The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Karel Schwarzenberg (* 1937)

Za lidská práva a demokracii je třeba vždy bojovat

  • narodil se 10. prosince 1937 v Praze

  • v roce 1942 Reinhard Heydrich uvalil nucenou správu na rodinný majetek

  • v roce 1947 zabavení majetku v rámci Lex Schwarzenberg

  • v roce 1948 emigrace rodiny do Rakouska

  • v roce 1960 adoptován strýcem Jindřichem ze Schwarzenbergu

  • v roce 1967 svatba se s Therese, hraběnkou z Hardeggu

  • od roku 1984 předsedou Mezinárodní helsinské federace pro lidská práva

  • roku 1989 se vrátil do Československa

  • poradce a kancléř prezidenta Václava Havla

  • v letech 2007–2009 a 2010–2013 ministrem zahraničních věcí

  • 2009 založil politickou stranu TOP 09

  • 2013 kandidoval na prezidenta ČR

Historie šlechtického rodu Schwarzenbergů sahá hluboko do 12. století. Původně nevýznamná rodina pocházející ze středofranského města Seinsheim se v průběhu příštích devíti století rozvinula v mocný česko–německo–rakouský rod, jehož představitelé měli vždy prst položený na tepu doby a významně se tak podíleli na tvorbě českých dějin. Bojovali s husity, válčili s Turky, byli u Napoleonovy porážky při Bitvě národů. V dlouhé rodové linii lze spatřit vojáky vedle prelátů, státních úředníků či mecenášů a vlastenců, kteří v pohnutých dějinách 20. století pevně stáli při českém národu. Jedním z nich je i Karel Jan Nepomuk Josef Norbert Bedřich Antonín Vratislav Menas, XII. kníže ze Schwarzenbergu, okněžnělý lantkrabě v Kleggau, hrabě ze Sulzu a vévoda v Českém Krumlově, v 21. století známější pod svým občanským jménem Karel Schwarzenberg.

Tři deklarace a jedna zrada

Narodil se 10. prosince 1937 rodičům Antonii Leontině Schwarzenbergové a Karlu VI. Schwarzenbergovi. V Německu rostla moc Adolfa Hitlera, schylovalo se k druhé světové válce. Vrcholila sudetoněmecká krize, která o rok později vyústila v Mnichovskou dohodu. A tehdy se česká šlechta naposledy spojila a konala. Karlův otec zformuloval text první z Deklarací české šlechty, v němž se jasně vymezuje proti zboření historické hranice Československa. Společně s dalšími představiteli rodů české aristokracie ji dne 17. září 1938 při zvláštní audienci přednesli na Pražském hradě tehdejšímu prezidentovi Edvardu Benešovi. Pouhých třináct dní nato došlo v Mnichově k podepsání dohody, která hitlerovskému Německu postoupila československé pohraničí. V říjnu téhož roku vznikla druhá republika. Měla podstatně menší hranice než její předchůdkyně a výrazně chudší demokratický charakter s řadou omezení a svobod svých občanů. Česká šlechta dne 24. ledna 1939 spolu s Karlovým otcem přednesla druhou deklaraci, tentokráte prezidentu Emilu Háchovi, kde se zavazuje k pomoci a věrnosti vlasti. Necelé dva měsíce nato překročily německé vojenské síly hranice Československa. Karlův otec se odmítl stát říšským občanem a svůj postoj stvrdil podpisem třetí deklarace, která je známa jako Národnostní prohlášení českých šlechticů a kterou i přes nátlak nacistické moci podepsalo na osmdesát představitelů aristokracie. Karel Schwarzenberg toto pohnuté období hodnotí zpětně optikou zkušeného politika a citem vlastence: „Při Mnichovu jsme se měli bránit. Je pravda, že bychom měli rozbitou Prahu a spousta lidí by padla. Nicméně národ se má bránit vždycky. A neměli bychom tu pokřivenou páteř, kterou od té doby máme. Moje matka byla Rakušanka a jako taková byla k českému národu dosti skeptická. Ale říkala mi: ,V roce 1938 chtěl bojovat každý. Od drvoštěpů a cestářů na Orlíku až k tvému otci. Každý chtěl jít do boje, a když se to zlomilo, byla to psychologická katastrofa.‘“

Všechny tři deklarace nesly během druhé světové války pro prastaré rody svůj důsledek. Ekonomický postih, psychický nátlak, v některých případech i uvěznění, tak zněla odpověď Adolfa Hitlera na vlastenectví šlechticů. Výjimkou nebyla ani rodina Karla Schwarzenberga, která v tu dobu pobývala na zámku Orlík. Na ten, stejně jako na ostatní rodinný majetek, uvalila Říše nucenou správu. „Bylo to v roce 1942. Pamatuji si, jak jedeme z Orlíku do Čimelic poté, co nás Heydrich vykázal. Na vzrušené hlasy rodičů, kteří za mnou mluvili francouzsky, abychom já ani kočí nerozuměli,“ vzpomíná Karel Schwarzenberg.

Politika se mnou zabývala odmala

Válečné události pronikaly k dětskému světu jen okrajově. Střípky se však časem složily v mozaiku. Ať šlo o pravidelné návštěvy u dětského lékaře Bertholda Epsteina, který jednoho dne zmizel a později kvůli svému židovskému původu prošel peklem Osvětimi, kde zachránil mnoho dětských životů, či návštěvu příslušníků SS, jež jeho matka velmi důrazně vykázala z orlického zámku. Osobnosti obou rodičů byly pro život Karla Schwarzenberga určující. „Politikou se zabývám celý život, protože ona se již odmala zabývala mnou. Čas války, nástup komunismu anebo emigrace naší rodiny po roce čtyřicet osm. Můj otec byl výborný historik, odmala mne vedl k dějinám a vysvětloval mi, kde v politice číhá to které pokušení. Matka byla přísná a vychovala nás tak, že nám dala charakter. Otec zase světonázor,“ vypravuje pamětník. Rodiče doma před svými dětmi o pohnutých událostech příliš nemluvili. Ani v pozdějších letech nedávali najevo své zásluhy a odvahu. Karel Schwarzenberg se vše dozvídal postupně až v poválečných letech, když mu občané Čimelic vyprávěli, jak jeho matka věnovala prádlo, z něhož nejprve nechala odstranit knížecí monogram, uprchlíkům před nacistickým režimem. „Byla velmi energická a za nacismu i komunismu se chovala bezvadně. Jednou jsem se jí ptal, jestli měla tehdy strach. Odpověděla: ,Celej čas. A hroznej! Neumíš si představit. Ale to člověk musí překonat!‘ To byla ona,“ říká Karel Schwarzenberg. Jeho otec zase, aniž by se o tom synovi později zmínil, zorganizoval v dubnu 1945 v Čimelicích ilegální odbojovou skupinu, jež měla za úkol připravit protiněmecké povstání, a sám se jej po boku svého nevlastního bratra Norberta Kinského aktivně zúčastnil. „On nechtěl vypadat, jako že dělá něco extra, považoval to za svoji povinnost. Na konci války se před námi objevil v uniformě československého důstojníka. To bylo překvapení. On byl za první republiky dragounem. Tu uniformu si oblékl a šel do boje s Němci,“ vypravuje pamětník. Oba rodiče tak byli Karlu Schwarzenbergovi silným a inspirativním zdrojem, z něhož čerpal po celý svůj osobní i kariérní život.

Zákon proti jednomu muži

Po druhé světové válce v roce 1945 byl Schwarzenbergům majetek navrácen pouze z části a následující léta přinesla další ztráty. V roce 1947 byl na návrh tehdejšího poslance za Československou sociální demokracii Blažeje Vilíma přijatý zákon známý jako Lex Schwarzenberg, jímž došlo k vyvlastnění hlubocko – krumlovské větve, která právem primogenitury spadala do vlastnictví Adolfa Schwarzenberga. „To byl naprostý právní nesmysl. Zákon udělaný proti jednomu člověku,“ říká pamětník. Adolf Schwarzenberg přitom proslul svým odporem k nacistům- již v předválečných létech financoval vznik pohraničních pevností a během války samotné výrazně podporoval exilovou vládu. Benešovy dekrety se na něj nevztahovaly. Jenomže se psal rok 1947 a československou společností se stále intenzivněji nesly ideje sílící komunistické strany.

Vím, jak to tu miluješ, ale budeme muset odjet

Téhož roku si v předtuše a obavě z toho, co přinesou další léta, zavolala Antonie Leontina Schwarzenbergová svého devítiletého syna Karla a řekla mu: „Vím, jak to tady miluješ, ale já ti musím něco říct. Asi tady všechno ztratíme a budeme muset odjet do zahraničí.“

Vítězný únor roku 1948 zastihl rodinu v Praze. „Pamatuji si, jak jsem se díval z okna a viděl pochodovat ty ožralé milice. A bylo mi jasné, co se právě stalo. Krátce na to jsem dostal chřipku. Z rádia jsme slyšeli, že Jan Masaryk je mrtvý. To byla doba, kdy jsme všichni četli foglarovky a byli v tom duchu vychováni, takže jsem se v župánku a s tou chřipkou postavil vedle rádia a slíbil sám sobě, že tuto věc nikdy neopustím, dokud nebude Československo zase svobodné. A zažil jsem to, podařilo se to. Je to největší zázrak mého života se po jedenačtyřiceti letech vrátit do svobodné vlasti,“ říká Karel Schwarzenberg.

Odchod do zahraničí zorganizovala Karlova matka Antonie. S narůstajícím vlivem komunistů v ní rostla obava z toho, co bude dál. Karel Schwarzenberg vzpomíná, že na jaře roku 1948 proběhla Evropou epidemie zápalu mozkových blan, jímž onemocněl i jeho otec. „Matka byla inteligentní a spatřila v tom šanci. Otec po hospitalizaci vypadal příšerně a tak, jak byl, ho vzala na vojenský úřad. Tehdy byl předpis, že těžce nemocní vojáci smí vycestovat do zahraničí. Otec dostal povolení ke zdravotní cestě do Itálie. Brzy na to komunisté zavřeli spoustu jeho kamarádů a my jsme po dlouhém boji dostali povolení vycestovat za ním,“ líčí pamětník okolnosti odchodu do exilu. Bylo mu jedenáct let a na cestu si směl sbalit jeden kufr. Do něj dal nezbytné oblečení, svatý obrázek, křížek a knihu A. B. Svojsíka. „S nikým jsme se moc neloučili, nebyl na to čas,“ uzavírá Karel Schwarzenberg.

Hlavou primogenitury

Rodina místo do Itálie odjela do Rakouska, kde se na několik let usadili u Karlovy babičky z matčiny strany, Marie Matyldy Festetics de Tolna. Přesto, že se Karlu Schwarzenbergovi dostalo klasické aristokratické výchovy zahrnující vedle etikety i výuku němčiny, měl zpočátku s jazykem problém. Matka mu však poskytla dostatečnou domácí výuku a on tak mohl nastoupit do Vídně na Spolkové gymnázium, kde v roce 1957 zdárně odmaturoval. Se studiem pokračoval na Mnichovské univerzitě, v oboru lesnictví. V roce 1960 došlo ve schwarzenberském rodu k zásadní události. Jindřich Schwarzenberg, dosavadní hlava primogenitury hlubocko–krumlovské větve, Karla adoptoval. Převážná část zahraničního majetku se tak sjednotila v jedné osobě a Karel Schwarzenberg je od roku 1979 hlavou rodu.

Na radu svého adoptivního otce Jindřicha přerušil Karel studium lesnictví a přihlásil se na práva. Nejprve do Vídně, později do Štýrského Hradce. Ani jedno ze studií nedokončil. Jindřich Schwarzenberg v roce 1965 zemřel a Karel se musel ujmout správy rodinného majetku. V tu dobu již udržoval několikaletou známost s Therese, hraběnkou z Hardeggu a v Machlandu, pozdější kněžnou Schwarzenbergovou. Potkali se v roce 1957 na večírku pro nezadané aristokraty a svatbu měli o deset let později.

Pomáhal jsem dosadit rakouského kancléře

Již v době, kdy Karel Schwarzenberg dokončoval gymnázium, k němu znovu začala pronikat politika. S ohledem na to, co on a jeho rodina prožili během druhé světové války a bezprostředně i několik let po ní, jež vedly k emigraci, se začal intenzivně zajímat o lidskoprávní vztahy. Svým programem a filosofií mu byla blízká Rakouská lidová strana (ÖVP). „Bylo mi něco přes dvacet, když jsem v Rakousku pomohl dosadit nového kancléře,“ vzpomíná Karel Schwarzenberg na to, jak se kolem něj v první polovině 60. let vytvořil kruh lidí, kteří sympatizovali a podporovali tehdejšího rakouského ministra financí Josefa Klause a dodává k tomu: „Řekl jsem mu, že musí odstoupit z funkce a že na příštím sjezdu lidové strany bude zvolen jejím předsedou a potom že vyhraje volby. A tak se to stalo.“ Psal se rok 1964.

Naději Pražského jara nemohli Sověti nikdy dovolit

Během Pražského jara v roce 1968 získal Karel Schwarzenberg vízum pro návštěvu Československa. Po dvaceti letech emigrace se mohl podívat do rodné vlasti. Několikadenní cestu s ním podnikla Therese Schwarzenbergová. Společně navštívili rodinnou hrobku u Třeboně, zámek Orlík a Prahu. „V Československu během vrcholícího Pražského jara panovala tak silně euforická nálada, že jsem si již při návratu do Rakouska říkal: ,Tohle nemůže vydržet, to Rus nedovolí,‘“ vzpomíná Karel Schwarzenberg. Nemýlil se. Brzy na to byly hlasy po naději a socialismu s lidskou tváří umlčeny sovětskými tanky.

Krátce po invazi vojsk Varšavské smlouvy začali do Rakouska přicházet první emigranti. „Jednoho dne mi volal můj kamarád Fritz Molden, rakouský nakladatel: ,Poslouchej, zrovna se u mě objevila celá tlupa českých spisovatelů. Můžeš je ubytovat?‘ Tak jsem je ubytoval,“ říká pamětník. Mezi uprchlíky před nastávající normalizací, jimž Karel Schwarzenberg pomohl, byli například spisovatelé Milan Kundera a Pavel Kohout. V době po vzniku prohlášení Charty 77 se ve Vídni setkal s dramatikem a hercem Pavlem Landovským, kterého režim v rámci akce Asanace vyhnal do exilu.

Ale já vám říkám, že Schwarzenberci vymřeli

Ne vždy se Karlu Schwarzenbergovi podařilo získat do Československa vízum- naposledy mu byl vstup odepřen ještě 18. listopadu 1989, s vysvětlením, že je zde nežádoucí osoba. Přesto se mu během normalizačních let podařilo několik cest do rodné vlasti uskutečnit.

Když koncem 60. let navštívil Hlubokou, probíhala na nádvoří podpisová akce na podporu komunistické strany: „Šli jsme kolem toho stolu, kde se každý podepsal. Já jsem se zamyslel nad tím, že by to bylo spíše kontraproduktivní, kdyby Schwarzenberg na Hluboké podepsal, že podporuje stranu a vládu. Ta holka u stolu se mě zeptala, zda to podepíšu a nikdy jsem neviděl takový pohled plný opovržení, když jsem řekl, že ne. Pak jsme šli na prohlídku a průvodce říkal, že Schwarzenberci vymřeli. Tak jsem se ohradil, že to není pravda. ,Ale já vám říkám, že vymřeli!‘ Teprve když jsme vycházeli ven za mnou někdo přiběhl: ,Nejste to vy?‘“

Setkání s Václavem Havlem a Jiřinou Šiklovou

V roce 1984 se Karel Schwarzenberg stal předsedou Mezinárodního helsinského výboru pro lidská práva (IHF), jehož posláním bylo sledovat dodržování ustanovení Závěrečného aktu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě, podepsaného 1. srpna 1975 v Helsinkách. Organizace měla bdít nad dodržováním lidských práv v evropských zemích, kam spadaly i satelitní státy Sovětského svazu a kde také často k porušování lidských práv docházelo. „Tím pádem jsem mohl jezdit do Československa oproštěný od sentimentality,“ dodává k tomu.

Při jedné z těchto pracovních návštěv se Karel Schwarzenberg setkal s disidentem, dramatikem a pozdějším prezidentem Václavem Havlem. „Navzájem jsme o sobě věděli. Ale já jsem ho ani nechtěl vidět, protože jsem věděl, že když jsem doma, mám za sebou stálý doprovod a on taky, tak jsem věděl, že nechci organizovat sjezd policajtů. Potom mi vzkázal, že by se mnou chtěl mluvit. Domluvil jsem hlučný lokál vedle Václaváku, aby nás nemohl nikdo odposlouchávat, a tam jsme se domluvili, že příště se u něho jen ohlásím. Bez ohledu na policii. To sledování mi nevadilo. Nestaral jsem se o ně. Nezajímalo mě, jestli za mnou někdo jde,“ vzpomíná na svoje první setkání s Václavem Havlem Karel Schwarzenberg.

Během svého působení v IHF se Karel Schwarzenberg seznámil s disidentkou a signatářkou Charty 77 Jiřinou Šiklovou, v letech 1981 – 1982 vězněnou za údajné podvracení republiky a pašování zakázané literatury. Jiřina Šiklová spolupracovala s Dokumentačním střediskem československé nezávislé kultury v bavorském Sheinfeldu, kde na zámku Schwarzenberg shromažďoval historik Vilém Prečan veškerou exilovou a samizdatovou literaturu. Karel Schwarzenberg tento projekt pomáhal zakládat a poskytl mu prostory právě na rodinném sídle.

Večeře se Sacharovem

V roce 1988 se jako zástupce Mezinárodního helsinského výboru pro lidská práva zúčastnil konference v Moskvě. Šlo o unikátní setkání, kdy Sovětský svaz poprvé pozval k jednání lidskoprávní organizaci. Karel Schwarzenberg se při slavnostní večeři setkal se sovětskými bojovníky za lidská práva, mezi nimiž byl i Andrej Dmitrijevič Sacharov, jaderný fyzik, disident a zároveň nositel Nobelovy ceny míru, kterou jako první Rus v historii získal v roce 1975. U stolu se vášnivě diskutovalo i o tom, zdali je vůbec přípustné jakkoli vyjednávat se sovětským režimem, který zde přítomní považovali za zločinecký. Do sametové revoluce zbýval jeden rok.

Jistotou bylo až zvolení Václava Havla prezidentem

„Neměl jsem pocit, že by ten režim padnul tak rychle. Domníval jsem se, že to bude pomalý rozklad, sto padesát let, jako kdysi u Osmanské říše,“ říká Karel Schwarzenberg o státním převratu v roce 1989. Sedmnáctého listopadu se v odpoledních hodinách na pražském Albertově sešlo několik stovek lidí, aby si připomněli padesáté výročí uzavření českých vysokých škol nacisty. Během několika dalších minut se shromážděním, dle odhadu Státní bezpečnosti, rozrostlo na patnáct tisíc lidí. Začala sametová revoluce. Nic netušící Karel Schwarzenberg pobýval v tuto chvíli v Maďarsku na panském honu. Zpráva o dění na Národní třídě se k němu dostala z televize, kterou sledoval místní hajný. „Okamžitě jsem jel do Rakouska a požádal o vízum, které mi tedy nedali. Ale o týden později to už bylo jinak. Mezitím jsem v Rakousku seděl a čekal. Strýc František, opora české emigrace v USA měl mrtvici a ležel ve špitále, tak jsem za ním vyrazil. Byl na tom špatně a vypadalo to zle. Ležel sinalý na posteli. Přišel jsem k němu a: ,Strýčku Františku, v Praze to prasklo!‘ A on se tak rozzářil a řekl: ,Tak přeci jenom ty dědky přežiju.‘ A přežil, ještě další tři roky,“ usmívá se Karel Schwarzenberg. Konečnou jistotou pak pro něj bylo zvolení Václava Havla prezidentem. „To už jsem věděl, že to je nabeton,“ dodává k tomu. Nastala nová doba. Nová republika, nové ideje a plány do budoucna.

Požárníky jsem přejmenoval na hasiče

Karel Schwarzenberg se ihned po sametové revoluci aktivně zapojil do dění ve státě. Přijal nabídku Václava Havla a nastoupil jako úředník na Pražský hrad. „Všechno tu bylo po komunistech vybydlené a šedivé. Žádné kopírky, telefony ani počítače. Ale to se díky Havlovi brzy změnilo,“ vypravuje Karel Schwarzenberg. Stal se prezidentským kancléřem.

O svojí činnosti v politice vypráví Karel Schwarzenberg velmi skromně. „Jediný, co se mi podařilo, jsou hasiči. Jako nový kancléř jsem si povolal zástupce těch oborů a oddělení a byl mezi nimi velitel hasičů. Říkám mu: ,A vy ty požáry zakládáte?‘ ,Ne, my je hasíme.‘ Tak jsem je přejmenoval na hasiče,“ usmívá se pamětník. Je nutno dodat, že kromě této změny názvosloví dosáhl Karel Schwarzenberg mnoha politických úspěchů. V druhé vládě Mirka Topolánka (2007 – 2009) zastával post ministra zahraničních věcí, pak v další vládě Petra Nečase (2010 – 2013) zastával tutéž pozici spolu s funkcí prvního místopředsedy vlády, v letech 2004 – 2010 byl parlamentním senátorem za Prahu 6 a v letech 2010 – 2015 působil jako předseda strany TOP 09, jíž spoluzakládal. Je držitelem mnoha významných ocenění, jako například Řádu zlatého rouna, řádu Tomáše Garrigue Masaryka 3. třídy, Čestného odznaku za zásluhy o Rakouskou republiku, Záslužného řádu Spolkové republiky Německo a Řádu knížete Jaroslava Moudrého 2. třídy. V roce 2013 se v přímé volbě prezidenta umístil jako druhý za Milošem Zemanem.

Nám jenom vzali majetek, ale jinde se i vraždilo

Devadesátá léta přinesla Schwarzenbergům naději na vrácení majetku. Restituce proběhla bez problémů ve věci majetku Karlova otce, kdy došlo k navrácení orlického a čimelického zámku včetně přilehlých lesů a polností a také část majetku po předcích na Kutnohorsku. O majetek odebraný v roce 1947 zákonem Lex Schwarzenberg pamětník nikterak neusiloval. Do vleklého a neúspěšného soudního sporu se však pustila jeho nevlastní sestra Alžběta Petzoldová. Zákon, který v Čechách platil i po tolika desetiletích se jí podařilo prolomit jen v jedné věci. Schwarzenbergům se vrátila rodinná hrobka v Třeboni. „Děly se mnohem horší věci. Nám jenom sebrali majetek, jinde se i vraždilo, uzavírá Karel Schwarzenberg.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of the 20th Century TV

  • Witness story in project Stories of the 20th Century TV (František Vrba)