Jana Dvořáková

„Paní ředitelky jsem se jednou zeptala, jak je možné, že jsme byli ze strany vyloučeni právě my: dva chlapi a já – ze čtyřicetičlenného sboru na Kollárově škole. A když potom říkali, kdo dostal odměny, zeptala jsem se, jak to, že já žádnou nedostávám. Jestli to znamená, že pracuji špatně. Ředitelka mi řekla: ‚To nemohu říct. Vaše pedagogické výsledky jsou dobré, ale vaše morální vlastnosti…‘ A v tu chvíli jsem viděla, jak všichni ve sboru klopí oči. ‚Vaše morální vlastnosti neodpovídají tomu, abyste mohla dostat odměny.‘ Řekla jsem jen, že dobře. Asi tři lidé pak za mnou přišli a řekli, že se strašně styděli. Moje morální vlastnosti… takhle to tam řekla. Protože jsem neuznávala vstup vojsk [Varšavské smlouvy] do Československa.“

„I když už [otec] dostal místo v Jihlavě, odmítl jakékoliv ubytování po Němcích, protože si lidé v Jihlavě po odsunutých Němcích strašně moc nakradli majetku. V Jihlavě jsme bydleli na nádraží, když byl otec přednosta – od roku 1946 do roku 1948, než ho ranila mrtvice a než spojili ty dvě strany dohromady a on se ‚stal komunistou‘. Pak jsme dostali z nádraží výpověď a mamka sháněla byt, který by nebyl po Němcích. Pamatuji si, že jednou přinesla z trhu hrnek s německým nápisem. Otec říkal: ‚Co to tady dělá? Víš, kolik je na tom slz?‘ A mamka ho okamžitě vyhodila.“