The following text is not a historical study. It is a retelling of the event of the witness’s life based on the memories recorded in the interview. The narrative was written by external collaborators of the Memory of Nations.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

poručík Karel Bažant (* 1924  )

Chtěl jsem být pilotem, ale nakonec jsem se stal členem SNB

Karel Bažant se narodil v Praze na Břevnově 21. října roku 1924 jako nejstarší ze čtyř sourozenců. Jeho otec Petr Bažant pracoval jako úředník v hotelu Beránek a matka Rosálie, rozená Čermáková Neťuková, jak bylo tehdy zvykem, zůstala v domácnosti. Nejprve navštěvoval základní školu, která sídlila u kláštera sv. Markéty na Břevnově, a poté pokračoval ve zdejší nově postavené měšťance. Své dětství popisuje jako klidné a idylické, plné klukovských her. „Měli jsme velikou zahradu a to bylo eldorádo pro všechny kluky z Markétské ulice. To byla část starého Břevnova,“ vzpomíná Karel Bažant.

Výjimečnou událostí pro něj bylo osobní setkání s prvním československým prezidentem: „Markétskou ulicí jezdil také prezident Masaryk na koni na vyjížďky. Vždycky jela skupina patnácti až dvaceti lidí – důstojníci, několik mužů ve fracích a s klobouky, asi z diplomatických sborů. Já jsem byl tehdy hodně malej. Volal jsem: ‚Pan prezident! Pan prezident!‘ On se zastavil, ohýbal se z koně a podával mi ruku. Děvče, co jsme měli doma, mě zdvihlo, aby na mě dosáhl. Tak jsem si s prezidentem potřásl rukou. Všichni koukali, co se to tam vepředu děje.“

Jako většina jeho vrstevníků chodil také do Sokola: „Do Sokola tehdy chodili všichni, já samozřejmě také. Když mně byly asi dva roky, tak jsem byl poprvé na sokolském sletu. To bylo v roce 1926. Pak ve třicátém druhém už jsem cvičil. A ve třicátém osmém také.“ Dalším jeho koníčkem, jenž ho doprovázel celý život, bylo horolezectví, kterému se věnoval od mládí až téměř do důchodu, nejprve jako žák, později především v roli instruktora. Byl dlouholetým členem Horolezeckého oddílu Lokomotiva Rakovník. V paměti mu utkvěly zejména výpravy do Tater: „V Čechách jsou spíše cvičné skály, pískovcové. Vyvrcholením celoročního snažení byl oddílový zájezd do Tater. V Tatrách jsem byl taky pětkrát za rok: oddílový zájezd, školení, potom jsem zase někoho školil já...“

Po dokončení povinné školní docházky chtěl jít Karel Bažant na střední školu, k tomu mu ale chyběla potřebná praxe: „Na střední školu jsem se nedostal. Na průmyslovku byla potřeba praxe, tak jsem nastoupil do autodílny. Ale najednou přišla válka, tak už jsem tam zůstal a vyučil jsem se.“ V této břevnovské autodílně zůstal až do roku 1941, v dalších měsících pracoval jako nástrojář v dílně U Kaštanu.

Karel Bažant také vzpomíná na vypjatou situaci konce září roku 1938, několik dní před podepsáním mnichovské dohody. Dlouho trvající vyjednávání vlády a prezidenta se Sudetendeutsche Partei, která si kladla stále nové a nové požadavky, stejně jako s britskou a francouzskou diplomacií vytvářelo v očích běžných občanů chaos. Situace se vyhrotila v odpoledních hodinách 21. září, kdy bylo patrné, že nejvyšší orgány výkonné moci v diplomatickém zápase neuspěly a že nejsou schopny nadále ochránit integritu republiky. Zprávy o tom, že prezident a vláda pod tlakem Anglie a Francie před Hitlerem kapitulovaly, se rychle roznesly po hlavním městě. Debatující hloučky a skupinky občanů se postupně slévaly ve stotisícový průvod, který se ve večerních hodinách shromáždil na Hradčanském náměstí.

Chvíle bezprostředně následující popisuje Karel Bažant takto: „Někdo řekl, že se jde na Hrad. Brána byla zavřená. Ale nás tam bylo plné [Hradčanské] náměstí. Já stál těsně u brány. Někdo na mě volal: ‚Vylez tam a odlígruj to!‘ Tak já to udělal. Ač tam byli legionáři s flintama, nechali mě. Jen jsem vrata odjistil, tak ty lidi bláznivý je rozrazili. Já byl stále na vratech, která tlakem narazila do lampy a ta se rozbila. Všude na mně byly střepy. Myslel jsem, že to nepřežiju, že mě to rozmačká. Ale otřepal jsem se a šel jsem dál. A na druhém nádvoří jsem najednou byl zase první. Stál jsem pod balkonem, až u dveří. Domnívám se, že to punktovali komunisti a děti strkali dopředu. Mně bylo tenkrát čtrnáct let. Najednou podél zdi přijeli policajti na koních. Já stál pod kobylou. Začala se zpívat hymna. Policajti začali šavlemi zdravit. Po hymně se nad hlavami přistrčila asi šestimetrová dřevěná kláda. Byla z vykopávek, které na Hradě tenkrát probíhaly. Do vrat buch buch, ty se rozletěly a už mě zase dav tlačil dopředu. Ocitl jsem se až uvnitř Hradu. Jenomže dál to nešlo, na schodech stáli vojáci s flintama. Co schod, to řada vojáků s puškami s bodáky. Dav mě tlačil na ně, a kdyby ten voják neuhnul, tak by mě tím bodákem propíchnul. Zachránil mě vlastně generál Syrový, který vylezl na balkon a začal řečnit. Pak jsme postupně vycouvali pryč.“ Nebýt právě zmíněného projevu generálního inspektora československé armády, armádního generála Syrového, který dav uklidnil a přiměl shromážděné k pokojnému rozchodu, došlo by pravděpodobně k použití zbraní ze strany policie.

Krátce po vyučení a nástupu do prvního zaměstnání byl Karel Bažant povolán k totálnímu nasazení. Díky lékařům byl však jeho nástup o dva měsíce posunut: „Že byla válka a já byl čtyřiadvacátý ročník, tak mě povolali k totálnímu nasazení. Patřil jsem k nemocenské pokladně v Klimentské, kde byli tenkrát všichni, a já tam šel, že mám žaludeční vředy. S obdobnou diagnózou nás bylo hodně a všechny nás poslali místo na totální nasazení do Chocerad do ozdravovny. Bylo nás tam asi padesát, samí mladí kluci. Chtěl jsem zavzpomínat na ty doktory, že nás takhle ochránili. V Choceradech jsem byl dva měsíce. Sešel jsem se tam s kamarádem, který se mnou chodil do školy a pak se učil ve vedlejší autodílně na Břevnově. Ten v ozdravovně zůstal ještě o další dva měsíce déle, protože spravoval auto panu primářovi. Ale pak už jsem se neubránil a byl jsem totálně nasazen.“

V rámci totálního nasazení, nuceného pracovního umísťování, které mělo nahradit nedostatkové výrobní kapacity po odvodu německých mužů do armády, byli v době nacistického Německa podrobeni obyvatelé okupovaných zemí. Zpravidla byli nedobrovolně dopraveni do Třetí říše, kde vykonávali otrockou práci za nelidských podmínek. Nucená práce však měla několik podob. Cizí občané byli zařazováni jednak podle svého současného právního postavení, jednak podle národnosti. Ani Karel Bažant se sice totálnímu nasazení nevyhnul, měl ale přece jen štěstí alespoň v tom, že nemusel odejít do Německa, nýbrž začal pracovat v pražské filiálce říšské firmy Walther Bachmann, Scholz & Co. „Na pracovním úřadě v Hybernské ulici nás odvedli s určením do Německa. Byl jsem přidělen do továrny Walther Bachmann. Ale zase takový štěstí. Tehdy když rozbíhali letecký průmysl, tak jim stačila jen střecha nad hlavou a už tam mohli existovat. Najednou v Praze člověk, který neměl se zbrojní výrobou vůbec nic společného, původně obchodník v Berlíně, zřídil filiálku firmy Walther Bachmann v bývalé šroubárně. Tam se přesunula část výroby motorů.“ V továrně se kompletovaly letecké motory pro německé bombardéry Heinkel 111, později pro stíhačky Messerschmitt 109.

V druhé polovině války absolvoval pamětník také cestu do Německa s úkolem navštívit podniky, do kterých pražská pobočka dodávala zkompletované motory, a na místě opravil drobné nedostatky. Domů se vrátil na Vánoce roku 1944. Poslední měsíce války byl zaměstnán v továrně Aero. „Když jsem přišel z Německa, myslel jsem si, že už je pro mě po válce, jenomže se o mě začali zajímat, tak jsem začal pracovat v Aerovce v Praze. Ze známosti mi pomohl ředitel Husník a ředitel [učňovského střediska] Crha. Tam jsem toho ale už moc nenadělal, nikdo nic moc nedělal. Byli tu s námi i nasazení němečtí vojáci od letectva. Myslím, že jsme měli vyrábět nějaký závěsníky pro bomby.“

Na jaře roku 1945 se Karel Bažant zúčastnil květnových bojů v Praze: „A pak byla revoluce, tehdy už jsem nechodil do práce. Přišla ta sobota [pozn.: sobota 5. května]. Dávno už jsme byli v kontaktu s policií. To byla jedna ze skupin, na kterou byl spoleh. Zrovna tak jako byly skupiny pošťáků, tramvajáků či hasičů. Na podobné lidi bylo potřeba se vázat. Bratři Červenkové a já jsme byli již dlouho před revolucí v kontaktu s praporčíkem Lukšanem, který byl na 29. policejním revíru na Břevnově. Tu sobotu v květnu jsme tam nastoupili.“

V poledne téhož dne se poprvé setkali s ustupujícími německými vojáky: „V to sobotní poledne jsme prvně zastavili Němce s koníkama a s vozem se senem. Ale oni u sebe nic neměli, tak my na ně zhurta, kde jsou zbraně. V tom seně měli zapíchnutou jedinou flintu se třema nábojema!“ V odzbrojování Němců pokračovali a postupně získali celou řadu zbraní, mimo jiné dva kanony a pásový motocykl. Poté byl Karel Bažant převelen k břevnovskému klášteru: „Tam stál plukovník Kozák, major Opletal a štábní kapitán Pešek a s nima já a Zbyněk Pešek. [...] Napochodovali jsme do břevnovského kláštera, kde byli Němci. Bylo to domluvené setkání s velením Němců přes opata Opaska.[1] Dohodlo se, že se sice nevzdají, ale že budou sedět na zadku, a když je nebude nikdo provokovat, budou v klidu. Skutečně to dodržovali. Až potom nějaký hrdina je tam začal pošťuchovat přes zeď, tak ho postřelili. On za to potom dostal válečný kříž a nějakou trafiku na Hradě. Ale ti Němci dohodu jinak opravdu neporušili a vypochodovali až 8. května.“

Po sametové revoluci našel při svém bádání v archivech písemnosti, kde se mluví o jeho účasti na povstání. „V Národním archivu jsem našel dokument, kde je psáno o mé účasti v povstání. Tam je: ‚Svojí odvahou a statečností šel příkladem ostatním.‘[2] Já jsem se až styděl. Ale my jsme byli tenkrát kluci mladí, mně bylo dvacet. Podléhali jsme starším policajtům, kteří měli rodiny a také už jim to jinak myslelo než nám. My tři jsme byli posíláni prostě vždycky tam, kde to bylo potřeba,“ relativizuje poněkud oslavný tón dokumentu.

Po válce dostal pan Bažant nabídku nastoupit jako instruktor do Vojenské odborné školy pro letecké mechaniky v Liberci (VOŠML). On sám ale toužil věnovat se létání, proto se bez váhání zúčastnil vyhlášeného náboru: „Byla výzva, že kdo má zájem věnovat se letectví, ať se hlásí v Nuslích ve škole. […] Sešlo se nás tam asi šedesát zájemců, co jsme byli za války nasazeni v leteckém průmyslu nebo měli zájem o létání. Byli jsme doplněni dalšími kluky, kteří říkali, že jsou ze zpravodajské brigády. Celkem nás bylo asi sto. Jmenovali jsme se Letecký oddíl Pohotovostního pluku.“

Následoval několikatýdenní intenzivní výcvik probíhající převážně na pankráckém hřišti Na bělce. V polovině června přišel rozkaz: „Dle rozkazu jsme 15. června měli napochodovat na zemské četnické velitelství v Karmelitské ulici, kde nás změřili a zvážili, a byli jsme prohlášeni za zdravé. Nevěděli jsme, co jsme, ale říkalo se, že budeme SNB. Mysleli jsme si, že to bude nějaká elitní jednotka. Jenomže se z toho vyklubalo, že to je spolek četníků, policistů a obecních strážníků. Mnoho lidí se s námi tehdy rozloučilo. Zůstala nás asi polovina,“ vzpomíná na své rozporuplné pocity Karel Bažant.

Nakonec se tak nechtěně a částečně nevědomky stal součástí nově vznikající Státní bezpečnosti, jež měla nahradit prvorepublikové četnictvo, uniformovanou státní policii a obecní policii. Dějiny Sboru národní bezpečnosti se začaly psát 17. dubna 1945, kdy československá vláda Národní fronty schválila hlavní zásady vzniku nového bezpečnostního aparátu. Při Zemském velitelství SNB v Praze začal již koncem května tohoto roku fungovat Letecký oddíl Pohotovostního pluku Národní bezpečnosti. Velitelem se stal kpt. let. Oldřich Štangl. Čtyřiadvacátého července velitelství SNB rozhodlo, že veškeré záležitosti týkající se bezpečnostního letectva bude s okamžitou platností spravovat Oddělení leteckých hlídek Hlavního velitelství SNB[3]. Koncem února následujícího roku byly záležitosti tohoto oddělení přesunuty na nově vzniklé oddělení ministerstvu vnitra, na Velitelství letectva SNB. Pětadvacátého března 1946 vznikl pak útvar Letectvo Sboru národní bezpečnosti. Konečně 12. prosince 1947 došlo vyhláškou MV č. 4169/1947-Va5 ke změně názvu na Bezpečnostní letectvo.

Velitelství letectva SNB při ministerstvu vnitra byly podřízeny letecké oddíly při zemských velitelstvích SNB v Praze, v Brně a v Bratislavě. Nejnižším článkem pak byly jednotlivé letecké hlídky. Letecká hlídka v Praze-Ruzyni byla zformována 15. července 1946 a k 1. srpnu zahájila svou činnost. V říjnu roku 1946 přibyly letecké hlídky se sídly v Českých Budějovicích, Brně a Bratislavě, v červenci následujícího roku pak vznikly letecké hlídky v Karlových Varech a v Rimavské Sobotě. V roce 1947 byly zřízeny také letecké hlídky v Jičíně a v Olomouci.

Od září 1945 do následujícího roku pokračovala příprava budoucích příslušníků leteckých hlídek SNB ve výcvikovém středisku ve Zbirohu. „Napochodovali jsme do dnešního Ústavu leteckého zdravotnictví, tenkrát se to jmenovalo letecká vyšetřovací komise nebo tak nějak podobně. Šéfoval tomu major Kudrnka. Zde jsme prodělali psychotechnické zkoušky a lékařské prohlídky. Asi deset nás bylo uznáno schopnými ke všem službám ve vzduchu. […] Součástí výcviku bylo hlavně školení v paragrafech, četnických předpisech. Začínali jsme zákonem o četnictvu. Měli jsme spoustu dalších předmětů. Vlastně to, co musel prodělat každý četník. Třebaže jsme se tomu bránili a chtěli jsme být letci, tak jsme v tom docela dobře uspěli. Skončili jsme v lepší polovině z těch asi tři sta adeptů,“ vzpomíná na průběh zbirožského školení Karel Bažant.

S úctou pamětník vypráví nejen o návštěvě bývalých parašutistů majora Rudolfa Pernického a kapitána Josefa Gemrota, ale i o tamějších vyučujících: „Kantoři byli samí četníci. Asi pro nás měli velké pochopení. Byl tam také bývalý příslušník četnických leteckých hlídek František Pechouš, který nás měl na leteckou srovnávací navigaci, tam se tomu říkalo zeměpis. Učili jsme se podrobně celou republiku – řeky, pohoří.“ Dále byli vzděláváni například v dějepise, politické výchově, zdravovědě, zákonu o četnictvu, ústavním a správním právu, vojenském trestním zákoně, obecním trestním zákonu, vojenském trestním řádu, ale například i daktyloskopii či pátrací službě.

Podle četnických regulí následovala bezprostředně po výcviku povinná tříměsíční praxe. Adepti si sami mohli vybrat, kde chtějí tuto dobu strávit. Karel Bažant a jeho kolegové za sebe nechali rozhodnout náhodu. „Vzali jsme mapu, zavřeli oči a píchli prst. Tam byl Varnsdorf.[4] Ani jsme pořádně nevěděli, kde to je. Městečko skoro na hranicích. Tam nás šest odešlo. Na zádech německý letecký vaky a nesli jsme si flintu. Oblečeni jsme byli v modrých uniformách, které jsme si, myslím, sami nějak sehnali. Kolegové nám říkali, že máme u Němců respekt, protože pořádně nevědí, co jsme zač,“ usmívá se.

Během své praxe ve Varnsdorfu se podílel také na vysídlování německého obyvatelstva. Tamější „divoké odsuny“ v červnu a červenci 1945 byly tehdy již minulostí, Karel Bažant si vzpomíná už jen na v podstatě klidnou úřednickou práci: „Naše práce byla účastnit se toho, ale vlastní odsun prováděl bytový úřad a jeho pracovníci. Němci byli již dopředu vyrozuměni, že tehdy a tehdy na ně dojde řada. S byťákem jsme přišli do toho domu nebo bytu, oni už měli zpravidla sbaleno. Věci se naložily na povoz tažený koňmi. Byťák zapečetil byt a jelo se dál. Když byl vůz plný, tak se jelo do sběrného tábora na okraji Varnsdorfu. […] Tam jsme je odevzdali a tím naše práce končila.“ Vzpomíná také, že odsun musel být přesto pro mnohé Němce velmi těžký: „Neviděl jsem, že by se děly nějaké zádrhele, ačkoliv se asi museli dost přemáhat. Ale chovali se disciplinovaně a tím to asi hodně ulehčovali.“

A co si on sám myslel o odsunu Němců? „Pro mě to bylo překvapení, protože nic takovýho by mě nikdy nenapadlo, že je možný přestěhovat celý město někam jinam. Ale říkali jsme si, že to tak asi musí být. Žádný násilnosti se při tom neděly. Někteří z nich se předem dozvěděli, že bude například odsun do americké zóny, tak chodili a sami se hlásili, že už chtějí jít. Naložili si věci na vozejček nebo žebřiňáček a sami to odtáhli do toho tábora.“

Koncem roku 1946 se Karel Bažant dostal opět do VOŠLM, tentokrát však v roli studenta. Během následujícího půl roku (do dubna 1947) absolvoval v rámci VOŠLM mimo jiné stáž v Avii, kde se vyráběly motory pro Messerschmitty 109, či v Chocni při výrobě letadel Fieseler Fi 156 Storch. V květnu roku 1947 nastoupil konečně k letecké hlídce v Brně jako mechanik první třídy, později po složení zkoušek pracoval jako palubní mechanik. Během necelých dvou let dosáhl hodnosti strážmistra.

V druhé polovině roku 1947 se pokusily projít Československem skupiny banderovců, jejichž cílem byla americká okupační zóna v Německu či Rakousku. Banderovci začali provádět rozsáhlou agitační činnost, přičemž apelovali na občany, aby se postavili komunistickému nebezpečí, a vyzývali k odboji. Tento jejich vpád ukázal nepřipravenost československých silových jednotek. Banderovcům se dokonce podařilo obsadit 33 obcí. Proto koncem dubna bylo na severovýchodní hranici Slovenska soustředěno velké množství vojenských jednotek, které tam začaly budovat komplexní obranný systém. Akce pozemního vojska a SNB podporovalo také letectvo, a to již v roce 1946. Od počátku roku 1947 byly nasazeny odloučené části zpravodajských leteckých pluků a leteckého dopravního pluku. Do 30. dubna 1947 působila na východním Slovensku letecká skupina Juraj. K 15. červenci 1947 byl zřízen zvláštní letecký oddíl Slovensko. Ten používal i letecký detašmán na letišti Košice, určený pro letecké zásahy proti oddílům Ukrajinské povstalecké armády, tzv. banderovcům. Později se letecké jednotky přesunuly do Prešova. Karel Bažant se operací účastnil jako letecký technik v druhé polovině roku 1947. Se svou jednotkou zasahoval především v okolí Košic a Prešova.

Několik měsíců pak strávil v Českých Budějovicích, kde probíhal pokračovací stíhací výcvik. Během jedné z návštěv rodiny v Praze se seznámil se svou budoucí manželkou: „Z Brna jsem jel ještě domů. Dvacátého července byl letecký den na Ruzyni. Pozval jsem tam jednu dívku, co si na ni myslel kamarád. Sešli jsme se na konečné tramvaje. Ještě s sebou měla dvě kamarádky. Večer když jsme se loučili, tak jsme se domluvili, že bychom se mohli vidět častěji. A tím to začalo.“ Zanedlouho Karel Bažant požádal, zda by nemohl být převelen: „Tehdy se nově ustavovala letecká hlídka v Karlových Varech, tak jsem žádal, abych byl převelen tam. Kvůli bytu. Trvalo to dlouho, ale v říjnu jsem tam byl převelen.“ Tamější letecká hlídka byla zřízena k 15. červenci 1947. Velel jí nejprve František Pechouš, později kapitán Karel Kneifl.

V Karlových Varech se pamětníkovi podařilo získat skromné bydlení: „S kolegou jsme tam našli baráček. Voda tam nebyla, ta se musela tahat přes ulici od studny. Já jsem měl zvýšené přízemí, kolega měl první patro. Společně jsme to opravovali. On už byl ženatý, tak se tam nastěhoval. A já se ženil 13. března 1948.“

Ač byl Karel Bažant zaměstnán jako letecký technik, nikdy ho neopustila touha dostat se k létání. Jednou z možných cest, bylo přihlásit se do některého z aeroklubů a absolvovat výcvik v rámci něj. Bažant se rozhodl pro Aeroklub v Karlových Varech. Na rozdíl od nynějška bylo tehdy možné projít výcvikem za vynaložení poměrně malých finančních prostředků. Teorii jako letecký technik již dobře ovládal a za letové hodiny se revanšoval opravami místních letadel: „Pokud se kolegové dostali k létání, tak to bylo všude přes aerokluby. Já jsem u aeroklubu stačil absolvovat pouze elementární výcvik.“

V září 1948 byl Karel Bažant zatčen za pokus o útěk za hranice, na kterém se domluvil se dvěma zkušenými letci, veterány z druhé světové války, Miroslavem Kolínským a Bohuslavem Velvarským. Posledním členem „skupiny“ byl mechanik Otto Lenz. Popisuje, že vše se zdálo být velmi snadné: „V Karlových Varech to bylo tak jednoduchý jako nikde jinde. Když jsem měl v noci službu, tak jsem na tom letišti byl sám. Nikdo tam nebyl a já měl klíče ode všeho. To bylo ideální místo pro takový podnik.“ Den D byl plánován na 25. září 1948: „Bylo to naplánováno tak, že vezmeme oba čápy [pozn. letadlo Fieseler Fi 156 Storch], který tam jsou. Ještě jsme mohli mít pajpry [pozn. letadlo Piper Cub], kdyby bylo víc zájemců. Všechno bylo naše, nikdo tam nebyl. Kdo měl službu, toho to bylo. Dokonce jsem už dopředu namazal vrata u hangáru, aby to mohl obsluhovat i jeden člověk. Piloty měli být Velvarský a Kolínský. U Velvarského, který čápa neznal, měl sedět Otta Lenz jako palubní mechanik a Velvarský se měl věnovat pouze řízení. Já jsem byl u Kolínského s manželkou. U Velvarského byla ještě jeho paní.“

Motiv k odchodu do zahraničí byl podle Karla Bažanta víc než zřejmý: „Všichni naši přátelé z letišť v Brně, v Budějovicích se zdvihali, stejně jako moji kolegové. Kolínský měl manželku Angličanku, Velvarský se právě oženil. Tak jsme se domluvili, že poletíme taky. Chtěli jsme do Anglie do armády. Že vypráskáme bolševika odsud a bude zase dobře. Předpokládali jsme, že bude válka. To předpokládal každej.“

Útěk se však nezdařil, ve skutečnosti byl odhalen asi týden před uskutečněním. O plánované akci prý informovala policii jedna z rodinných známých. Při pozdějším soudu však přímo v jednací síni nebyla schopna vypovídat z důvodu nevolnosti a obžaloba tak přišla o hlavní svědkyni. Jedenáctého září 1948 byl Karel Bažant zatčen a umístěn do vazby. „Byl jsem u kolegy a čistili jsme kanalizaci. Přišli pro mě dva ze Státní bezpečnosti, abych s nimi šel něco vysvětlit. Já byl v montérkách, tak jsme se zastavili u nás doma. Převlékl jsem se do uniformy a oni že ne, že si mám vzít civil. A já jsem říkal: ‚Žádný nemám.‘ Tak jsem šel v tý uniformě jak na vycházku. Zavřeli mě v Karlových Varech. To bylo v sobotu.“ Po víkendu byl pan Bažant přemístěn do Plzně, kde zůstal asi čtrnáct dní. Výslechy probíhaly u divizního vojenského soudu. Následně byl převezen do Prahy k Vrchnímu vojenskému soudu.

Stravu si tehdy zadržení platili sami, nejinak tomu bylo v plzeňské věznici na Borech. „Tady jsem někde našel účet za stravování na Borech,“ říká pan Bažant a ukazuje příslušnou účtenku. „Já jsem byl stravován z jídelny dozorců. Dvanáct korun stál oběd a 12 korun večeře. Snídani jsem měl asi vojenskou, tak tu nikdo nepočítal. Mám na to jednu vzpomínku. Byl španělský ptáček, tak jsem rozbalil tu nit a ta byla dlouhá na rozpažení a ještě na půl. Takhle jsem se tam bavil,“ usmívá se. Na Borech byla ve věznici oddělená část pro vojenské účely.

Po několika dnech následoval převoz do Prahy, jenž podle pana Bažanta probíhal téměř groteskně: „Jeli jsme společně s praporčíkem do Prahy. To byl starší pán. Žádný pouta jsem neměl. U Smíchovského nádraží jsme dobíhali tramvaj. Já ho tam strkal do tramvaje a naskakoval jsem za ním. On neznal Prahu, tak jsem se zavedl do vězení sám. Před vězením jsem ještě vyndal z kapsy legitimaci, kterou on mi dal, aby ji mohl odevzdat. Po cestě jsme se bavili o tom, jestli by mě zastřelil, kdybych se pokusil o útěk. On na to: ‚Nemůžu střílet, jsou tady lidi!‘ On by mě snad nechal utéct.“

V Praze byl nejprve umístěn do samovazby, tzv. Domečku, odkud chodil k výslechům do hlavní budovy. Za vyšetřujícího soudce mu byl přidělen štábní kapitán Dvořák a dozorujícím byl podplukovník Vaněk z 5. oddělení Obranného zpravodajství. Po ukončení výslechů byl přemístěn na společnou celu. Samotné přelíčení u Vrchního vojenského soudu proběhlo 14. ledna roku 1949. U soudu byl Karel Bažant stále ve svém služebním oblečení: „Jak jsem se oblékl do svý vycházkový uniformy, tak jak jsem tam přišel, tak jsem zase jako jedinej po čtyřech měsících a třech dnech stál u soudu a odešel. Ten [soudce Dvořák] za mě zodpovídal, on mě měl svléknout z té uniformy! Když tam někdo jinej měl uniformu, tak měl uřezané nárameníky a přešité knoflíky na civilní. A já jsem tam chodil jedinej takhle!“

Jak již bylo řečeno, Karel Bažant nakonec od soudu odešel jako nevinný. Ani osvobozující verdikt však nezabránil tomu, aby přišel o zaměstnání. V květnu nebo červnu 1949 byl propuštěn z letecké hlídky. Během soudu se však nejprve zdálo, že čin bude mít daleko vážnější následky: „Prokurátor byl plukovník Burýšek ze Svobodovy armády. Předseda soudu se jmenoval plukovník Laifr. Začali se do mě dost navážet. Ale pak se to nějak zklidnilo a zprostili mě pro nedostatek důkazů. Jenže prokurátor si vzal lhůtu na rozmyšlenou. Vycházel jsem na chodbu a tam čekala moje rodina s manželkou. Tak jsme se tam loučili, než mě dozorce zase odvede. Přísedící major šel kolem a říkal manželce: ‚Běžte za ním a poproste ho!‘ Manželka mi nikdy nebyla schopná vysvětlit, co mu řekla. Asi nic, asi jen brečela. Mě odvedli na celu a za chvilku přišli, ať se pakuju a vypadnu. Tak prokurátor to vzal zpátky.“

Své osvobození Karel Bažant dlouho považoval za malý zázrak. Dílem zde jistě sehrál roli fakt, že byl souzen již na začátku roku 1949, kdy obecně padaly menší tresty než třeba jen o několik měsíců později, dílem fakt, že hlavní svědkyně obžaloby u slyšení omdlela a fakticky nebyla schopná vypovídat. Svou roli ale pravděpodobně sehrál i soudce Dvořák: „Pro mě to skončilo celé dobře, tak jsme s manželkou vždycky říkali: ‚Co se to stalo? To byl nějakej zázrak! To asi ten Tadeášek.‘ To je svatý, který má na náměstí Republiky kostel a v jeho dvoře sochu. Ten měl v tý době žně. Chodily tam matky a manželky prosit za ty svoje pozavíraný a dávaly do kasičky. Říkali jsme si: ‚To byl zázrak, že jsem takhle vyvázl!‘ Asi v roce osmdesát pět jsem byl v nemocnici, a jak se tak povídalo, tak mi jeden z pacientů řekl: ‚U nás je nějakej major a říká, že byl u vojenského soudu a že pomáhal vězňům.‘ Ptal jsem se, jak se jmenuje, a on, že Dvořák. Tak to byl ten zázrak. Soudce Dvořák!“

Pokus o útěk měl následky nejen pro něj samotného, ale také pro jeho manželku Evu, která byla propuštěna ze školství, další členy jeho „skupiny“ se však naštěstí podařilo včas varovat: „Manželka hned [po mém zatčení] vyhlásila alarm. Velvarský s ženou i Kolínský už spali někde mimo byt, aby je neposbírali. Oba dva se nakonec dostali přes hranice. Velvarský ještě sloužil znovu v RAF jako stíhač na vampírech [letadlo FM 250 Vampire]. Dokonce patřil do pětičlenné akrobatické skupiny. Ottovi Lenzovi se taky podařilo dostat ven. Byl zaměstnán u stavebních závodů, když byl propuštěn od bezpečnostního letectva. Jezdil s buldozerem. Byl přeložen do Ostravy. Tam se čirou náhodou setkal s našimi bývalými kolegy, kteří od nás odešli už ze Zbirohu a byli s kapitánem Štanglem u letectva u Stalinových závodů v Záluží. Měli letiště ve Vejprtech, kde získali pilotní výcvik. Otta Lenz potkal Láďu Stodolu, který byl první pilotem na téúčku, Tu-104, a palubního mechanika Frantu Vocetku v Ostravě a domluvili se, že za týden může nastoupit k práškařům. Práškovali po celé republice a za týden po přijetí byl Otta Lenz, myslím s pilotem Kohoutkem, delegován do Chebu. Tam vydrželi tejden a uletěli. Akorát já jsem zůstal z tý skupiny doma.“

Ve stejné době jako Karel Bažant byli od leteckých hlídek propuštěni také tři jeho kolegové. Společně začali pracovat ve stavební firmě ing. Strnada v Karlových Varech: „My tři jsme se dohodli s majitelem stavební firmy. Měl v nájmu buldozery. Za manželčino věno si koupil bagr Škoda 500. Taky mu to potom sebrali. My jsme jezdili s buldozerama. Nejprve zrovna na letišti v Karlových Varech, které se rozšiřovalo.“ V následujících letech prošel Karel Bažant celou řadou zaměstnání a podniků. Až do odchodu do důchodu se ale vždy věnoval práci spojené se stavebními stroji. V zimě na přelomu let 1949 a 1950 odklízel sníh ze silnic na Božím Daru. Od roku 1952 pracoval jako strojmistr na Pardubicku. Poté byl převeden do Ústřední rezervy strojů v Praze (ÚREZ). Následně působil jako bagrista v brandýském cukrovaru, mechanizátor u Inženýrských a průmyslových staveb (IPS) v Karlových Varech, montér u firmy Keramos či ve firmě Strojinvestav.

Přesto, že téměř skončil ve vězení, mu bylo opakovaně nabízeno členství v komunistické straně. „Už v roce 1952 v Čáslavi. Že se prý bude dělat školení, že bude několik učitelů a já že budu patřit k tomuhle. Tak jsem říkal předsedovi Pavlasovi: ‚Já ale jezdím po stavbách, tak půjdu jednou k tomu a jednou k tomu, jak to stihnu.‘ A on na to: ‚To nemůžeš! To musíš jenom k jednomu!‘ Proto jsem přišel nakonec o celý školení. Když to asi po měsíci skončilo, tak přišel a dal mi na stůl přihlášku. To už jsem ji dostal podruhý, předtím v roce 1948 u letky. Já jsem říkal: ‚Co to je?‘ A on, že přihláška do strany. Já jsem začal řvát: ‚Seber si to a jdi s tím! Neumožnil jsi mi školení a já o tom nic nevím!‘ Tak jsem se zase nestal. A pak už to asi ani nikdo nezkoušel.“

Významnější postavení získal Karel Bažant v šedesátých letech v bilančním středisku ministerstva stavebnictví, kde se v roce 1964 stal vedoucím. Úkolem zmíněné instituce bylo přebírat všechny stavební stroje z výroby. Bažant byl také členem poradního sboru ministra a jeho dalším úkolem bylo redigování časopisu Bilten. „Proto jsem potřeboval informace, jak to vypadá ve světě. Něco jsem získával od Strojexportu, přes který jsme také nakupovali stroje. [...] No a jak jsem si myslel, že je důležitý, abych je poinformoval, tak jsem byl ve styku se všemi generálními ředitelstvími, kterých bylo asi deset. A ty jsem informoval o novinkách ve stavebnictví.“ Pro získávání informací o strojích byl ale také v kontaktu s velvyslanectvími Velké Británie, Východního Německa či Francie. Ze stejného důvodu pravidelně navštěvoval i obchodní oddělení zastupitelských úřadů řady dalších zemí, například NSR, Švédsko, Itálie, SSSR, Jugoslávie či Polsko.

Z bilančního střediska byl propuštěn v roce 1970 po proběhnuvších politických prověrkách. Dnes už s úsměvem vzpomíná na den, kdy musel předstoupit před prověrkovou komisi. Zvlášť ho „zaujala“ otázka „tvůj zájem na zvyšování kvalifikace“: „Tahle otázka byla zvlášť zajímavá. Já jsem odpověděl: ‚Jako každý člověk.‘ A komise mi řekla: ‚Pozor, pozor, soudruhu! Co to mluvíš? Tvůj kolega říkal, že už nemá zájem na zvyšování kvalifikace, že jde do penze. A to u Tebe není člověk?‘ S takovejma blbama se bavit! [...] Já jsem si z nich dělal legraci, protože k ničemu jinýmu to nebylo,“ vzpomíná pan Bažant nad dotazníkem, který musel vyplnit pro prověrkovou podnikovou komisi. Před komisí neobstál přesto, že jeho zapojení do události srpnových dnů bylo srovnatelné s chováním řady dalších obyvatel: „Ráno jsem šel do práce, nastupoval jsem do tramvaje u rozhlasu. Tam už se rotili lidi. Pak přijely tanky. První tank jsem vlastně potkal už dřív u Strašnické. Ptali se mě na cestu a já je poslal někam jinam. U rozhlasu jsem pak zůstal. Byly tam ty tanky, jenže s těma nebylo žádný pořízení. Pak ale přijely otevřený pásový vozidla a tam už jsme mluvili s těma vojáčkama. Vysvětlovali jsme jim, co tady chtějí, že se tady nic neděje a že oni sem nepatřej.“

V roce 1991 byl pamětník na základě zákona č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích rehabilitován a obdržel potvrzení o neplatnosti jeho výpovědi z bilančního střediska. Samotné rehabilitaci ale předcházela řada peripetií a rozsáhlá korespondence s nejrůznějšími úřady. Jen namátkou vyberme jeho reakci na dotazník, který mu poslala rehabilitační komise: „Dne 12. 3. 1990 jsem vám doporučeným dopisem vrátil vyplněný dotazník, o kterém jsem vám psal, že není šitý na mou míru a že je to dotazník pro komunistu od komunistů, pomýlených pro více pomýlené. Toto mé sdělení je asi důvodem, proč jsem se nedočkal v dotazníku slibované odpovědi. [...] Nevím, jak je to u vás, ale jinde je běžné do třiceti dnů dát vědět, že dopis došel a co jako dál.“[5]

Po sametové revoluci se stal aktivním členem svazu bojovníků za svobodu, obce legionářské, Konfederace politických vězňů a Svazu letců. Intenzivně se snažil především o společenské uznání vězněných a popravených příslušníků SNB. Prvním krokem bylo jednání o jejich čestném povýšení do vyšších hodností: „Dostal jsem se až na ministerstvo. Tenkrát to šlo dost pohodlně, dostal jsem se až k ministrovi Langošovi. Domlouval jsem s ním, že když to jde u vojáků, tak i tady by se mělo něco udělat. Já jsem jednal jenom o těch, co byli zavření, ale Langoš to ještě rozšířil i o ty, co byli protiprávně propuštění ze služby – a těch bylo tisíce.“ Ovšem jednání ne všech zúčastněných se zdálo panu Bažantovi zcela korektní: „Psaly se návrhy, kdo má bejt jak povýšenej. A zase začala mela. Jeden říkal: ‚Já musím být major, já mám maturitu.‘ O takových vím o dvou. Tak jsem říkal: ‚Lidi, neblbněte. Ještě přece máte nějaký popravený.‘ Ale na to nikdo neslyšel.“ On sám byl tehdy povýšen na poručíka. Po několikaleté snaze se mu také v roce 1996 podařilo docílit instalování pamětní desky 20 členů SNB, kteří byli popraveni na počátku 50. let.[6]

Svým dcerám o své minulosti nikdy příliš nevyprávěl. To, že byl příslušníkem SNB, se dozvěděly vlastně jen náhodou: „[Poprvé jsem jim to vyprávěl] v roce 1989. Svatební fotografie a všechny jiný byly schovaný, abychom jim nekomplikovali život. [...] Celou tu moji éru v uniformě jsme vymazali. Napsal jsem jeden dotazník, kde jsem ten čas dal jako vojenskou základní službu a pak jsem to už jenom opisoval. Ale fungovalo to, fungovalo to. Nikdo v tom neštrachal, nikdo v tom nic nehledal, až manžel naší mladší dcery na to přišel. Nastupoval tehdy do Signálu [pozn.: časopis]. Šéfa tam dělal Minařík[7], ten darebák, co chtěl vyhodit do povětří Svobodnou Evropu. Přijímal mého zetě. A zeptal se ho: ‚A co ten tvůj tchán recidivista?‘ Tak on jedinej objevil moji minulost a ještě takhle pozdě.“

Natočila a zpracovala: Hana Kučerová

Srov. Kárník, Zdeněk: České země v éře první republiky, díl třetí. O přežití a o život (1936–1938), Praha 2003, s. 598–600.

Srov. Fojtík, Jakub: Policejní vrtulníky, Praha 2007, s. 53–57, 61.

[1] Za války byl Jan Anastáz Opasek konventuálním převorem břevnovského kláštera (stal se jím v roce 1939), opatem břevnovského kláštera byl až od roku 1947. Srov. Universum:všeobecná encyklopedie, díl 6 (Mb – Op), Praha 20001, s. 639.

[2] Srov. Soukromý archiv Karla Bažanta, Vysvědčení Karla Bažanta ze dne 20. března 1946 ze SNB, Zemské velitelství v Praze.

[3] Srov. http://www.vrtulnik.cz/police/policie.htm.

[4] Varnsdorf, město průmyslu a zahrad, Varnsdorf 2003, s. 337.

[5] Citace z dopisu Karla Bažanta pro ministerstvo vnitra ze dne 4. 5. 1990, osobní archiv Karla Bažanta.

[6] Deska je umístěna ve vstupních prostorách Policejního prezidia ČR (Strojnická 27, Praha 7).

[7] Pavel Minařík (narozen 29. června 1945 v Brně) je český kontroverzní podnikatel a bývalý agent Státní bezpečnosti. V roce 1993 byl odsouzen ke čtyřem letům vězení za přípravu pumového atentátu v sídle rádia Svobodná Evropa v Mnichově, rozsudek ale nenabyl právní moci. V roce 1968 se stal pracovníkem Sboru národní bezpečnosti. V roce 1969 vyslala StB Minaříka do Německa, kde pracoval v Mnichově jako redaktor Rádia Svobodná Evropa. Během svého působení v RFE několikrát navrhoval akci, při níž by výbuchem nálože bylo vyřazeno z provozu pět vysílacích stanovišť Svobodné Evropy. Akci nakonec neuskutečnil. Již před revolucí pracoval v časopise Signál, který vydávalo ministerstvo vnitra. V roce 1985 se stal jeho šéfredaktorem.

Srov. www.lidovky.cz.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století: Nucená práce v době národního socialismu