The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jana Dvořáková (* 1940)

• narozena 20. října 1940 v Praze

• otec Josef Čížek byl československý legionář v Rusku a dlouholetý železničář

• jako sociální demokrat odmítl sloučení s komunisty; přišel o práci přednosty na dráze a rodinu vystěhovali

• po mrtvici strávil téměř deset let na lůžku; zemřel v roce 1958

• v 60. letech působila pamětnice jako pedagožka a vedla pionýrskou organizaci v Jihlavě

• v letech 1966–1968 byla členkou komunistické strany

• při tzv. politických prověrkách odmítla souhlasit se vstupem vojsk Varšavské smlouvy

• do roku 1989 nesměla vykonávat funkci třídní učitelky ani vyučovat dějepis

• na konci roku 1989 se zapojila do činnosti Občanského fóra

• v roce 1992 se podílela na založení Soukromé odborné školy sociální

• v roce 2025 žila v Jihlavě

V ruském zajetí se československý legionář Josef Čížek zamiloval do dcery carského plukovníka z Taškentu. Během přesunu legií po Transsibiřské magistrále čelil útokům bolševiků a později se dozvěděl, že právě oni jeho milou i její rodinu zabili. O svých legionářských zážitcích vyprávěl jen doma – po roce 1948 už ani jinou možnost neměl. Jako přesvědčený sociální demokrat odmítal Fierlingerovo sloučení s komunisty, což mu komunistický režim brzy vrátil: připravil ho o práci, rodinu vystěhoval a těžké zdravotní následky jej nakonec na téměř deset let upoutaly na lůžko.

Nacisty měl v patách, ale zahraniční rozhlas si neodpustil

Jana Dvořáková, rozená Čížková, přišla na svět 20. října 1940 v Praze. S rodinou žili během nacistické okupace na jejím okraji, v Rudné u Prahy, tehdy ještě pod názvem Dušníky. Její otec, bývalý československý legionář Josef Čížek, zde nastoupil na práci ajznboňáka. Železnici měl v krvi – pocházel z železničářské rodiny. Po návratu z Velké války sice velel posádce v Českém Těšíně, ale raději se vrátil na dráhu. Ještě před první světovou válkou se stal přednostou stanice v Teplicích. Tam poznal Františku Doležalovou, o dvacet let mladší korespondentku česko-německé firmy, kterou si vzal roku 1933. Svatbu naplánovali v její rodné Žirovnici na Vysočině, kde její otec patřil k předákům Sokola a vedl filiálku banky Slavia.

Po záboru pohraničí zde našli Čížkovi nakrátko útočiště, ale brzy se přestěhovali na okraj Prahy. Otcova legionářská minulost nebyla za německé okupace něčím, co by rodině pomáhalo. Těžce snášel stav okleštěné republiky, kterou nemohl bránit. Byl zbaven práce ve státní správě a zůstal pod dohledem. Poslech zahraničního rozhlasu si ale neodpustil. „Jako malá jsem za ním běžela z obýváku do kuchyně a křičela: ‚Táto, už tluče!‘ To byla znělka Londýna. Mamka to vždycky utíkala vypnout, aby nás nechytili. Kontrola mohla přijít kdykoli,“ vypráví Jana Dvořáková.

Otec legionář? V padesátých letech na takové režim plival

Po skončení druhé světové války se mohl bývalý legionář Josef Čížek vrátit na dráhu. Jako přednosta si směl vybrat další působiště a zvolil nádraží v Jihlavě. Rodina se z Rudné stěhovala na začátku roku 1946.

V roce 1945 byla obnovena Československá sociální demokracie, k jejímž přesvědčeným členům patřil i Josef Čížek. Se znepokojením sledoval narůstající rozpory a později i sloučení strany s komunisty. Na jedné stranické schůzi KSČ jej hromadně napadli, že jako bývalý legionář prý nemůže vykonávat funkci přednosty stanice. Krátce poté prodělal silnou mrtvici a zbytek života strávil jako nemohoucí. Rodina žila v podstatě z matčina platu. Ta začala prodávat v nádražním bufetu, pak pracovala u dráhy a nakonec se stala vedoucí závodní jídelny. Otcův důchod padl na posluhovačku, která matce alespoň prala prádlo.

Po roztržce s místní komunistickou buňkou přišlo oznámení o výpovědi z bytu. Čížkovi si ještě na sklonku roku 1948 museli hledat nové bydlení. I když Jihlava po odsunu Němců zela prázdnotou, otec odmítal bydlet v bytech po Němcích. „Mamka jednou přinesla z trhu hrnek s německým nápisem. Táta se rozčílil: ‚Co to tady dělá? Víš, kolik je na tom slz?‘ Nesnášel odsun a rabování.“

Díky matčiným známostem nakonec získali byt nedaleko nádraží. Čas od času sem za otcem přišli i staří známí z legií. „Vyznamenání někde zůstala, ani jsme je neschovávali. Na legionáře se plivalo, tak jsem radši nikde neříkala, že mám otce legionáře. Raději ani slovo,“ říká pamětnice.

Stalin je vrah!

Do první třídy nastoupila Jana Dvořáková už jako pětiletá v Chrášťanech v září 1945, druhé pololetí již absolvovala ve škamnách obecné školy v Jihlavě. Později se stejně jako ostatní stala čestnou pionýrkou. „Ano, vstoupila jsem do Pionýra. Přiznám se, že zpočátku jsem propagandě uvěřila, že se všichni budou mít dobře. Otec byl jednoznačně proti...“ dodává. Jako dítě v tom měla zmatek. Ve škole se říkalo něco jiného než doma. 

Svým dvěma dětem, dceři Janě a synovi Jiřímu, otec často vyprávěl příhody z období stráveného na území ruského impéria. „Matka se snažila, aby nám toho otec vyprávěl co nejméně. Chtěla, abychom se udrželi ve škole,“ vybavuje si pamětnice. „Když Stalin umřel a my jsme museli stát stráž, otec vstal z postele a pronesl: ‚Stalin je vrah!‘ To u něj byl Stalin vždycky. Matka byla taková, že za námi přišla, že tohle nesmíme ve škole říkat.“

Zrušila povinnou docházku do Pionýra

Otec se maturity své dcery bohužel nedožil. Po deseti letech strávených na lůžku zemřel v roce 1958. Ve studiích své potomky podporoval a motivoval je ke vzdělání, chtěl, aby se učili cizí jazyky. Mluvil z vlastní zkušenosti.

Po nepřijetí na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy pamětnice strávila jeden rok jako účetní. Ani druhý pokus jí nevyšel, ale zachránila ji filozofická fakulta v Prešově. Překážka byla jediná: všechny obory se vyučovaly pouze ve slovenštině, a proto přešla na Vyšší pedagogickou školu, na obor dějepis a zeměpis. U státnic se tak nevyhnula otázkám z marxismu-leninismu a musela oplývat znalostmi týkajícími se sjezdů komunistické strany. 

Učitelská profese ji provázela po zbytek kariéry. Před tzv. umístěnkou na východním Slovensku unikla z důvodu zdravotních potíží. Nastoupila na vesnickou školu v Dušejově u Jihlavy a později k výuce na několika školách v Jihlavě.

V šedesátých letech vedla pionýrskou organizaci a v období Pražského jara se postarala o zrušení povinné docházky. „Najednou nás z tisíce bylo pět set. Děti se mohly odhlásit z Pionýra. To mě pak stálo další postihy…“

Na Kollárově škole ji v roce 1966 motivoval učitelský kolektiv ke vstupu do komunistické strany. Podlehla rezonujícím myšlenkám prosadit společenské změny. Do popředí se dostával hlas střední generace, která měla nahradit dosavadní funkcionáře z padesátých let. „Všichni jsme si mysleli, že můžeme přinést změny. To jsme se ale přepočítali,“ hodnotí zpětně pamětnice.

Nedovolili vám vystoupit a vyloučili vás

Razantní nástup tzv. normalizace na počátku sedmdesátých let přinesl zásadní zásahy do politického, kulturního i pracovního života v Československu. Pro učitele šlo o zvlášť přelomové období – komunistický režim začal jejich práci přísně prověřovat a systematicky kádrovat. Kantor se měl stát spolehlivým nositelem stranické výchovy a formovat žáky v duchu požadované loajality.

Oddanost učitelů měl prověřit systém tzv. politických prověrek. Jana Dvořáková nesouhlasila se vstupem vojsk Varšavské smlouvy – což stvrdila nejen zamítavou odpovědí v rámci prověrky, ale i odevzdáním členské legitimace Svazu československo-sovětského přátelství, legitimace Revolučního odborového hnutí a stranické legitimace. „V Jihlavě nikoho, kdo se chtěl vzdát členství v komunistické straně, přímo nevyhodili. Jen vám nedovolili vystoupit – vyloučili vás, když jste vrátili legitimaci,“ připomíná pamětnice.

Z práce ji nepropustili, přesto přišel trest. Byla přeřazena zpět na své bývalé působiště, Kollárovu školu. Až do roku 1989 tam nesměla učit dějepis ani vykonávat funkci třídní učitelky. Její manžel působil jako ředitel jiné základní školy a v komunistické straně zůstal. V polovině osmdesátých let však zemřel.

Odmítla založit organizaci pro politicky stíhané učitele

Na sklonku roku 1989 patřila Jana Dvořáková k iniciátorům jihlavského Občanského fóra. Na Havlíčkově škole se stala jednou z vůdčích osobností a podílela se na vzniku místní organizace, která se následně spojila s dalšími školami do okresní struktury. „Všechno probíhalo tak demokraticky, jak jsme do té doby nezažili,“ vzpomíná na tehdejší formování okresního školského orgánu Občanského fóra.

Prvním velkým úkolem se stalo hlasování o důvěře ředitelům škol – samotní učitelé měli rozhodnout, zda si přejí pokračování stávajícího vedení. Většina škol nakonec zvolila nové ředitele.

Jana Dvořáková dostala i další důležitý úkol: řešit obměnu okresního odboru školství. „Řekla jsem jim, že bude nejlepší, když své funkce sami složí. Že se jim nic nestane a nikdo je nebude vyhazovat. A oni skutečně odstoupili,“ říká.

Následně byla pověřena, aby v Jihlavě založila pobočku Svazu učitelů postižených z politických důvodů. To však jednoznačně odmítla. „V Jihlavě žádný učitel o místo nepřišel. Odbor školství odstoupil dobrovolně, nikdo vyhozen nebyl. Neviděla jsem důvod takový svaz zakládat. Někteří učitelé byli přesunuti, ale nikdo nedostal zákaz dál učit,“ stojí si pamětnice za svým.

Tvrzení, že nikdo z učitelů nebyl z profese propuštěn, opírá o znalost tehdejší situace: v čele okresního odboru školství stál její pozdější kolega Jiří Tobola, který by se podobného kroku podle ní nedopustil.

Po čase se přihlásila do konkurzu na školního inspektora. Skončila třetí a nevybrali ji – neúspěch si dodnes vysvětluje právě tím, že odmítla založit zmíněnou organizaci.

V roce 1992 Jana Dvořáková přijala nabídku učit na soukromém gymnáziu v Jihlavě. O rok později se stala společníkem školy a dostala za úkol rozšířit její vzdělávací nabídku. V Jihlavě tak založila Soukromou vyšší odbornou školu sociální, kde dodnes působí jako členka správní rady.