The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Jaroš (* 1929)

• narodil se 19. března 1929 v Opavě

• po smrti matky odešel se sestrou za otcem do Annaberku, kde navštěvoval německou školu

• během války byl jako dospívající nasazen na nucené kopání protitankových zákopů

• v lednu 1945 rodina utekla z bombardovaného Annaberku a ukryla se v Chabičově

• zažil přechod fronty a příchod Rudé armády do oblasti Opavska

• byl pověřen zakopáváním padlých vojáků a mrtvých koní

• po válce se na kole vydal do zničené, stále doutnající Opavy

• vyučil se obchodním příručím a stal se vedoucím železářství

• v roce 1950 narukoval k ženistům a odmítl spolupráci s kontrarozvědkou

• v roce 2025 žil ve Vršovicích na Opavsku

Z dnešního Polska, tehdejšího Německa, utíkali před nejhorším. Na nebi se leskla bojová letadla a oni uhýbali střelám. Dál ve vnitrozemí to nebylo o nic lepší a fronta se blížila až k Háji na Opavsku, kde se zrovna ukrývali. „Ze sklepa nás vyhnali vojáci a museli jsme se jít schovat jinam,“ líčí zážitky z konce války Jiří Jaroš. Když nejhorší pominulo, musel jako šestnáctiletý chlapec zakopávat padlé vojáky a mrtvé koně.

Jiří Jaroš se narodil v Opavě 19. března 1929 Marii Jarošové, rozené Šromové, a Bedřichu Jarošovi. Matka vypomáhala v obchodě podnikatele Krmíčka a otec byl zaměstnán na dráze jako výhybkář, což rodině přineslo lepší bydlení a mohli se přestěhovat ze sklepního bytu otcovy sestry do lepších podmínek na ulici Palackého.

Kromě zážitků spojených s návštěvou otce na železničním hradle stanice Opava východní nádraží (Troppau Ost) vzpomíná Jiří Jaroš ve svém vyprávění také na matčina otce Jana Šroma: „Děda pracoval v opavském pivovaře, stejně jako matčin bratr, který tam dělal sklepmistra. Ukazoval mi varnu, velké kádě a rozsáhlé chodby, které vedly od pivovaru až pod kasárna.“ Podobně jako jiní kluci i on se těšil z krásy Zory – dcery tiskaře Heinze, který sídlil naproti jejich domu. Nic na tom, že ona byla Němka a on Čech.

Matka ze strachu před válkou potratila

Kromě o dva roky starší sestry měl také mladšího bratra, ten se narodil v roce 1938. Protože si za několik měsíců matka nepřála mít ze strachu před blížící se válkou další dítě, rozhodla se podstoupit potrat. Ten se jí stal osudným a na jeho následky zemřela. „Protože měl bratr jen několik měsíců, ujala se jej teta Ohnaiserová z Háje. Ta byla jedna z otcových sester, pocházel z 15 sourozenců,“ uvádí k dalšímu osudu svého bratra pamětník.

V nastalých 40. letech, tedy v době největšího rozmachu Německé říše musel otec kromě klukovin svého staršího syna řešit také otázku živobytí. Sudety, do kterých Opava spadala, byly pro Německo důležitou oblastí i co do železničního provozu. „Němci otci nařídili, že se musí přemístit z Opavy do Annaberku,“ začíná nový příběh Jiří Jaroš.

Annaberk, německy Annaberg či Rudeswald, polsky Chałupki, byl důležitým železničním uzlem bývalé části Pruského Bohumína spojující Berlín s Vídní přes Slezsko. Zde ve 40. letech Bedřich Jaroš pokračoval ve svém povolání výhybkáře, podobně jako v německé Opavě. Do té doby si stihl najít druhou ženu. „Otec se po smrti matky oženil, na doporučení tety Ohnaiserové s Marií Honovou. Ta pracovala v Háji v obchodě pana Kaštovského,“ vzpomíná pamětník.

Než Jiří Jaroš se sestrou odcestovali za otcem, pobýval pamětník několik měsíců u svého strýce Rudolfa Jaroše na Fügnerově ulici v Opavě. V Annaberku se pak musel učit novému životu, a to nejen v německé škole, na kterou tam nastoupil, ale i tomu rodinnému, který byl nezáviděníhodný. „Macecha nás bila. Jednou mě přetáhla kovovým hákem určeným k vymetání popele. Po válce se s ní otec rozvedl a já musel u soudu líčit, jak s námi zacházela,“ vrací se ve vzpomínkách k zážitkům z dětství.

Bratranci narukovali, otce Němci málem zastřelili

O moc lépe, co se týkalo změny života v souvislosti s všudypřítomnými německými nařízeními, na tom nebyla ani otcova sestra Marie Kurecká. Jiří Jaroš pokračuje: „Ačkoli to byla Češka, vzala si za manžela Němce. Dělal vedoucího v opavském pivovaře. Měla dva syny, prvního s Čechem a druhého s Němcem, a přesto museli oba narukovat na frontu bojovat na straně Německa, podobně jako Hans, syn tety Jurkové. Jeden byl na východní frontě, druhý ve Finsku, třetí ve Francii. Všichni tři válku přežili,“ dodává.

V Annaberku, podle svých vzpomínek někdy mezi léty 1942–1944, zažil srážku dvou německých vlaků. Ačkoli se k této události nepodařilo nic dohledat, pamětník uvádí své zážitky, které mohly mít pro jeho otce tragické následky: „Byly to dva vojenské vlaky. Jeden jel z Ratiboře, druhý s Chalupek, a někdo je poslal na stejnou kolej. Chtěl jsem se jít podívat blíž, ale všude stáli vojáci a nepustili mě tam. Potom přišli na hradlo a zastřelili na místě oba výhybkáře. Otec naštěstí v tu dobu sloužil na jiném hradle, jinak by to znamenalo smrt pro celou rodinu.“

Po uzavření docházky na německé škole, která mu v budoucím vzdělání způsobila nemalé problémy, se Jiří Jaroš začal seznamovat s pekařským řemeslem. „Učil jsem se necelého půl roku u pekaře Grünnera. Spolu se mnou tam byli Francouz, Ukrajinec a Polák. V plynové peci jsme pekli pouze vojenský chléb. Na plech se vešlo akorát devět komisárků a ještě horké se musely od sebe oddělovat, aby těsto neztvrdlo. Kromě chleba jsme pekli tmavé vojenské housky,“ vzpomíná na své první zaměstnání, za které ovšem nedostával žádné peníze.

Musel hloubit zákopy

Na místo peněz jej pekař Grünner doporučil jako vhodného pracovníka do německých zákopů. „Byl jsem totálně nasazen na hloubení protitankových zákopů do města Gross Strehlitz,“ vzpomíná na práci v polských Velkých Střelicích. „Přesně si pamatuji i rozměr – šest krát tři celé sedm metrů se skluzem. Spal jsem mezi ostatními 30 nasazenými ve stodole číslo 33 na slámě. Už ani nevím, jak dlouho jsem tam byl, snad čtyři měsíce,“ říká.

Kopání zákopů spolu s dalšími přípravami a instalací protiletadlových děl u nádraží v Annaberku se stalo předzvěstí blížící se pohromy. „Na obloze letělo asi 200 stříbrných letadel. Nalétávala z Itálie, a když se vracela zpět, odhazovala přebytečné bomby. Tak mi to líčil můj pozdější kolega Koběrský, který byl u italské letky,“ doplňuje Jiří Jaroš své vyprávění o zajímavost.

O kobercových náletech nejen na železniční trať, která procházela přes Annaberk, se detailněji zmiňuje autor Paweł Newerla na webové stránce věnované historii ratibořské železnice (www.zemiaraciborska.pl) v této, do českého jazyka přeložené stati:

„Je známo, že během druhé světové války provedlo americké letectvo v roce 1944 nálety na chemický závod IG Farbenindustrie u Kędzierzynu. Tato továrna měla strategický význam, protože se zde vyráběl letecký benzín. Američané letěli z letišť v Itálii směrem do Horního Slezska. K prvnímu kobercovému bombardování došlo 7. července 1944. Zúčastnilo se ho 345 letadel, která svrhla 909 tun bomb. Němcům se podařilo sestřelit 17 amerických letadel. Při tomto prvním náletu byla bombardována i železniční trať z Heydebrecku do Ratiboře. Bombardovaná železniční trať byla brzy opravena. Při následných bombardováních, která trvala až do 26. prosince 1944, však byla tato železniční trať poškozena (historici zaznamenali 14 kobercových bombardování americkým letectvem).“

Před frontou utíkali za střelby z letadel

Zatímco se boje soustřeďovaly zejména na strategické cíle, rozhodli se Jarošovi z Annaberku utéct a ukrýt se v Háji u otcovy sestry. „Utíkali jsme v lednu 1945 vlakem z Bohumína. Na nádraží jsme museli dvakrát, protože jsme odnesli jen ty nejlehčí věci. Já rádio a sestra část šicího stroje. Před námi šla formace německých vojáků a vtom se na obloze objevila letadla a začala po vojácích střílet. Hned jsme skočili do příkopu,“ popisuje strastiplný útěk z Annaberku.

V Háji, místní části Chabičov, se Jarošovi ukryli u rodiny Geblovy, známých otcovy sestry. Postupující frontová linie na sebe nenechala dlouho čekat a prokousávala si cestu z Polska až k nim. Za vše nejlépe hovoří článek Jaroslava Šajtara pro týdeník Reflex. „Osmatřicátá armáda pronikla 17. dubna na jižní břeh řeky Opavy a pásmem stálých opevnění na směrech Mokré Lazce – Hrabyně a Chabičov – Těškovice postoupila do 23. dubna k vnějšímu obrannému okruhu Moravské Ostravy.“

První sovětské vojáky Jarošovi a Geblovi nevítali s nadšením, spíš naopak: „Sověti nás vyhnali ze sklepa, že za vodou je už mír a máme jít jinam. Přesunuli jsme se do dolní části obce k jiným známým vedle hospody,“ popisuje příchod rudoarmějců Jiří Jaroš.

„Chabičov byl velmi poničený, všude hořelo. Mně a Dolfimu Geblovi dali za úkol zakopávat padlé vojáky. Ty sovětské jsme měli vozit ke kostelu a německé zakopat na místě. Neměli jsme ale čím těla převážet, tak jsme je pohřbili dohromady. Pohřbívali jsme i padlé koně. Do země jsme vykopali velkou jámu hned vedle koně, hodili jej tam a zasypali. Protože jim ale zčásti trčely nohy, přišel tam jeden muž a těm nebohým zvířatům ty nohy u země usekával,“ vypráví.

Opava byla téměř celá zničena

Všudypřítomný zmar, který s sebou válka přinesla, jej donutil k zamyšlení, jak dopadlo jeho rodné město, osvobozené jen asi pět dní po Chabičově. V Opavě se už dopředu počítalo se silnou obranou a většina obyvatelstva se před frontou evakuovala. Kdo zůstal, byli zejména vojáci s rozkazem odrazit útok nepřítele. Skutečnost, že město čelilo prakticky denně bombardování už od konce března, je dostatečným důkazem, jak to ve slezské metropoli vypadalo po 22. dubnu 1945.

„S Jirkou a Adolfem Geblovými jsme se na kolech vydali do Opavy. Ta ještě hořela. Z kostela na Dolním náměstí stoupal dým, všude byly trosky,“ zoufá dodnes nad stavem Opavy, ve kterém ji nalezl na konci války. 

Z Háje se rodina přesunula zpět do prapůvodního bytu v domě otcovy sestry Marie Jurkové. A když procházel kolem dřevěných baráků internačního tábora v Opavě Na Rybníčku, určeného pro odsun Němců, uviděl mezi nimi i dceru tiskaře Heinze. „Tehdy do ní byl zamilovaný můj učitel. Těžce nesl fakt, že musí odjet,“ dodává.

Odjet z Opavy muselo několik tisíc německých občanů. Na seřadiště u západního nádraží je doprovázeli členové Lidových milicí. Někteří z nich si svou nadřazenou pozici doslova užívali a vysídlené civilní Němce nakládali do připravených vagónů, původně určených pro přepravu dobytka. „Jeden se mi dokonce svěřil, že Němce okradl,“ podivuje se nad proměnou některých lidí po válce Jiří Jaroš. 

Otec se vyjádřil, že by se Němci mohli vrátit

„Kylešovský kopec byl z velké části obýván Němci. Hned co byli vysídleni, začaly do Opavy proudit davy lidí a tyto domy hromadně skupovat. Někteří si přijeli jen pro nábytek, který kradli z opuštěných vil. Tehdy jsem řekl otci, zda bychom si také nemohli jeden dům koupit. Ten mi dal facku a povídá: ‚Ten dům v životě nebyl náš a náš nikdy nebude. Nikdy nevíš, v čí prospěch se v budoucnu situace otočí.‘“

Od roku 1945 pokračoval Jiří Jaroš ve vzdělávání. Vyučil se obchodním příručím a po krátké zkušenosti v natěračské firmě Florýk začal pracovat v železářství. Díky zkušenostem, které získal na několika místech, se ve svém oboru vypracoval až na vedoucí pozici. Počátkem 50. let jej čekal nástup na základní vojenskou službu.

„Narukoval jsem na podzim 1950 do Kroměříže, odkud mě převeleli do Petržalky na Slovensko, do poddůstojnické školy. Stavěli jsme Baileyho mosty,“ vypráví k vojně. Baileyho most (v anglickém originále Bailey Bridge) je typ konstrukce přenosného, prefabrikovaného a příhradového mostu, který během druhé světové války vyvinul Angličan Donald Coleman Bailey.

Odmítl nabídku kontrarozvědky

Při sestavování jednoho mostu nešťastnou náhodou spadl do Dunaje a s následky podchlazení byl hospitalizován ve vojenské nemocnici v Bratislavě. Po uzdravení mohl pokračovat v poddůstojnické škole v Petržalce. „V té době jsem uvedl do spisu, že mám bratrance v Německu. Přišli za mnou dva muži a nabídli mi spolupráci s vojenskou kontrarozvědkou. Že by mě poslali na čtyři roky na Krym do Sovětského svazu. To jsem odmítl,“ popisuje jeden ze zážitků během vojny, kterou dokončil u 52. ženijní brigády Litoměřice.

Konec vojenské služby poznamenala smrt otce, který v 52 letech zemřel na tuberkulózu. „To už jsme bydleli v Opavě na ulici Mařádkova. Sestra se odstěhovala do Brna a hrála mezinárodní soutěž v házené za MEZ Židenice. Zůstal jsem sám s nezletilým bratrem. Po vojně jsem měl základní plat 720 korun a na bratra 170 korun sirotčí důchod. Národní výbor nás chtěl z bytu vystěhovat. Jediným řešením bylo, že jsem se musel oženit,“ uvádí okolnosti svého životního rozhodnutí v roce 1953. 

Významný rok měnové reformy, ve kterém přišlo mnoho obyvatel Československa o své životní úspory takřka ze dne na den, pro něj nijak výjimečný nebyl. „Neměl jsem nic našetřeno, čili jsem o nic nepřišel. Ale těsně před výměnou za mnou do obchodu přišla jedna paní, které jsem po známosti sehnal obývací pokoj a ložnici,“ těší se alespoň z toho pocitu, že zachránil něčí peníze. „Jako vedoucí skladu v Domácích potřebách jsem neměl nouzi o nic. Po známosti jsem například na stavbu domu sehnal cihly, okna či nosníky. My obchodníci jsme měli své známé. Nikdy jsem si od nikoho nevzal peníze. Vždy to bylo buď za flašku, nebo za protislužbu, podobně jako mi jeden havíř za sehnanou ložnici nechal dovézt svůj podíl deputátního černého uhlí,“ uvádí na závěr Jiří Jaroš.