The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Květoslava Kudláčková (* 1953)

• narozena 29. ledna 1953 v Děčíně

• vyrůstala na lesních samotách na Děčínsku, kde otec Ervín Tuháček působil jako polesný

• dědeček Josef Tuháček byl správce velkostatku hrabat Šliků

• po znárodnění přišla rodina o svůj status, otec se stal politicky nespolehlivým

• základní školu dokončila v Jirkově, gymnázium absolvovala v Chomutově

• na vysokou školu se nedostala kvůli odmítnutí vstupu do Komunistické strany Československa

• celý život učila na základních školách v Jirkově a zatvrzele odmítala vstup do strany

• po sametové revoluci studovala vysokou školu, studia nedokončila kvůli péči o nemocného otce

• vydala devět knih poezie, pohádek, pověstí a prózy

• v roce 2025 žila v Boleboři

Květoslava Kudláčková vyrůstala na samotách v lesích severních Čech. Její dědeček Josef Tuháček spravoval velkostatek hrabat Šliků, s babičkou Bertou bydleli na zámku a pohybovali se ve světě komtes a hrabat. Když byl šlechtě majetek znárodněn, živořili prarodiče v jedné místnosti. Otec Ervin Tuháček byl kvůli svému původu vnímaný jako politicky nespolehlivý a sledovaný, což ovlivňovalo život rodiny a později i pamětnice samotné. Ta v srpnu 1968 pálila sovětské vlajky a psala protestsongy. Po delší pauze v literární tvorbě pokračovala a doposud vydala 9 knih. 

Prarodiče se pohybovali ve vyšší společnosti

Květoslava Kudláčková, křtěná Květoslava Kristýna, se narodila 29. ledna 1953 v Děčíně Květoslavě Tuháčkové, rozené Kokešové, a Ervínu Tuháčkovi. Otec se narodil roku 1926 v Jičíněvsi a vyrůstal v prostředí šlechty, které pamětnice nazývá jiným světem. Jeho otec Josef Tuháček, zemědělský inženýr s tuctem křestních jmen a vojenským držením těla, zastával funkci správce velkostatku hrabat Šliků. Celá rodina bydlela přímo na zámku. Babička Berta se pohybovala ve společnosti komtes a hraběnek a byla povznesena nad prostý lid – malé Květunce slibovala, že až přijde její věk, vezme ji do Vídně do opery a seznámí ji s mladými muži adekvátními její kráse a postavení.

“Dědeček byl ohromný lidumil. On třeba sám vozil do Prahy mléko a v něm bylo máslo, za což byl trest smrti. Vyprávěl také, jak šli večer trhat makovice a slyšeli, jak to tam praskalo, takže radši odešli,” vzpomíná s láskou na dědečka Josefa Tuháčka, který zavíral oči nad tím, když vesničany nachytal na hraběcím poli. “Když se dělal výlov panských rybníků, všichni zaměstnanci velkostatku hrabat Šliků dostali rybu. Nebo říkal, když jel zaměstnanec s valníkem plným jetele, tak mu vždy před jeho domem trošku upadlo, ale že děda dělal, že to nevidí.” Když se po válce začaly šířit zprávy o zestátnění, tiše ukryl u hajných obrazy a cennosti: „Zachránil hrabatům Šlikům spoustu majetku,“ vzpomíná Květoslava Kudláčková.

Po válce přišlo znárodnění šlechtického majetku

Josef Tuháček ztratil práci, rodina bydlení na zámku i svůj status. Babička Berta Tuháčková začala postupně rozprodávat šperky, aby měli na živobytí. Bydleli v Benešově nad Ploučnicí v jedné místnosti, dědeček Josef dostával příležitostná místa, například hlídače v pekárně, ale nikde nemohl pracovat dlouho. Berta Tuháčková, která nikdy nepracovala, nastoupila jako dělnice v přádelně. „Vadila jí ne práce samotná, ale prostředí, ve kterém se najednou ocitla. Z výsluní se dostala mezi, řeknu to takhle, jakoby plebs, což se na ní podepsalo. Ale stále byla optimistická a chtěla mě vzít do Vídně,” vypráví pamětnice. I když se se změnou postavení Berta Tuháčková do konce života nesmířila, nezlomila ji. Stále chodila vždy upravená, hezky oblečená a nosila krásné šperky. Pořád to byla dáma. Když Josef Tuháček zemřel, přestěhovala se do Děčína. Vedle ní v sousedství, taktéž v jedné místnosti, živořil hrabě Thurn-Taxis. Dědeček Josef byl rehabilitován in memoriam. 

Otce sledovala Státní bezpečnost

Ervin Tuháček vystudoval po válce vysokou lesnickou školu, za protektorátu bylo studium přerušeno, po válce ji dostudoval dálkově a živil se jako polesný. Titul inženýra mu přiznali teprve po sametové revoluci. „Byl to charismatický muž přes sto devadesát centimetrů, hrál na piano, na vojně zpíval sóla v armádním souboru Víta Nejedlého a ženy si ho oblíbily v každém věku,“ popisuje pamětnice svého otce. Maminku Květoslavu Kokešovou, zdravotní sestru v soukromé zubní ordinaci v Praze, poznal na plese a čtyři roky se jí dvořil.

Po jejich svatbě se tak z Prahy dostala do severočeských lesů bez elektřiny a podobných výdobytků: “Maminka byla žena amazonka. Když si vezmete slečnu z Prahy, naondulovanou, vyoblékanou, a ona se najednou dostane do takového prostředí.” Nejdříve bydleli na Chřibské, poté na Kristin Hrádku u Děčína, kde se pamětnice narodila. Dle jejích slov překvapivě stihli ze špatně dostupné samoty dojet do porodnice. Ervína Tuháčka si v této době vyhlédli filmaři a dostával roličky v různých snímcích. Protože za ním jezdili jeho přátelé – herci z Prahy, byl neustále pod dohledem Státní bezpečnosti: „Praha, sídlo politických rozporů, a tady nějaký Tuháček na nějaké samotě... tak nás vystěhovali,” vzpomíná Květoslava Kudláčková. 

Rodina se přestěhovala do Maxiček, kde začala pamětnice chodit do první třídy. Od druhé do páté třídy pak navštěvovala malotřídku ve Sněžníku u Děčína, kam otce přeložili. Na tamního pana ředitele vzpomíná Květoslava Kudláčková s láskou a je mu vděčná za dobrý základ svého vzdělání. Když byla v osmé třídě, otec, matka a bratr se odstěhovali do Boleboře a pamětnice žila na Sněžníku v rodině scénáristy Miloše Velínského, aby v pololetí neměnila školu. Základní vzdělání uzavřela v Jirkově, kam pak z Boleboře dojížděla. 

V srpnu 1968 se vracela z výletu

Invaze vojsk varšavské smlouvy v roce 1968 zastihla Květoslavu Kudláčkovou, tehdy patnáctiletou, na výletě s babičkou Bertou v Českém ráji. Vracely se v noci vlakem a všude byly závory a kolem se pohybovala vojenská technika. Spolucestující si kladli otázku, jestli vypukla válka. Květoslava Kudláčková je konejšila: „Měla jsem tehdy bratrance na vojně a ten mi řekl, že všude kolem hranic jsou ruští vojáci, protože probíhají vojenská cvičení, tak jsem to všem říkala. No, nebyla to cvičení.“ 

Doma dostala zákaz vycházení. Maminka, která pamatovala osvobození v roce 1945 a věděla, co se tehdy dělo, je před sovětskými vojáky důrazně varovala. Rodina měla připravený i krizový scénář: „Na Boleboři bývala zámecká kaple, a protože byla k nevytopení a my jsme tam měli obývací pokoj, tak tatínek nechal snížit strop. A nad tím vznikla místnost, která neměla dveře, ale dalo se tam vlézt poklopem nad dveřmi z haly do obývacího pokoje, který nebyl vidět. Tatínek říkal, že kdyby se to mělo zvrtnout, tak tam maminku a nás děti ukryje,“ vzpomíná pamětnice. Paní, která bydlela se svým synem v bytě nad tatínkovou kanceláří, by pak předstírala jeho partnerku. 

Pálili vlajky a psali na silnice

Zákaz vycházení Květoslava Kudláčková příliš nedodržovala: „Jakmile jsem mohla, tak jsem samozřejmě šla do vsi a sledovala, jak jezdily tanky, obrněná vozidla a vojenská technika,” vzpomíná. S vrstevníky nadávali vojákům, pálili vlajky a psali hesla na silnice. Jednou se cestou na nákup opravdu bála – otevřeným vozidlem projížděli vojáci, kteří si mladého děvčete všimli. Utekla rychle do obchodu a domů se vrátila až když odjeli. 

Rodiče měli o svou pohlednou dceru strach. Ta mezitím sbírala noviny, aby mohla svým budoucím dětem ukázat, co se v té době dělo. Na tehdejší hudební melodie psala protestsongy a schovávala si je pod matraci. „Maminka při úklidu mého pokoje vše našla a spálila. A tím na dlouhá desetiletí má literární činnost skončila,” vzpomínala pamětnice.

Komunistická strana ji nedostala

Po základní škola nastoupila Květoslava Kudláčková v září 1968 na gymnázium v Chomutově. Po maturitě šla učit na základní školu a po roce praxe složila přijímací zkoušky na vysokou školu. Ačkoliv uspěla, bylo jí sděleno, že se na školu dostane jen v případě vstupu do KSČ. To zatvrzele odmítala. Učila dál na různých školách a dodělala si střední pedagogickou školu v Mostě. 

Nakonec zakotvila až do důchodu na speciální škole v Jirkově, kde se byl podle jejích slov skvělý kolektiv. Tam se setkala se svojí bývalou vyučující, zatvrzelou komunistkou, která ji jako mladou kolegyni tlačila ke vstupu do strany, přestože to odmítala. „Jednou jeli děti učitelů na tábor do Německa a tahle moje bývalá vyučující, nyní kolegyně, strhla mému synovi z krku stříbrný řetízek s křížkem. Pak jsem se na ni velice zlobila,“ vzpomíná pamětnice na nehezký zážitek. 

Vydala devět knih a stále píše

Po sametové revoluci se Květoslava Kudláčková konečně dočkala přijetí na vysokou školu. V té době jí umřela maminka a tatínek Ervin onemocněl a přestal být soběstačný. Každodenně o něj pečovala a podařilo se jí jeho stav zvrátit, žil ještě devět let. Studií ale musela zanechat, titul tak nikdy nezískala. Napsala jedenáct knih — vydala devět, zbývající dvě čekají na vydání. Jsou to básně, pohádky, pověsti z Boleboře a okolí, povídky, říkadla pro děti i autobiografická próza o dětství v lesních samotách. V roce 2025 žila Květoslava Kudláčková v Boleboři a věnovala se psaní, bylinkaření a místním spolkům.