poručík Karel Bažant

* 1924  

  • „V době soudu byli na chodbě moje manželka, její otec, můj otec a bratr. Čekali, jak to dopadne. Když jsme vycházeli ze soudní síně, tak jsem se tam s nima zastavil. Povídali jsme, a když vycházel přísedící soudu, který byl majorem, říká manželce: ‚Běžte za prokurátorem a poproste ho.‘ Tak manželka za prokurátorem Burýškem došla. Už nikdy mi nedokázala povědět, co mu řekla. Snad si jenom poplakala. Za chvilku pro mě přišli na celu, abych se pakoval a vypadl. Čili prokurátor vzal to svoje odvolání zpátky a já byl svobodnej.“

  • „Došli jsme až na třetí nádvoří a najednou jsem byl zase první. Pod balkonem u dveří, které vedou do zámku. No a to už se asi nelíbilo vladařům a vyrukovali proti nám policisti na koních. Šavle tasený a jeli podle budov. Já jsem nakonec stál pod koněm u těch dveří. A abysme se my, dav, ubránili, tak se začala zpívat hymna. Policajti na koních museli zdravit šavlema, když už je měli venku. A zatím se nám nad hlavami předsunula dřevěná, asi šestimetrová kláda z té stavby naproti. A buch, buch do dveří. Ty se rozletěly a už mě zase lidi tlačili dovnitř. Nevím, jestli jsem byl sám, nebo někdo za mnou. Ale dál to nešlo. Tam byli vojáci s puškama a bodáky. Co schod, to řada vojáků, lidi mě tlačili, a kdyby vojáček neuhnul, tak mě snad napíchli. To trvalo chvilku a na balkon vylezl generál Syrový, který začal řečnit. Tak lidi vycouvali a já jsem se dostal zase zpátky.“

  • „Všichni už jsme na něco takového čekali. Já a bratři Červinkové, to byli starší kluci než já, jsme byli v kontaktu s policejním praporčíkem Lukčanem v Břevnově, který to punktoval. Jakmile přišel 5. květen, tak jsme narukovali na policejní stanici a celé povstání jsme byli dirigováni policejním vedením. Mám lístek, kde končí moje vojenská služba v padesáti letech, a je tam, že jsem byl v evidenci od 6. 5. 1945. Ještě se nedělo nic, ale už jsem byl evidován jako voják.“

  • „Všichni naši přátelé z letišť v Brně, v Budějovicích se zdvihali, stejně jako moji kolegové. Kolínský měl manželku Angličanku, Velvarský se právě oženil. Tak jsme se domluvili, že poletíme taky. Chtěli jsme do Anglie do armády. Že vypráskáme bolševika odsud a bude zase dobře. Předpokládali jsme, že bude válka. To předpokládal každej.“

  • „Někdo řekl, že se jde na Hrad. Tak se šlo. Brána byla zavřená. Ale nás tam bylo plný to náměstí. Já stál těsně u brány. Někdo na mě volal: ‚Vylez tam a odlígruj to!‘ Tak já to udělal. Ač tam byli legionáři s flintama, nechali mě. Jen jsem ty vrata odjistil, tak ty lidi bláznivý je rozrazili. Já byl stále na těch vratech, který tím tlakem narazily do lampy a ta se rozbila. Všude na mně byly střepy. Myslel jsem si, že to nepřežiju, že mě to tam rozmačká. Ale otřepal jsem se a šel jsem dál. A na druhém nádvoří jsem najednou byl zase první. Stál jsem pod balkonem, až u dveří. Domnívám se, že to asi punktovali komunisti a ty strkali děti dopředu. Mně bylo tenkrát čtrnáct let. Najednou podél zdi přijeli policajti na koních. Já stál pod kobylou. Začala se zpívat hymna. Policajti začali šavlemi zdravit. Po hymně se nad hlavami přistrčila asi šestimetrová dřevěná kláda. Byla z vykopávek, které tam tenkrát probíhaly. Do vrat buch buch, ty se rozletěly a už mě zase dav tlačil dopředu. Já byl až uvnitř Hradu. Jenomže dál to nešlo, na schodech stáli vojáci s flintama. Co schod, to řada vojáků s puškami s bodáky. Ty lidi vzadu mě tlačili, a kdyby ten voják neuhnul, tak by mě tím bodákem propíchnul. Zachránil mě vlastně generál Syrový, který vylezl na balkon a začal řečnit.“

  • „Pro mě to skončilo celé dobře, tak jsme s manželkou vždycky říkali: ‚Co se to stalo. To byl nějakej zázrak! To asi ten Tadeášek.‘ To je svatý, který má na náměstí Republiky kostel a ve dvoře sochu. Ten měl v tý době žně. Chodily tam matky a manželky prosit za ty svoje pozavíraný a dávaly do kasičky. Říkali jsme si: ‚To byl zázrak, že jsem takhle vyvázl!‘ Asi v roce osmdesát pět jsem byl v nemocnici, a jak se tak povídalo, tak mi jeden z pacientů řekl: ‚U nás je nějakej major a říká, že byl u vojenského soudu a že pomáhal vězňům.‘ Ptal jsem se, jak se jmenuje, a on, že Dvořák. Tak to byl ten zázrak. Soudce Dvořák!“

  • „Byla výzva, že kdo má zájem věnovat se letectví, ať se hlásí v Nuslích ve škole. Ze školy byli vystěhováni Němci a nastěhovali jsme se tam my. Naším velitelem byl nadporučík letectva Štangl. Sešlo se nás tam asi šedesát zájemců, co jsme byli za války nasazeni v leteckém průmyslu nebo co měli zájem o létání. Byli jsme doplněni dalšími kluky, kteří říkali, že jsou ze zpravodajské brigády. Celkem nás bylo asi sto. Jmenovali jsme se Letecký oddíl Pohotovostního pluku. Ale to jsme nevěděli.“

  • „Bylo to naplánováno tak, že ty čápi [oblíbené letadlo Fieseler Fi 156 Storch] jsou tam dva. Ještě jsme mohli vzít pajpry [pozn. letadlo Piper Cub], kdyby bylo víc zájemců. Všechno bylo naše, nikdo tam nebyl. Kdo měl službu, toho to bylo. Dokonce jsem už dopředu namazal vrata u hangáru, aby to mohl obsluhovat i jeden člověk. Piloty měli být Velvarský a Kolínský. U Velvarského, který toho čápa neznal, měl být Otta Lenz, mechanik. Ten měl dělat palubního mechanika a Velvarský se měl věnovat pouze řízení. Já jsem byl u Kolínského s manželkou. U Velvarského byla ještě jeho paní.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 16.07.2013

    (audio)
    duration: 03:22:00
    media recorded in project Paměť národa: příběhy z Prahy 2
  • 2

    Praha, 31.10.2016

    (audio)
    duration: 01:43:01
Full recordings are available only for logged users.

Chtěl jsem být pilotem, ale nakonec jsem se stal členem SNB

Karel Bažant 007.JPG (historic)
poručík Karel Bažant
photo: archiv Karla Bažanta, Eye Direct

Karel Bažant se narodil v Praze 21. října roku 1924. Po dokončení základní školy se vyučil v autodílně na Břevnově. Během mnichovské krize roku 1938 se 21. září jako čtrnáctiletý účastnil demonstrace na Hradčanském náměstí a s davem se dostal až do útrob Pražského hradu. Za války byl totálně nasazen v pražské pobočce německé firmy Walther Bachmann. Zúčastnil se květnových bojů v roce 1945 v Praze na Břevnově a na Bílé hoře. V roce 1945 nastoupil k letecké hlídce SNB jako technik první třídy, později palubní technik. Po výcviku v Praze a ve Zbirohu působil v Brně, Českých Budějovicích a Karlových Varech. Na Slovensku (Košice, Prešov) zasahoval proti banderovcům, v severočeském Varnsdorfu se podílel na dohledu při odsunu německého obyvatelstva. Jedenáctého září roku 1948 Karla Bažanta zatkli za pokus o překročení hranic. Společně s Miroslavem Kolínským, Bohuslavem Velvarským a Ottou Lenzem plánovali odletět do Anglie, kde se chtěli dostat do armády a bojovat jako letci v předpokládané válce se SSSR. Útěk byl ale odhalen ještě před jeho uskutečněním. Od soudu naštěstí Karel Bažant odešel s osvobozujícím rozsudkem. Sice byl osvobozen pro nedostatek důkazů, neunikl ale propuštění ze Sboru národní bezpečnosti. Od roku 1948 tedy pracoval se stavebními stroji, kariéru v bilančním středisku ministerstva stavebnictví ukončily normalizační prověrky v roce 1970. Po roce 1989 usiloval o instalování pamětní desky se jmény příslušníků SNB, kteří byli na počátku 50. let popraveni. Deska je umístěna ve vstupních prostorách Policejního prezidia ČR.