Konrad Micksch

* 1938

  • "Při divokém vyhánění pak ale začali být ze svých domů vyháněni sousedé a další němečtí obyvatelé. Na to řekla (správkyně domu), že se nemusíme bát, protože si dobře rozumíme. Ještě nějakou dobu to trvalo. Pak nám jednoho srpnového rána zabušili na dveře ložnice, hlasitě křičeli. Rychle jsme se začali oblékat. Zatímco jsme se oblékali, vybrakovali čtyři lidé místnost – sebrali šperky, moje cínové vojáčky, všechny hračky i sladkosti. Pak hnali moji tetu ze schodů, potom vyhodili i mě. Teta mě chytila, jinak bych se býval nejspíš škaredě zranil o betonovou podlahu. Pak jsme nastoupili na žebřiňák, kterým nás dovezli do školy v Maršově. Tam nás prohledali. Stihl jsem si v rychlosti nenápadně vzít kousek čokolády a ukousl si z něj. Zbytek mi sebrala nějaká žena a dala to svým chlapcům, kteří seděli za ní. Chtěl jsem reagovat, ale teta mě zarazila. Když jsme pozbyli úplně všechno, naložili nás na náklaďák. Bylo na něm už pár lidí. Na náklaďáku jsme jeli do Starého města u Trutnova, do bývalého koncentračního tábora Oberaltstadt (Horní Staré město), který patřil ke skupině koncentračních táborů Rosen. Tábor byl stále ještě ve stavu, v jakém ho zanechali Němci."

  • "V táborech byly vždycky nástupy. Během nástupů přicházeli Češi a Slováci a vybírali si zdravé muže a německé ženy, kteří pak přes kancelář zmizeli a už se nikdy neukázali. Dvakrát chtěli takoví lidé odvést také moji tetu, ale beze mě. Koneckonců jsem byl jediný chlapec, který tam byl evidován. V mojí knize je také uveden přehled, kolik dětí pod 15 let tam bylo. Bylo tam jedno jediné, a to jsem byl já. Jednoho dne přišla ta partyzánka v době, která byla vyhražená pro návštěvy. Přišla k ostnatému drátu a musela oběma vojákům, kteří tam hlídali, odevzdat pár jablek, pak nám hodila pytel jablek přes plot. To mi přišlo skvělé." - "To byla ta správkyně domu?" -" Ano, správkyně." -"A mohl vás navštěvovat ještě někdo další?" - "Ne, Němci nesměli chodit na návštěvy." - "Kdo tábor hlídal?"- "Nejprve to byli čeští policisté. To bylo poměrně klidné a normální. Policisté byli z toho kraje. Pak tábor převzaly revoluční gardy, a to začalo být nepříjemné. Někdo třeba dostal ránu pažbou, když se díval jinam, a tak podobně."

  • "Jednoho dne jsme byli na řadě já s tetou. Přišli dva Češi v doprovodu muže s červenou páskou na ruce. Chtěli odvést moji tetu a mě tam nechat. Ale ten muž s červenou páskou řekl: Ne, ne. A trval na tom, že pokud si chtějí odvést tetu, musejí odvést i mě. Později jsem zjistil, že to celé probíhalo podobně jako obchod s otroky. Jen s tím rozdílem, že při obchodu s otroky v USA se veřejně dražilo, kdežto tady statkáři peníze tajně podstrkovali policistům a gardistům, protože jinak by vybranou osobu nezískali. Tak jsme byli jako otroci prodáni na statek v Maršově II."

  • "Co bylo možné v táboře dělat, když se nepracovalo?" - "Ráno zazněl signál jako budíček. Muselo se vstávat, pak byly kontroly, zda jsou místnosti prázdné. Pak jsme šli do jídelny, kde jsme dostali vodu nebo splašky a pár krajíců chleba. Pak bylo možné se zdržovat na dvoře. Většinou pak byly raporty, tedy nástupy, kde se muselo stát, ale jinak bylo možné se volně pohybovat po prostranství. U zdi směrem k Úpě byly dva záchody, takže tam jsme se museli vystřídat." -"Jak vypadaly ty záchody?" "Byly to suché záchody, co se tam vypustilo, skončilo nakonec dole v řece. Byly tam nádoby a ty nádoby se pak vyprazdňovaly do Úpy." - "Co jste dostávali k jídlu a k pití?" "To bylo různé. V poledne většinou polévku, hodně vodovou, večer, to už si ani nevzpomínám, většinou zase chleba se solí. Hodně jsem tam trpěl hlady." -"Kde jste tam spali?" - "V baráku, jak jsem říkal, na palandách. Spal jsem na horní pryčně s tetou. V té místnosti bylo asi dvacet lidí." - "Byl tam jeden barák nebo jich bylo víc?" - "Bylo jich víc. V době, kdy jsem tam byl, tam bylo 500 lidí, což odpovídá plánovanému množství osob. Někdy tam ale krátkodobě bývaly až 2000 lidí." - "Kolik tam bylo budov?" -"Tři mužské baráky a dva pro ženy." - "A kde byly stráže?" - "Okolo tábora byl ostnatý drát a vpředu stála vila, kde měli kanceláře policisté. Byl tam také byt pro významné osoby. Tam byl ubytován i můj dědeček, v té vile. Viděli jsme se vždycky na nástupech."

  • "Říkal jste, že jste byli z Mladých Buků odvezeni dobytčáky a že jste neměli s sebou skoro nic. Co jste si směli sbalit?" -"Jedna věc byla důležitá. Na statku jsme s tetou neměli vůbec nic. Ve Svobodě nad Úpou u strýce pekaře jsme něco měli, takže jsme si vzali deky a všechno možné. Mezi zatčením a příjezdem do Mladých Buků nebyla žádná kontrola. Měli jsme tedy deky, také jsem měl teplou bundu. S těmi věcmi jsme pak nastoupili do vlaku. Takže nějaká zavazadla jsme měli, tolik, kolik jsme unesli. Podle rozhodnutí mocností to mělo být 35 kilogramů, na místě to nakonec bylo 25. Teta měla patnáct a já deset." - "Co se tak vešlo do zavazadla?" - "Jídlo, pití, spodní prádlo, jeden pár bot, bunda a košile. Na víc si nevzpomínám, takhle už byl batoh plný. A ten batoh samozřejmě."

  • "Jak jsem slyšel, existovalo v NSR něco jako odškodnění, takže odsunutí dostali od státu nějaké finanční vyrovnání. Bylo tady v NDR něco podobného?"-"V NDR ne. Ale když jsme se připojili k NSR, dostali ti, kdo byli na nucených pracích, 4000 německých marek. Protože jsem se o ně mohl přihlásit také, dostal jsem je." "Jak jste musel dokázat, že jste byl na nucených pracích?"-"Stačilo oznámení, tedy podklady, které jsem podal spolu s tetou, muselo tam být uvedeno něco o práci. A protože jsem to všechno přesně dokázal popsat, Maršov II., a další podrobnosti, také nástup do tábora, tak to přijali. Stačil tedy podrobný popis."

  • Full recordings
  • 1

    Dresden, 18.06.2021

    (audio)
    duration: 01:56:28
    media recorded in project Odsunutá paměť
Full recordings are available only for logged users.

V trutnovském sběrném táboře jsem byl jediným dítětem

Konrad Micksch, Dresden, 2021
Konrad Micksch, Dresden, 2021
photo: Konrad Micksch, Dresden, 2021

Konrad Micksch se narodil 16. prosince 1938 v Liberci, ale po smrti matky vyrůstal u tety a dědečka v Horním Maršově. Otec Franz cestoval po světě jako obchodní cestující, dědeček měl v Maršově hostinec, kde se scházeli Češi i Němci. Dědeček byl zároveň členem obecní rady za německé obyvatelstvo. Od května 1945 prožil Konrad několik nepříjemných událostí včetně incidentu se sovětskými vojáky v jejich hostinci. Nejprve byla v červenci 1945 do jejich hostince nasazena česká správkyně, v srpnu pak na vlastní kůži zažili vystěhování. Byli přemístěni do bývalého koncentračního tábora v Horním Starém Městě u Trutnova. Konrad byl jediným dítětem mladším patnácti let, které zde bylo internováno. Z tábora byli lidé vybíráni na práci. Také jeho tetu si jednoho dne vybrali, a tak se s ní Konrad dostal na práci na statek v Maršově II. Po nějaké době zařídil jeho dědeček, aby ho převezli ke strýci do Svobody nad Úpou. Strýc tam měl pekařství a staral se už o Konradova bratra. Ve Svobodě také chodil Konrad do české školy, kde ale skoro ničemu nerozuměl. Nakonec byla i rodina pekaře vystěhována, a to do bývalé textilky v Mladých Bukách. Zde se znovu setkal s dědečkem i s tetou. Po pár týdnech byla odtud rodina vysídlena do sovětské okupační zóny Německa poblíž Gery. Zde Konrad pokračoval ve školní docházce a v roce 1946 se také shledal po dlouhých pěti letech s otcem, který bojoval ve wehrmachtu. Po maturitě Konrad Micksch vstoupil do východoněmecké armády a dálkově studoval elektroinženýrství, později i podnikové hospodářství na Technické univerzitě v Drážďanech. Vstoupil do východoněmecké komunistické strany SED a od roku 1961 byl zaměstnán v podniku Elektroprojekt a řídil projekty elektráren a dalších zařízení i v zahraničí. Do České republiky se vrací od roku 2013 často a rád.