Jiří Jaroš

* 1929

Video Player is loading.
Current Time 0:00
/
Duration 0:00
Loaded: 0%
Progress: 0%
Stream Type LIVE
Remaining Time -0:00
 
1x
  • „V Německu, v Annaberku, jste mluvil o srážce dvou vlaků.“ – „Ano, jeden jel z Ratiboře a druhý z Chalupek a tam se někde srazily. A vím, že jsem tam k nim chtěl přijet, a nemohl jsem. A vím, že to byly dva vojenské vlaky. A potom se tam střílelo. Přišli na hradlo a zastřelili dva výhybkáře. Otec v té době sloužil na jiném hradle. Vzpomínám si, že v Rudeswaldě směrem k Bohumínu bylo jedno hradlo a směrem k Ratiboři bylo další velké hradlo. A na tom sloužil můj otec.“ – „Mohla to být nějaká sabotáž?“ – „To mohla.“

  • „Jak vypadal konec války v Háji?“ – „Tam ještě hořelo, tam ještě hořelo. Háj – Chabičov byl sem tam bombardovaný. Ale to nejhorší bylo, že jsme ještě potom museli zakopávat vojáky, a nejhorší byli koně. Koně! Vedle koně jsme museli vykopat díru, takovou mohutnou díru, aby se do ní kůň dostal. A vzpomínám si ještě, že mu chudákovi ještě vyčnívaly nohy. Tak tam byl takový chlap, který potom těm koním nohy odsekl. To byla nejhorší práce v mých letech. Tak si na to vzpomínám velmi dobře. To musí každý pamětník v Háji a v Chabičově vědět.“ – „A vy jste zakopával které vojáky?“ – „Ruské i německé. A zakopal jsem je nahoře, jak byly tam ty… Měli jsme je svážet dolů. Sovětské vojáky jsme měli svážet dolů, no ale my jako kluci jsme je tam hodili, trošičku očesali. Ne hodně, ale očesali – boty sundali, a pak nám to všechno Sověti zabavili, co jsme měli v té maringotce. To vím, že tam měl pán maringotku na zahradě. To si vzpomínám, jako kluci. Bylo mi patnáct let.“

  • „Nejhorší bylo – museli jsme sovětské vojáky stáhnout ke kostelu a německé zakopat tam. A mrzí mě jedno, co dnes říkám. Že jak jsem ty tři německé vojáky pohřbíval, nevzal jsem od nich jejich značky. Oni měli takové plechové známky, na kterých měli čísla, a kdybych je měl, tak jejich rodina by věděla, kde ti kluci byli pochovaní. A Rusáky jsme měli také stahovat, ale my jsme byli synci. Na tačkách [stavebních kolečkách] jsme je měli svážet, ale my jsme je zakopali na místě taky. A potom, měli jsme v zahradě maringotku a tam jsme měli boty, zbraně, pušky. V té maringotce. A to nám potom všechno vzali Rusáci, jak tam byli. ‚Čto tu je? Vy Němci?‘ a pobrali nám to. A viděl jsem jednoho – měl na jedné ruce troje hodinky, na druhé ruce troje hodinky – ti Rusáci. A nejlepší byli ti z první kolony. To se přiznám, to byli takoví chudáci. A potom už přišli druzí, co už jenom brali. A vzpomínám si, nevím to přesně, ale můžete se na to zeptat, že to zaručeně tam bylo. Tam zastřelili nějakého Moravce, v Chabičově. On byl oblečený jako hasič a Rusáci mysleli, že je to Němec, tak ho zastřelili. To si pamatuju, jako mladý kluk. A pak znásilnili jednu holku a chlapi ho chytli, Rusáka, a všechno oblečení mu strhali a zastřelili ho. To si taky pamatuju.“

  • Full recordings
  • 1

    Vršovice, 13.05.2025

    (audio)
    duration: 02:11:38
    media recorded in project Příběhy regionu - Moravskoslezský kraj
  • 2

    Vršovice, 15.05.2025

    (audio)
    duration: 01:58:09
    media recorded in project Příběhy regionu - Moravskoslezský kraj
Full recordings are available only for logged users.

Házel jsem Sověty i Němce do jednoho hrobu

Výřez portrétní fotografie Jiřího Jaroše, 1947
Výřez portrétní fotografie Jiřího Jaroše, 1947
photo: Archiv pamětníka

Jiří Jaroš se narodil 19. března 1929 v Opavě Marii a Bedřichu Jarošovým. Po smrti matky se se sestrou vydali za otcem – výhybkářem do německého Annaberku, kde pamětník navštěvoval německou školu. Za války byl jako dospívající nasazen na nucené kopání protitankových zákopů. Jeho otec málem přišel o život po srážce dvou vojenských vlaků. V lednu 1945 Jarošovi utekli z bombardovaného Annaberku a ukryli se u příbuzných v Chabičově ve Slezsku, kde se dočkali konce války. Zde zažil pamětník přechod fronty a příchod Rudé armády. Spolu s kamarádem dostal za úkol zakopávat padlé vojáky a mrtvé koně. Na kole se vydal do Opavy, kterou nalezl zničenou a stále doutnající. Po válce dokončil vzdělání, vyučil se obchodním příručím a vypracoval se až na vedoucího železářství. V roce 1950 narukoval k ženijnímu vojsku, kde utrpěl vážné zranění a odmítl nabídku ke spolupráci s kontrarozvědkou. Po smrti otce se v roce 1953 oženil, aby se mohl postarat o mladšího bratra. V roce 2025 žil ve Vršovicích na Opavsku.