přišli jsme do jezdeckých kasáren, kde měli velkou stáj. Ve stáji bylo čtyři sta lidí. Dole řada postelí, nahoře řada postelí vždy pro sto lidí, dvakrát, po obou stranách, takže čtyři sta lidí. Dostali jsme dva kousky chleba a vodovou polévku.“

  • „Když jsem byl na zahradě, asi kolem jedné, půl druhé přijel náklaďák a na něm sedělo šest nebo sedm partyzánů. Chtěli vjet do brány, která byla zamčená. Začali střílet do vzduchu samopaly. Vzadu jsem přelezl plot. Jako dítě jsem uměl dobře přelézat ploty, protože mě maminka zavírala na zahradě a já jsem vždycky utekl. Hned jsem běžel do cihelny. Maminka už tam stála u správce, který jí řekl, že musíme z domu pryč. Běželi jsme s maminkou tři a půl kilometru do Olivětína. Partyzáni stáli před branou. Maminka odemkla, strčili nás dovnitř a řekli: ,Třicet minut, dvacet pět kilo.‘ My jsme ale nic nevěděli, nebyli jsme připravení, nevěděli jsme, že budeme vyhnaní z domu. Maminka vyběhla na půdu, kde byl můj dětský kočárek. Ve dvou jsme ho snesli dolů a postavili před skříň. Maminka do kočárku nakládala povlečení a nějaké dražší věci, které jsme měli. Jeden partyzán vždycky přišel a kočárek zvedl. Když zavrtěl hlavou, ještě to nebylo 25 kilo. Samozřejmě to nevážil, bral to intuitivně. Když kočárek zvedl a kývl hlavou, museli jsme přestat nakládat. Maminka mi navlékla dvě tři košile, dva svetry, zimní kabát. Byl srpen a horko. Navlékla mi boty a dvoje kalhoty, protože to se do 25 kilo nepočítalo. A tak nás během půl hodiny vyhnali z domu a my jsme stáli na ulici.“

  • Full recordings
  • 1

    Bad Kissingen, 12.07.2025

    (audio)
    duration: 01:17:19
    media recorded in project Příběhy regionu - Královehradecký kraj
Full recordings are available only for logged users.

Ve čtrnácti sbalil flétnu do batohu a v noci přeběhl hranici na Západ

Leo Schön v roce 2023
Leo Schön v roce 2023
photo: Archiv pamětníka

Leo Schön se narodil 7. června 1937 v Olivětíně u Broumova jako jedináček. Matka Eleonora Schön, rozená Bisko, byla tkadlena a otec Josef Schön se živil jako měditepec a mechanik nákladních vozů. Dědeček z maminčiny strany, střelmistr, pocházel ze severní Itálie. V roce 1939 otce odvedli do německé armády. Roku 1944 padl na dnešním území Běloruska. V roce 1943 začal Leo Schön navštěvovat německou školu v Broumově, zažil protiletecké poplachy. V květnu 1945 se s matkou schovávali na půdě před sovětskými vojáky. V srpnu 1945 je v rámci divokého odsunu vyhnali z domu, uchýlili se do domu prarodičů v Benešově u Broumova. V srpnu 1946 museli do sběrného tábora v Meziměstí a potom transportem do tábora ve městě Demmin v Německu a lodí do tábora v Anklamu. Žili v Eisfeldu v Durynsku v pohraničním pásmu. V roce 1951 v noci utekl do západního Německa do kláštera v Rohru, kde se usadili broumovští benediktini. Vystudoval tam gymnázium. V roce 1966 potkal svou budoucí ženu. Třicet let pracoval pro chemickou firmu Höchst, služebně jezdil i do Československa. V roce 2025 žil v Gersthofenu nedaleko Augsburgu.