PhDr. Jan Orlický

* 1924  

  • „Měli jsme štěstí hned první den, protože v dejvických garážích měli Němci skladiště. Gestapo uteklo už měsíc před revolucí. Nechali tam bedny ručních granátů, takže tady u nás byly granáty zadarmo. Každý si mohl nacpat do kapes, kolik chtěl. Viděli jsme utíkat asi tři ozbrojené Němce. Tak jsme se, asi čtyři kluci s granáty po kapsách, pustili za nimi. Kdykoli se zastavili a zamířili na nás, my zalehli. Když se znova rozběhli, my zase za nimi. Neměli jsme žádný plán, ale prostě jsme je honili. Jeden Němec tomu ale udělal přítrž. Byla tu spousta německých domů. Jeden z nás dostal zásah a před očima nám umíral u jedné vily. Granáty se nám ale ještě hodily, protože jsme se později zúčastnili odzbrojování Němců.“

  • „Ve středním Německu, v Hartzu, jsme stavěli úzkokolejku. Tam jsme zažili krajní hlad, který bych nikomu nepřál. Od rána do noci se nedalo myslet na nic jiného, než na jídlo. Takový hlad bych nikomu nepřál. Na týden jsme dostali malý bochníček chleba. Udělal jsem si do něj šest čárek a každý den jsem směl sníst jenom jeden krajíc. To jsem dodržoval, ale vždycky když jsem krajíc ukrojil a měl dojem, že řez je vypouklý, tak jsem nožem ‚vypouklinu‘ ještě seříznul. Za těch pár měsíců jsem si na to tak zvykl, že jsem ještě půl roku měl nutkání při krájení chleba zkoumat, jestli není vypouklý a nedal by se ještě kousek ukrojit.“

  • „Nelze říct, že by se tu nebojovalo. Boj ale probíhal jen z jedné strany. Byla tu spousta německých bytů. Když na vás někdo škvírou vystřelil, zaduněla celá ulice a nedalo se poznat, odkud výstřel padl. Když jsem se jednou pohyboval na barikádě, centimetr od mé ruky zasáhl barikádu výstřel. Zažil jsem i jednu internaci. Šlo o jakousi Rusku, která pracovala u Němců. Když jsme ji zajali, nechtěla se nechat ostříhat – ,brunhildy‘ jsme normálně stříhali. Říkala, že je Ruska. Šel jsem s ní do nějaké vily a ptal se, co je zač: ‚Ruska, ale děvka jednoho esesáka.‘ Vzal jsem ji k ní domů a prohledával skříně. Oslovil jsem ji rusky. Začala se klepat, když jsem jí řekl, že vím, co je zač a že ji musím internovat. Napsali jsme dopis, co je zač, ale když přišli Rusové, podařilo se jí stejnou písničkou oslovit nějakého velitele, který si ji vzal k sobě, a z internace unikla.“

  • „Asi 2. dubna jsme to sbalili, protože fronta už byla blízko, slyšeli jsme dělostřelbu. Jeli jsme vlakem. Ten byl úplně obsypanej, ani na střeše už nebylo místo. Objevil jsem jen jedno místo na nárazníku mezi vagony. Jel jsem, přestože jsem měl přeseknutý sval na noze od skládání kolejnic. Přijeli jsme k Lipsku, které bylo rozbombardováno na cucky. S dalšími poutníky jsem dokulhal na druhý konec města a tam jsme zase nasedli na vlak. Na nádražích byly kontroly, ale v chaosu jsme prošli kontrolami. V Drážďanech to bylo ještě horší, zůstaly jen kulisy domů. Zříceniny stály na všechny strany od nádraží.“

  • „Na povstání jsme se chystali jen tak, že jsme si ze všech možných prostěradel ušili československou vlajku, americkou vlajku, sovětskou a britskou a čekali jsme, kdy to praskne. Když rozhlas hlásil: ‚Německy už nevysíláme, obkličují nás Němci, přijďte nám na pomoc,‘ máma volala k příbuzným na Vinohrady a ptala se, jak to tam vypadá: ‚Dobře, na všech domech visí prapory.‘ Hned jsme šli na náš balkon vyvěšovat také. Jak jsme začali, nějaký Němec nás začal ostřelovat. Balkon byl cihlový, takže nás nemohl prostřelit. Zalehli jsme a prapory jsme vyhodili bez ohledu na střelbu. Vzápětí veškerá střelba utichla. Když jsme se po chvilce podívali proč, zjistili jsme, že celá ulice byla plná praporů. Pak jsme šli shánět zbraně a odzbrojovat Němce.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 23.01.2008

    (audio)
    duration: 01:47:01
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Prapory jsme vyvěsili bez ohledu na střelbu. Ta vzápětí utichla, protože celá ulice byla plná praporů

Jan Orlický
Jan Orlický
photo: jan hornik

PhDr. Jan Orlický se narodil 14. listopadu 1924 v Praze. Po maturitě v roce 1943 byl pracovně nasazen v Říši - v Horním Slezsku a ve středním Německu, v pohoří Harz. Když se po Velikonocích 1945 přiblížila fronta, uprchl do Československa. V Praze se aktivně zúčastnil Pražského květnového povstání. Odzbrojoval Němce a podílel se na stavbě dejvických barikád. Po válce vystudoval FF UK, obor filozofie a sociologie, a dva roky působil jako učitel-brigádník v pohraničí. Aby se mohl z pohraničí vrátit, musel na počátku 50. let na čas nastoupit do dolů na Kladně. Po krátkém působení na Osvětovém institutu při ÚNV Praha, byl vyhozen za kritiku stranického funkcionáře. Poté střídal různá manuální zaměstnání, mimo jiné ve sladovně nebo u soustruhu. Nakonec získal místo dokumentátora v Akademii věd. Po podpisu rezoluce na podporu Dubčekova vedení po srpnové invazi 1968 dostal sice z Akademie věd výpověď, ale dokázal se jí vyhnout předstíráním duševní choroby, dokud mu nebyl přidělen invalidní důchod, a Orlický se dal na spisovatelskou dráhu. Jan Orlický je autorem více než desítky knih.