Alexander Záslocký

* 1923

  • „Tak já jsem inženýr Záslocký Alexandr. Jsem volyňský Čech, narodil jsem se v bývalém Polsku. To je vlastně dnes západní Ukrajina, protože po válce ty země byly přiděleny k SSSR, respektive k Ukrajině. Narodil jsem se ve městě Zdolbunov, to je průměrný městečko, velký železniční uzel, spojující Kyjev s Varšavou a Lvovem. A tam jsem prožil své mládí a navštěvoval jsem českou školu. Byli jsme v rodině tatínek, maminka, babička a mí dva bratři. Čili tři kluci. Všichni tři jsme chodili do české školy. Vlastně jenom dva, protože ten nejmladší už nechodil do školy, protože byla válka. Až do ukončení české školy, kam jsem chodil sedm roků. Pak jsem šel do průmyslové školy polské, ale 19. září 1939 nás zabrali Rusové, tak jsem chodil do ruského těchnikumu železničního. Pak zase přišli Němci, kteří začali válku se SSSR, tak nás okupovali. Víte dobře, že okupovali až k Volze. Byl jsem totálně nasazený. Jako železniční žák jsem byl nasazený do depa jako soustružník. A tam jsem pracoval až do zpětného osvobození sovětskou armádou. To bylo v roce 1943 v zimě. A jak sovětská vojska šla na západ, tak k nám přišel i 1. československý armádní sbor, který už dříve v roce 1943 byl organizován v Sovětském svazu v Novochapjorsku. Vznikla tam 1. československá samostatná brigáda. A u té 1. československé samostatné brigády vznikl také potom v sedmém měsíci tankový prapor. Na ten schválně vzpomínám, protože pak jsem s ním bojoval ve válce.“

  • „Přijeli jsme do jedné zastávky. Momentálně si nemohu vzpomenout, jak se jmenovala. Ale byla tam česká vesnice a ukrajinská vesnice. Od našeho města takových padesát až šesesát kilometrů byla zastávka železniční. Tam jsme vyskočili z nákladního vlaku. My jsme byli jako veverky, my jsme v největším fofru vyskočili na vlak v těch letech, když nám bylo dvacet. A jdeme loukou na chutor po ukrajinsku, na samotu. A podél pěšinky přes louku rostly vrbové keře. A jak jsme k jednomu přistoupili, tak vyskočil Ukrajinec a kulometem nám pod nohy. To byl československý kulomet, protože jsme to hned poznali. Měl takovou pažbičku. ‚Kudy jdete?‘ na nás po ukrajinsku. A my jsme pochopitelně perfektně znali ukrajinsky, protože jsme na Ukrajině žili. Ta Volyně ve skutečnosti byla Ukrajina. Tak nás vedl na chutor. My jsme tam přišli, já jsem otevřel dveře, vidím selku u kamen a povídám: ‚Tetičko, sůl nepotřebujete?‘ ‚Nepotřebuji, synáčku, běž pryč.‘ Já se podívám na druhou stranu a v druhém rohu bylo sedm kluků banderovců, pušky opřené a holili se. A ten jeden povídá na nás: ‚Pojďte k nám.‘ Tak jsme k nim šli. ‚Dokumenty.‘ A já jsem takovou osudovou chybu udělal. U nás banderovci polské vesnice vyřezávali a vypálili. Spoustu Čechů taky zahynulo. A když utíkal z jedné vesnice jeden učitel s dvěma dcerkami, tak bydleli asi týden u nás ve městě. A ta jedna žabka ze Lvova mně poslala polský dopis. A já jsem ho trouba měl v peněžence. Tak já jsem ji vyndal, chtěl jsem mu dát ten dokument. On mě hňáp za tu peněženku. Všechno prohledal. ‚Podívejte se, ten si dopisuje s Lachami.‘ Oni Polákům říkali Lachi. ‚Ivane, zapřahej koně.‘ Zapřáhli koně, hodili nám pytel na hlavu na tom voze a jeli jsme. Po cestě stříleli, to jsme se polekali, ale pes začal kňučet, tak jsme věděli, že zabili někde psa. Teď nás vezli asi půl hodiny, shodili nás z vozu, každého na záda do jedné chalupy a do jedné světnice. Do smrti si to budu pamatovat. Byl tam klavír a za tím klavírem seděla moc krásná městská holka, taky měla vlasy natočené do drdolu. A víc nikdo. A ten banderovec, co nás tam dovezl, z toho vozu jí říká: ‚Kde je komandant?‘ A ona mu řekla: ‚Přijde za kwadrans.‘ A my jsme hned věděli, že to je Polka, protože Poláci, když řeknu za čtvrt hodiny, tak Poláci říkají za kwadrans. Tak jsme tam seděli. Tak asi možná za hodinu přišel docela pěkně ustrojený člověk. A on vzal, ten banderovec, ty naše všechny papíry a dal mu je. A povídá: ‚Dopisuje si s Lachami.‘ Ukrajinci a Poláci byli smrtelní nepřátelé. Oni nahnali do kostela lidi a spálili s kostelem. Řezali pilami. Celé polské vesnice banderovci vymlátili, protože do války to bylo Polsko a Poláci zase zavírali Ukrajince. Takže oni se takhle mstili. To ještě bych vám mohl říct, co tomu předcházelo. On si sedl, seděl Kolja a seděl jsem já. No prostě, podíval se, narovnal ty papíry. A ještě – nevím proč – mi říkal: ‚Vidíte, já bych spíš řekl, že on je Čech a vy jste Ukrajinec.‘ On měl takový kulatý český obličej bledý, tak on si myslel, že je Čech. Já povídám: ‚Ne, já jsem Čech a on je Ukrajinec.‘ A Kolja povídá: ‚Ne, já Ukrajinec.‘ A Kolja vstal, něco mu pošeptal a ten hned změnil chování k nám. Protože příbuzný toho Kolji byl u banderovců.“

  • „Zavedli nás na nádraží a na nádraží jsme se připravovali k přesunu. My jsme nevěděli kam, bylo všecko utajený. Já jsem mezi kolejemi – jako železničář, který znal tu situaci – hledal nějaké kamínka, protože to byly nákladní vozy. To bylo v zimě, koncem března. Byly mrazy ještě. A když jsem odešel od jednotky, tak najednou slyším nálet. Němci udělali nálet, už to bylo večer. Tenkrát tam zahynulo 17 našich kamarádů a hodně Rusů. Já jsem nevěděl, co mám dělat, protože jsem byl mezi kolejemi a kusy kolejnic frkaly vedle mě, jak byly bombami uraženy. Tak jsem s sebou plácl do jedné jámy a až po krk jsem byl ve vodě. Ale hlavně že jsem se zachránil. Po ukončení toho náletu jsem se honem vrátil ke své jednotce. A to nebylo daleko, takových dvě stě metrů, kde oni byli soustředěni. A první, co bylo moje, tak jsem volal: ‚Vládku!‘ To jako bratra. ‚Vláďo!‘ Jako ten můj kamarád Palička. Oni měli to štěstí, že se schovali do jedné už starší jámy po bombardování, mezi ně dopadla bomba, a jim se nic nestalo. Já jsem je pak našel. Pak jsem viděl, jak tam lezli Rusové. Viděl jsem jednoho Rusa, jak chudák měl obě nohy zpřerážené a otočené dozadu. Jak jsem již řekl, při tom bombardování zahynulo 17 našich vojáků.“

  • „A jednou mi starší voják, Ukrajinec zakarpatský – v té naší jednotce bylo hodně zakarpatských Ukrajinců, to bylo kdysi Československo, ale po válce to připadlo SSSR – říkal: ‚Záslocký, nechtěl by ses podívat do Śniatyńa?‘ Tam sedm kilometrů od nás bylo polské městečko Śniatyń. A byla to neděle, takže jsme měli volno. Prý: ‚Nechceš se tam podívat?‘ Já povídám: ‚Ale šel bych.‘ Tak jsem šel s ním k veliteli roty a velitel roty nám to dovolil. A šli jsme tam. Tak jsme si tam něco koupili. Byly tam polské obchůdky ještě otevřené. Já jsem si koupil hřebínek a takové věci, to jsem měl víc vlasů, než mám teď. A asi dvě tři hodinky jsme tam byli a vrátili jsme se zpátky těch sedm kilometrů k té svojí jednotce v tom lese. Nešli jsme už lesem, ale šli jsme po polní cestě. A podél té polní cesty šlo telefonní vedení. A kde se vzala, tu se vzala, nějaká holka k nám přišla, Ukrajinka, respektive už Haličanka – ale to byli Ukrajinci. Já jsem tenkrát byl jenom svobodníkem nebo desátníkem, ale on už byl četařem, jmenoval se Pekar. On se s ní moc bavil, on byl takový i na děvčata. A ona říká: ‚Jakou máš pěknou pistoli.‘ A on říká: ‚Chcete si vystřelit?‘ A ona: ‚Jo, to bych ráda.‘ On vyndal pistoli, dal jí ji do ruky, ona vystřelila a najednou cink, a spadl jeden drát z frontového telefonního vedení. Ani ne za čtvrt hodiny tam byli Rusové s džípem a začali nás vyšetřovat. Tak tu holku a Pekara sebrali a mě pustili. A Pekar mně říkal: ‚Ty, Záslocký, nehlas nic, ale kdybych se do rána nevrátil, tak to teprve zahlas.‘ Tak jsem šel k jednotce, ale měl jsem sám strach. Veliteli jsem nic neřekl. Ale měl jsem strach, protože si říkám: No jo, měl bych to nahlásit. Ono to není legrace, když ho zavřeli. Co když ho budou soudit? Protože to bylo frontové vedení. Oni Rusové využívali telefonických vedení, co byly v pořádku. Ale ráno jsem vstal, v sedm hodin byl nástup a Pekar už stál v řadě. On šel na záchod, okénkem utekl Rusům a přišel až do toho lesa. To on byl takový. On a ještě jednoho kamaráda měl, nějakého Nesucha. Oni byli zakarpatští Ukrajinci. Oni dokonce někde dříve u Kyjeva nebo ještě dřív dopustili, že nechali v tanku vodu přes noc v zimě a došlo k poškození tanku. A oni oba byli určeni do trestanecké roty. A tam stála fronta na místě v SSSR. A oni jim potom řekli: ‚Pekare a Nesuchu, doveďte jazyka.‘ Jazyk je, když se dostanete do německých zákopů a dovedete živého Němce, který může vypovídat. Tak oni asi tři dny s dalekohledem pozorovali ze svých zákopů a viděli jeden kočující keř, že jeden keř pořád mění polohu. Tak se tam v noci vydali, jednoho Němce zapíchli a druhého přivedli. Dostali za to válečné kříže a poslali je zpátky k jednotkám. Tak takový byl ten Pekar, to byli ohromní vojáci.“

  • „A bylo rozhodnuto, že se bude útočit dál. Naši tankovou brigádu v té době odebrali od 1. armády generála Grečka a přidělili ji k 38. armádě generála Moskalenka. A naši tu armádu dobře znali, protože kdysi, když jsem říkal, že bojovali o Kyjev naši vojáci, tak právě bojovali v sestavě 38. armády generála Moskalenka. Nás zase potáhli trošičku blíž k frontě. Potáhli nás ani ne deset kilometrů k frontě do lesů před městem Zory, po německu se to jmenovalo Zorau. Tam jsme byli tři dny v lese a připravovali jsme se na nasazení. My jsme nevěděli, kdy bude nasazení, protože to ani velitel brigády nevěděl. Věděli, že bude, ale kdy, to se nevědělo. To se utajovalo. Protože Němci všechno odposlouchávali a dozvídali se to pomocí špionů. Ale jak jsme se připravili, tak 24. března najednou ráno poplach, posádky do tanků, motory natočit a všichni jsme vyjeli na silnici, která vedla tím lesem. Byla to shodou okolností dlážděná silnice. A tam jsme čekali na signál vyražení k útoku. Já si vzpomínám, sám – my jsme tam dost dlouho čekali – jsem vylezl z tanku a chodil jsem podél tanku. Čekal jsem. U rádia, protože každý tank měl rádio, byl střelec Isidor Vaněk, který potom zahynul. A čekal na rozkaz. Najednou, asi po jedenácté hodině, byl hrozný rámus. A to začala dělostřelecká příprava. V lese, v roští vpravo od nás byly schované sovětské kaťuše. Jenomže my jsme to nevěděli, my jsme se nemohli vzdálit od tanku. A když kaťuše chce vystřelit, tak to je reaktivní náboj, má takový zvuk. Já jsem se hrozně polekal, a na ten šup jsem byl v tanku. A za chvilku bylo vpřed.“

  • „A přemisťovali jsme se blíže k československým hranicím. Jeli jsme s těmi tanky. Protože Slovenské národní povstání už běželo a my jsme se přibližovali stále k našim hranicím – s určitými přestávkami pochopitelně. A přiblížili jsme se až k Dukle. Byly polské vesnice, kde jsme byli rozmístěni blízko Dukly. A na Dukle bojovala pěchota, protože pro tanky nebyl terén, to byly samé kopce. Taky tam bojovaly naše tanky, ale velice omezeně. Byly tam velké ztráty, protože Němci byli na kopcích a my jsme proti nim útočili. Ale k tomu chci ještě předeslat – takovou špatnou situaci zavinili Slováci. To já to tady říkám otevřeně, o tom se moc nemluví. Ale zavinili to oni. Protože Dukla bylo město asi čtyřicet kilometrů od slovenských hranic v Polsku. A v tom prostoru na hranicích Slovenska s Polskem stála slovenská armáda, která byla podřízena Němcům a rozprostírala se až k té Dukle. A náčelník štábu slovenské armády vzal letadlo, přeletěl frontu k Rusům a řekl: ‚Pomozte nám, my se obrátíme proti Němcům a pomůžeme vám, abyste ty kopce přešli, ten Dukelský průsmyk.‘ Proč se tomu říká průsmyk: protože to byly samé kopce a tam byla cesta, která vedla z Dukly do Prešova. Proto se tomu říkalo Dukelský průsmyk. Oni mu vynadali Rusové na hlavním vedení velitelství fronty. Oni mu vynadali a řekli: ‚Co tady děláte? Máte jako náčelník štábu tam organizovat.‘ Ale představte si, co se stalo. Oni to Slováci prostě prozradili Němcům, Němci je odzbrojili, přitáhli několik divizí ze západu, zaujali postavení, která bezvadně vybudovali Slováci, a tím pádem stáli proti nám. Původní plán byl, že kdyby Slováci se otočili proti Němcům, tak za šest dní se měla přejít hranice a náš armádní sbor měl dosáhnout Prešova. Za šest dní. Ale trvalo to tři měsíce.“

  • Full recordings
  • 1

    Adresa natáčení neznámá, 07.07.2004

    (audio)
    duration: 02:04:53
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Kdybych byl mladý, určitě bych se zúčastnil dalších osvobozovacích bojů

Alexander Záslocký se narodil 19. 3. 1923 ve Zdolbunově ve volyňské oblasti na Ukrajině. V mládí postupně navštěvoval českou a polskou školu, po obsazení sovětským vojskem v roce 1939 také sovětskou školu. Po příchodu Němců v roce 1941 byl totálně nasazen jako soustružník ve vlakovém depu, kde pracoval až do opětovného příchodu sovětského vojska. 24. 3. 1944 utekl z vlakového depa a přihlásil se v Rovně do Rudé armády. Vycvičen byl v Kivercích a u Kamence Podolského na Haliči a nastoupil do 1. samostatného československého pluku jako tankista 2. tankového pluku. Na Dukle nebojoval kvůli hornatému a nepřístupnému terénu, nevhodnému pro tanky. Dostal se do Kežmaroku a postupoval s tankovou brigádou do okupovaného Československa. Zúčastnil se všech tří období bojů o Ostravu, tzv. ostravské operace, a prolomení německé obrany u polského města Zory. Do Ostravy vstoupil 29. 4. 1945, s tankovou brigádou byli umístěni na vítkovickém stadionu a postupně se přesouvali do Vysokého Mýta a do Šternberka. V armádě zůstal aktivním důstojníkem až do roku 1960 a poté učil na vojenské akademii. Nikdy nevstoupil do KSČ a má dnes hodnost plukovníka.