"Děda přišel o práci, byli vyhozeni z bydlení. Babička, protože měla hodně šperků, je postupně rozprodávala, aby měli na živobytí. Bydleli v Benešově nad Ploučnicí v jedné místnosti a dědu zaměstnali třeba jako hlídače v pekárnách. Ale to bylo jen na chvilku, takže víceméně tloukli bídu s nouzí. Potom, když děda zemřel, tak babička bydlela v Děčíně, také v jedné místnosti, a vedle bydlel hrabě Thurn-Taxis, také v jedné místnosti. Živořili tam jak myši. Studené to bylo, no hrozné."
"Já jsem v té době si schovávala všechny noviny, na které jsem přišla a říkala jsem si, až jednou budu mít děti všechno jim to ukážu. Protože historie kráčí a lidé ji překrucují podle toho, jak se jim to hodí. A v té době jsem začala psát protestsongy, které jsem napasovala na hudbu tehdejších let. Měla jsem je všechny nastrkané pod madracemi a maminka je při úklidu mého pokoje našla, vše mi sebrala a spálila. A tím na dlouhá desetiletí má literární činnost skončila."
"Můj tatínek jezdil na abiturientské sjezdy do Jičína. A proč do Jičína? Protože tam studoval reálné gymnázium. A jeho tatínek byl správce hrabat Šliků, takže bydleli na zámku. Babička byla velká dáma, která, když jsem byla malá holka, tak mi vyprávěla o komtesách a hraběnkách a paní lékárníkové. Ona byla taková povznesená nad prostý lid. Žila úplně v jiném světě. Vždycky, když jsem už trošku povyrostla, tak mi říkala: 'Květunko, až přijde tvůj věk, tak tě vezmu do Opery a seznámím tě s mladými muži, kteří by byly adekvátní tvojí kráse a postavení...'"
"Moje maminka říkala: 'Ty nevíš, co oni dokážou.' Takže jsme měli připravený takový scénář, že kdyby došlo k nejhoršímu, tak na polesí na zámečku bývala hradní kaple a ta byla přepažená trámy – byl udělaný snížený strop a nad tím vznikla místnost bez dveří. Nad dveřmi byl dřevěný poklop, což nebylo při běžném pohledu vidět a ten se dal odsunout a do místnosti se dalo po žebříku vlézt. Tak byl připravený rodinný tajný scénář, že kdyby se něco horšího vyvrbilo, že bychom se tam máma, já a můj bratr ukryli. A na polesí byla technička, na první pohled nebylo vidět, jestli to je muž nebo žena, ač měla také syna. Můj tatínek s tou paní by byli jako pár a my bychom byli v té době schovaní."
Květoslava Kudláčková (za svobodna Tuháčková) se narodila 29. ledna 1953 v Děčíně. Vyrůstala na lesních samotách na Děčínsku, kde její otec Ervin Tuháček – absolvent vysoké lesnické školy – působil jako polesný. Dědeček Josef Tuháček spravoval velkostatek hrabat Šliků v Jičíněvsi. Po znárodnění přišel o práci, o bydlení i o status, rehabilitován byl in memoriam. Babička Berta Tuháčková, zvyklá na šlechtické prostředí, změnu těžce nesla. Matka Květoslava, rozená Kokešová, pocházela z Prahy a před sňatkem pracovala jako zdravotní sestra u soukromého zubního lékaře. Otec Ervín Tuháček byl kvůli svému původu považován za politicky nespolehlivého a sledovaný Státní bezpečností také proto, že za ním na samotu Kristin Hrádek jezdili umělci z Prahy. Titul inženýra z lesnické školy mu vrátili až po sametové revoluci. Rodina se postupně stěhovala mezi hájovnami – z Kristin Hrádku přes Maxičky a Sněžník až do Boleboře. Základní školu dokončila Květoslava Kudláčková v Jirkově, gymnázium absolvovala v Chomutově. Na vysokou školu se nedostala kvůli odmítnutí vstupu do Komunistické strany Československa. Vystudovala tedy vychovatelství na Střední pedagogické škole v Mostě. Učila na různých školách v Jirkově. Nakonec zakotvila na speciální škole, kde zůstala až do důchodu. Dál zatvrzele odmítala vstup do strany. Po sametové revoluci začala studovala vysokou školu, ale studia nedokončila, protože pečovala o nemocného otce. Vydala devět knih poezie, pohádek, pověstí a prózy. S manželem, se kterým vychovali syna a dceru, si postavili dům v Boleboři, kde žila i v roce 2025.
