Pavel Dukát

* 1934

  • „No a tehdy s mým kamarádem nás vzal, bylo nádherně, byla modrá obloha, ono vůbec tehdy na jaře bylo krásně. Vždycky jsme koukali na nebe, jak dělají americká letadla čáry, jak lítají na Drážďany, to jsme nevěděli, že na Drážďany, že jo, ale na Německo, tak jsme si říkali, že to je krásný, jak jim tam dávají. No a takže bylo takhle nádherně, on nás odvezl na ty Vinohrady, my jsme tam vystoupili a šli jsme pěšky domů. A když jsme byli před Karlovým náměstí, vlastně u Všeobecné nemocnice, začaly houkat sirény, no ale protože tehdy jsme tomu nějak nevěnovali vůbec pozornost, prostě lítali nad námi Američani, a nikdy se nic nedělo, tak jsme šli dál. No a došli jsme na Moráň, a já už teď přesně nevím, jestli je to první ulice, když jdete z Karlova náměstí, první ulice doprava, tam byla na rohu kavárna. A když jsem byl tam s tím kamarádem u té kavárny, tak najednou se ozvalo takový divný zvuk a potom strašná rána. A my jsme si v prvním okamžiku říkali, tak oni asi sestřelili letadlo, protože stříleli samozřejmě protiletadlové kanóny. Vůbec jsem nevěděl, co se děje, ono to se mnou vlastně víceméně ten tlak hodil na tu zeď, napadaly mi střepy na hlavu z té výlohy, tam byla taková velká výloha. Vůbec jsem netušil, co se děje. Pak přišel nějaký pán a sebral mě a zatáhl mě do toho domu dolů do sklepa do krytu. A co se stalo s tím kamarádem, jsem já vůbec nevěděl, ten se taky potom někde schoval, nebo někdo ho schoval. Já jsem tam seděl v tom krytu a teď jsem si říkal, tady něco kape, nějaká voda z potrubí, Sáhl jsem si takhle na hlavu a zjistil jsem, že mi teče krev. On ten jeden střep mně vlastně rozsekl hlavu, ale bylo to takový… No a když to skončilo, tak jsme vyšli ven. A teď já jsem zjistil, že Emauzy, které tam od toho místa byly asi sto metrů, jsou zbořené. A šli jsme dolů k Palackého náměstí, že přejdeme Palackého most na druhou stranu na Smíchov, jenže tam jsme se nedostali, protože byl vybombardovaný ten dům na rohu Palackého náměstí a tam hořel plyn. Tam byl obrovský plamen, nevím, do druhého, třetího patra a to byl takový žár, že se vůbec okolo nedalo projít. Tak jsme to obešli vlastně tou ulicí do té další, došli jsme na nábřeží, že přejdeme ten Palackého most, jenže tam ho vlastně kousek chybělo, protože dostal taky zásah. Z toho se mi vybavuje, dodneška to vidím, že tam ležel pán na kraji toho mostu a doutnala mu kravata. Ale prostě dítěti to nedojde tohleto. Tak jsme se holt museli vrátit. Přešli jsme Jiráskův most, přišli jsme domů, máma byla celá bez sebe, protože věděla, že jsme šli z Vinohrad pěšky a nevěděla, co se stalo. Takže jsem to takhle přežil. Ale můžu vám říct, že od té doby, jak zahoukaly sirény, tak ne že bych se díval na modrou oblohu, ale hned jsem uháněl dolů do sklepa do krytu.“

  • „To je taková věc, která mě docela dost trápí, že vždycky při těch oslavách a dalších se mluví o tom, jak pracovníci rozhlasu vysílali a jak informovali obyvatele. A vlastně moji kolegové z celé republiky se o to víceméně zasloužili a o tom se vůbec neví. Tehdy, když ministr Hoffman nechal vypnout ta rozhlasová vedení, prostě po celé republice byla rozhlasová vedení, zaprvé z jednotlivých studií, to šlo do dalších studií a potom, když se to zpracovalo, tak to šlo na jednotlivé vysílače. Takže pokud by se tady ty modulační linky vypnuly, tak se veškeré vysílání rozhlasu zastavilo a nikdo by se nic nedozvěděl. To by mohli tak volat jedině z Rozhlasu z okna. A právě v té době, když začala v noci ta okupace, tak první vojáci přišli do Ostravy a tam se to dozvěděla okamžitě obsluha té zesilovací stanice. A už jim došlo, teda proč Hoffman nechal vypnout ty modulační linky, tak obtelefonovali po služebních linkách veškeré zesilovací stanice dál a prostě se to rozšířilo po celé republice a všichni ty modulační linky zapnuli. Takže přenos vysílání toho rozhlasu víceméně fungoval postupně, vlastně než potom vojáci obsadili ty vysílače. Některé obsadili dřív, některé později, ale pak už se nemělo vlastně z čeho vysílat. Ale pod Žižkovem, vlastně pod Parukářkou na Žižkově byl protiatomový bunkr obrovský, ten tam je dodneška, jestli to ještě funguje nebo ne, kam byly svedené veškeré důležité telefonní kabely, ty meziměstské a mezinárodní, a bylo to víceméně takové záložní pracoviště. A oni samozřejmě o tom Rusové věděli, v rámci Varšavské smlouvy se jim poskytovaly veškeré tyhle údaje, kde co je. Jenže tam byl vchod, tuším z Jeseniovy ulice, tam byla vrata taková těžká, asi půlmetrová, která vlastně otvíral takový elektrický systém, normálně rukou by to člověk vůbec neotevřel. No a oni věděli tady o tomhle tom vchodu, no a chtěli se tam dostat, jenže to bylo zavřené, tak oni pak tam zapřáhli tank, co říkali obyvatelé těch protějších domů, kteří tam viděli, no a snažili se tím tankem vytrhnout ty dveře, jenže se jim to samozřejmě nepodařilo, a tak to pak nechali být. A nouzový východ a vlastně náhradní vchod byl z Olšanské ulice, vlastně dole, z náměstíčka Olšanského, kdysi tam byl rybníček, oni ho potom vysušili, je tam dneska školka, a tam byly normální dveře jako do domu, byly sice pancéřové, a to byl vlastně takový vchod, kudy tam víceméně většinou chodila třeba ta obsluha, aby to nemuseli obcházet a tak dále. A o tom oni nevěděli. Takže vlastně v té době veškeré vysílání toho rozhlasu tam odtud oni posílali po kabelu do Norimberku, kde vlastně z toho Norimberku se to pak šířilo dál po světě, takže svět se tím víceméně ty první dny dozvídal z toho vysílání, co se tady vlastně víceméně děje. Potom někdo z toho útvaru obrany, samozřejmě který začal s těmi Rusy spolupracovat, jim prozradil, že tady je vlastně tenhleten vchod, no a tak oni tam tím vchodem vlastně potom se dostali a ta obsluha, která tam byla, tak to musela vyklidit a tím to vlastně víceméně skončilo.“

  • „Já jsem chodil do Sokola na cvičení, vlastně od toho roku 1945, hned jak se tam obnovil Sokol. Takže docela jsem měl buňky na tyhle věci, takže mě to hrozně bavilo, já jsem tam chodil jako žák, a pak když dorostenci měli po nás hodinu cvičení, tak jsem tam ještě zůstával. No a samozřejmě jsme se připravovali na slet, kupovali jsme si známky do takové knížky, z toho se pak hradila nějaká účast. Pamatuju si, že jsme tehdy v tom Jablonném nastoupili do vlaku, ale to byly ty nákladní vagony, ty takzvané dobytčáky. Na zemi jsme měli matrace, tak jsme jeli do Prahy, žádným normálním vagonem, a nám to bylo jedno, pro nás jako pro kluky to byl zážitek. No a bydleli jsme tehdy v Lupáčově ulici ve škole na Žižkově, to si ještě pamatuju, pak si pamatuju průvod, no a potom takový ty okamžiky, když člověk proběhl tou Bránou borců a tam cvičil, a to prostě bylo úžasný, no.“ – „A vám tedy bylo asi tak čtrnáct let let, vnímal jste i tu politickou situaci?“ – „Vnímal, samozřejmě vnímal. Vnímali jsme Gottwalda, který tam seděl nasupený. To bylo taky zajímavý, mě tehdy rozbolel zub a tam byla pojízdná zubní ordinace, tak oni mě tam odvedli do té ordinace, aby mi tam ošetřili ten zub. A byl tam nějaký reportér z nějakého časopisu, který si mě vyfotografoval, že jaká tam je teda péče o cvičence, že je to zajištěný, no a že mi pošlou fotografii. A nevím, z jakého důvodu mně nepřišla ta moje fotografie, ale přišla mi fotografie nasupeného Gottwalda s Martou, kteří sedí na tribuně, takže dodneška tu fotku mám, no.“

  • "In Žižkov, I don't know exactly what it's called now, the hill, it's behind Olšanská, so the whole hill is undermined and there was a huge anti-nuclear shelter, where there were telephone exchanges, where all the interstate and international ones were terminated, and long-distance cables in one place. Twenty-four hours were served there, there were services, in case of war, that everything would be transferred there and that it would all be governed there. And from that side of Žižkov there were gates, so you could drive there by car, even with such a smaller truck, there were some corridors some so big that the car would have passed there, but the gate was half a meter reinforced concrete and it had to be opened by some hydraulics, a normal person would not open it at all or move with it. And then the people across the house told us that the Russians had come there, they knew exactly that it was there, because under the Warsaw Pact, our army had to give them all the documentation of everything that was there. So, they knew it was there, they knew there was the entrance, and they hitched a tank behind the gate, but they didn't move at all, the tank kept going, but they didn't open it at all."

  • "Well, when it took off, we went home, but we couldn't walk to the Vltava, because there was gas burning in the street on the corner of Palackého náměstí and it was so hot that it couldn't be avoided. The flame went to the last floors of the houses that were there then. So, we had to get around Dittrichova street. We wanted to go along the embankment to Jiráskovo river bank… And we wanted to go to the Palacký Bridge, but there was a Palacký Bridge, there was also a bomb, so they didn't let us through it, and what I remember from it, and I still remember that a man was lying there and his tie smouldering ."

  • "We had a cottage near Liberec, and we actually went there even then, it was about another week. Because an awful lot of different newspapers, leaflets and so on were printed and people in Prague had a lot and they knew what was going on, they were informed. But outside in those villages, they knew nothing anywhere, so we always packed the car with leaflets, put it under the seats everywhere and drove it out. And then there was no highway, none al all, so we drove around Kbely and there we were stopped by the Russians, a patrol, there were about ten of them. Now the two stood in front of the car with submachine guns, we had a son who was lying in the back of the seat, and we all had to go out. So my wife and I got out, they were still kept their submachine guns, now they started searching the car. We had a Škoda, so had to open the trunk, so I did in front and he refused, so I opened the back trunk, he looked like crazy, that there was an engine. Well, then they looked in the front, but fortunately they didn't look under the seats, so they didn't find the leaflets and the newspaper."

  • "One day he loaded us like this, unloaded us in Vinohrady and we went slowly down, and when we were somewhere near Charles Square or in front of Charles Square, sirens started to sound, but then no one went to the shelter, because the planes always flew over, the alarm were over. Well, when we were on Morán, we actually went down from Karlova náměstí to Palackého náměstí, so I was with my friend, we were on the corner of Václavská and Na Moráni streets, which is the first street on the right when you go down to the Vltava. So suddenly we heard such a whistling and such a strange sound, so we thought, because they fired cannons at those planes, so they shot down a plane, and suddenly there was a terrible blow, now I felt a gust of really hot air and a huge flash, and it threw me away, actually a pressure wave, on the wall of the house, there was a cafe, which is actually there to this day. There, glass spilled out and two bombs fell, a hundred meters or less from me. One to Emauzy and the other one further down a little lower to Palackého náměstí."

  • Full recordings
  • 1

    online, 25.03.2021

    (audio)
    duration: 01:18:13
    media recorded in project The Stories of Our Neigbours
  • 2

    Praha, 08.10.2024

    (audio)
    duration: 02:04:19
    media recorded in project Stories of the 20th Century TV
Full recordings are available only for logged users.

Ask your loved ones about their past

Pavel Dukát, 1953
Pavel Dukát, 1953
photo: archiv pamětníka

Pavel Dukát was born on December 5, 1934 in Prague and lived in Smíchov with his parents and ten years younger his sister. His father worked at the post office and fought in Italy during World War I. He enlisted in the army in September 1938, and returned home after a few days to sign the Munich Agreement. In 1941, the witness began attending primary school in Santoška. He remembers the war years in Prague and the bombing of Prague on February 15, 1945, which caught up with him and a his friend near Palackého náměstí. He watched the Prague Uprising from the window of the house, as was the arrival of the Red Army. After the war, he started going to the renewed scout unit, he recalls the camp under Čerchov. After the war, the father was assigned to the post office in Jablonné v Podještědí, where the family moved. Pavel Dukát started going to Sokol here and practiced gymnastics. He graduated at the grammar school in Liberec. He then moved with his aunt to Prague, where he graduated from the Faculty of Electrical Engineering at the Czech Technical University. After his studies, he spent two years in the war, first at the radar in Trutnov, then a year in Opatovice nad Labem and the last four months in Sokolov. He then joined the project institute, where he was in charge of laying interstate and international cables and related projects. He also remembers August 1968, when he witnessed dramatic events in front of Czechoslovak Radio. He drove the forbidden publications in his car to Podještědí, which were being published in Prague at the time. He worked at the design institute until 1970, when he did not pass political checks due to his disagreement with the entry of Warsaw Pact troops into Czechoslovakia. The communists reassigned him to the position of construction leader in the field, so he traveled throughout the republic. During the laying of cables in Rozvadov, they were guarded all the time by two border guards with submachine guns. State Security monitored him because of friends from the West and later questioned him in Bartolomějská Street. But he never considered emigrating out of the republic. He experienced the Velvet Revolution with enthusiasm, took part in anti-regime demonstrations, including two in Dresden during 1989. Only two years ago, at an open day in the Security Forces Archive, he learned that he had been monitored by the State Security under the previous regime. Pavel Dukát lives in Prague.