Karel Schwarzenberg

“All of them who signed it were fully resolved. They have among themselves selected František Kinský to pass it to the president. For this, he was then long imprisoned in Germany. I always wondered what it was like when Erich Honecker met uncle František in the hallway since both of them were locked up there but unfortunately he died before I could ask him. Back then the Czech nobility stood firm for the integrity of the Czech state. Some of those who had signed it were closer to the German nationhood but understood that it was crucial to stick together. During the occupation the Nazis would claim that all the nobility is of a German descent and therefore also expected the nobility in Czechoslovakia to claim German nationhood. This had to be resisted. It was interesting to see the declaration signed by many families with non-Czech names but feeling as bound to the territory belonging to the Lands of the Bohemian Crown and later Czechoslovakia.”

“My mother was Anglophone and spoke English to her siblings. One day she called for me and told me in my ten years of age that I was no longer a small child because in England I would have already been a teenager. She told me: ‘All of what you love here – Orlík, Čimelice – we are about to lose. You have to realize this. We will probably need to leave the country.’ That was a shock but a great thing was that I then spent hours walking through the Orlice Valley and I kept the memory. Unfortunately, I will never see it anymore because they flooded it when building the Orlík Dam.”

„Socialistické hospodářství plánované někdy tak úplně nefungovalo. A jednoho dne nestačilo vyrobit dostatečný počet dámských vložek. Tak udělali to, co vždycky bylo v případě nedostatkového zboží, stáhli to z obchodů a rozdělovalo se to přes podnikové akce. V pohodě, ale jenom když byl člověk zaměstnán. Manželky disidentů a disidentky z toho byly samozřejmě vyloučeny. Takže nastala opravdu nouze a Jiřina mi zavolala do Vídně, jestli bych mohl pomoci. Tak jsem řekl: ,Samozřejmě, že se pokusím.‘ Tak jsem vzal veliký kufr a koupil jsem opravdu množství vložek, co se do toho velikého kufru vešlo. A vydal jsem se, když jsem dostal zase povolení, na cestu do Čech. Ale samozřejmě jsem měl jisté obavy, protože kdyby mě chytili při pašování zakázané literatury, tak jsem hrdina. Když mne chytí při pašování dámských vložek, jsem perverz. To mi bylo taky jasné. Ale měl jsem osvědčený recept. K tomu mám historku, která se stala trochu později. U nás byl zaměstnaný, bohužel už je také v nebi, Vasil Trefjaňuk, Ukrajinec unesený Němci, který potom zůstal v Rakousku a pracoval u nás. A jedno mě vezl na letiště v devadesátých letech a zeptal se: ,Můžu se něco zeptat?‘ Řekl jsem: ,Cokoliv.‘ Já vždycky kupuju cigarety u toho trafikanta na Prinz – Eugen – Strasse a on se mě onehdy zeptal: >Jaký je ten váš šéf? < >Někdy je vzteklý, ale jinak v pořádku, < jsem mu odpověděl. >A není nějakej divnej? < >Pročpak? < >Svého času sem několikrát zavítal, teď už delší dobu ne, a koupil ty nejhorší pornografické časopisy, že i ty Hustlery byly mezi nimi civilizovaný.< Vasil se obrátil na mě:, Je to pravda?‘ Já jsem říkal: ,Ano, samozřejmě, že je to pravda.‘ A pak jsem mu vysvětlil právě na příkladu Jiřiny Šiklové, že jsem přemýšlel, jak to převézt přes hranici. Takže jsem do kufru schoval, to muselo být schované, aby se to mohlo objevit jako kontraband. Koupil jsem dostatečný počet těchto svinských časopisů. Na hranici otevřeli kufr, celníci to prohledali a objevili ty časopisy. Přísně se na mě podívali a řekli německy: ,Welche Schweinerein! Wissen sie, das ist in Czechoslowakei verboten, das ist konfisziert.‘ Tak jsem udělal velice smutný obličej a oni to konfiskovali. Věděl jsem, že za prvé se tím sami pobaví, ale hlavně v Brně na černém trhu se to prodávalo kolem tři sta padesáti korun, což tehdy byl docela pořádný obnos. Tak konfiskovali a já jsem si jel s kufrem dál. Na Karláku jsem předal Jiřině Šiklové veliký kufr s vložkami.“

„Tehdy přeci jenom spousta lidí doufalo, že se ten režim zhroutí. Byl jsem přesvědčený, že to nesmím opustit. A to už bylo to ráno, v devět hodin, kdy jsem slyšel, že Jan Masaryk je mrtvý. Bylo mi jasné, co se stalo. To byla doba, kdy jsme všichni četli foglarovky a v tomto skautském foglarovském duchu jsme byli vychováni. Takže jsem se v župánku a s chřipkou postavil vedle toho rádia a slíbil sám sobě, že nikdy tu věc neopustím, dokud nebude Československo zase svobodné.“

„Únor jsem zažil v Praze. Zatím moje starší sestra, která byla v gymnáziu Voršilek, musela napochodovat na Staromák a zažila to tam celý: ,Právě přicházím z Hradu.‘ To ona tam slyšela. Tak já jsem nebyl v gymnáziu, seděl jsem doma. Ale pamatuji si, jak jsem se z Voršilky koukal z okna a slyšel a viděl ty trošku už ožralé milice, jak pochodovaly po Národní třídě. To si dobře pamatuji a bylo mi jasné, co se stalo. Krátce potom jsem měl chřipku, nebyla škola a vstal jsem a moje sestra dostala k Vánocům veliké rádio. To byla senzace. Tak jsem šel k rádiu, zapnul ho a už nevím, jestli to byl Braník nebo Vyšehrad. Bylo tři čtvrtě na devět a v devět přišly zprávy, že ministr zahraničí Jan Masaryk byl nalezen mrtev na nádvoří Černínského paláce. Mně bylo úplně jasné, co se stalo, že byl zavražděn a Honza Masaryk, toho jsme tehdy všichni milovali. Opravdu, to bylo otřesné, to byl poslední hřebík do rakve naší republiky, když ho zavraždili. A když týden na to byl pohřeb, tak jsme šli k Václavskému náměstí a pamatuji si, že jsme stáli na rohu Vodičkové a to ohromné množství lidí. Všichni zoufale koukali, mnozí plakali a šel ten pohřební průvod. To nikdy nezapomenu.“

„Tehdy jsme mluvili jak o pokušení komunismu, tak o pokušení nacionálního socialismu, tedy nacismu, fašistů a tak dále. A jaká pokušení jsou, na které city apeluje fašismus. A on mi vysvětloval, proč mnoho lidí jeho generace se stali právě buď komunisty, nebo fašisty, a kde ta pokušení byla, a jak se na tu mylnou cestu dostali. Samozřejmě, normální kluci, kteří teprve vývojem se tam nebo onde přiklonili a on to viděl, že částečně vždy v tom je vždy ten okamžik, kdy se člověk začíná sám podvádět.“

„My jsme byli tehdy nesmírní vlastenci. To si dnešní generace nemůže představit. To vše, co se dělo, nás k tomu vedlo. Já si pamatuji právě po tom únoru takovou typickou událost. Můj otec sám skaut nebyl, ale byl příznivec skautingu. Asi pod vlivem Alfonse Paara, souseda. Na každý pád bylo u nás spousta skautských táborů. U Vltavy měly holky velký skautský tábor a já jsem s mojí sestrou tam šel na večer. Veliký táborák. To bylo v létě čtyřicet osm, všichni jsme věděli, že to jde z kopce dolů, poněvadž Jan Masaryk už byl zavražděn a tak dále. Pamatuji si, jak jsme tam stáli a zpívali Ach synku, synku nebo Teče, voda, teče, ty Masarykovy písně. Jak jsme se o tom bavili, věděli jsme, jaká je doba, to vlastenectví bylo strašně silné.“

„Já jsem po celá léta vždy chtěl vrátit domů a někdy se mi podařilo, že jsem aspoň na dva tři dny zajel, ale když to prasklo, to bylo neskutečné, já říkám vždycky, že pro mě nejšťastnější den mého života, byl dvacátý prosinec osmdesát devět, když byl zvolen Václav Havel a věděl jsem, že teď už je to na beton, teď jsme opravdu svobodní.“

“I had different problems, all newspapers were recently writing about it, yes, my father-in-law was a Nazi. It was therefore a problem for me and for my parents as well. When I then went to see my father to tell him about it, father looked at me and said: ´What nonsense are you talking about? We do not recognize Sippenhaft.´ That was a Nazi term established in the Nazi legal code, but the communists then used it as well. It means that everyone vouches for all the members of his family. We experienced the same thing during the communist regime: when somebody was an independent farmer’s son, he was not allowed to study, and so on. Or if one was in the resistance movement, the Nazis imprisoned him or executed his entire family. That was the principle of Sippenhaft. Father said: ´What we care about is the attitude of hers, and we do not give a damn about what her dad has done.´ My father thus nicely taught me that there was a difference.”

“While still at home (in Czechoslovakia – transl.’s note) I received Svojsík’s book and I read it enthusiastically. To tell the truth, I have read it several times, and I even took it with me when we emigrated. I have read it several times. It got lost somewhere during one of our many movings. Svojsík thus had an enormous influence on me, and the other person who has influenced me most was my father. He was not a Scout himself, but he was a supporter of Scouting. He used to go to summer camps. What I remember most was this: in summer 1948, there was a Girl Scouts’ troop in a camp down by the Vltava River. We were still children; my sister was one year older. But all these Scouts knew that it was over after February 1948. At that time, we still had a great patriotic spirit and we thus stood up in the camp and sang patriotic songs like ´Teče voda, teče´ and a ´Ach synku, synku...´ This has had a great impact on us. Anyway, it has stuck in us for many years after. In the early 1990s I accompanied president Václav Havel to Budeč and suddenly an elderly lady approached me and asked me whether I remembered that camp and the campfire. ´Of course!´ said I. She was one of the Girl Scouts who had also been there. Such was my first encounter with Scouting.”

“Firstly, I was visiting Czechoslovakia more frequently during the 1980s, and so I had some general idea. Secondly, it was the best period of my life, because on December 29, Václav Havel was elected president. He invited me for lunch after that. From the culinary point of view, this lunch was nothing to write home about; however, what was interesting was that the president said to each of us who were sitting there, including me: ´You will do this and this.´ All of a sudden I became employed by the president, something I would not have imagined that very morning. But when the president offered me that I could collaborate on a change of this republic, on building free Czechoslovakia, it was natural that one says ´Yes!´ to it. I didn’t hesitate for a second, because this was a unique offer. I became a chancellor. That was it.”