The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Pavel Dukát (* 1934)

• narodil se 5. prosince 1934 v Praze

• jeho otec Emil Dukát byl italský legionář, který v roce 1918 bojoval v bitvě u Doss Alto

• vzpomíná si na mobilizaci v roce 1938 i na průvod s trikolorami 28. října 1939

• 14. února 1945 zažil spojenecké bombardování Prahy

• při Pražském povstání jako kluk přelepoval německé nápisy a stavěl barikádu

• od roku 1943 chodil do ilegálního skautského oddílu, v létě 1945 odjel na skautský tábor

• po válce se rodina přestěhovala do Jablonného v Podještědí, kde otec převzal Okresní poštovní úřad

• otec Emil Dukát se angažoval v Československé straně národně socialistické, po únoru 1948 byl vyhozen z práce

• v roce 1948 se pamětník účastnil XI. všesokolského sletu v Praze

• vystudoval Fakultu dopravní ČVUT a pracoval ve Správě dálkových kabelů

• v roce 1958 na vojně krátce spolupracoval s StB jako informátor

• v roce 1968 podepsal Dva tisíce slov a založil pobočku Společnosti pro lidská práva

• při prověrkách v roce 1970 nesouhlasil se vstupem vojsk a byl sesazen na stavbyvedoucího

• v 80. letech byl sledován Státní bezpečností kvůli kontaktům s občany západního Německa

• v roce 1989 se účastnil demonstrací a organizoval generální stávku na Spořilově

• v roce 2024 žil v Praze

„Při vzpomínkách na 21. srpna 1968 se vždycky mluví o tom, jak pracovníci rozhlasu vysílali a informovali obyvatele. Vůbec se ale neví o tom, že se o to víceméně zasloužili moji kolegové z celé republiky,“ říká Pavel Dukát, který v době sovětské invaze pracoval ve Správě dálkových kabelů. Když Karel Hofmann, tehdejší ředitel Ústřední správy spojů, nechal vypnout rozhlasové vysílače, byla to právě obsluha záložního pracoviště v krytu pod legendárním žižkovským parkem, kdo po kabelech posílal zprávy z Prahy do Norimberku. Ani zapřažený tank nedokázal železobetonová vrata vytrhnout.

Vychoval mě otec legionář

Pavel Dukát se narodil 5. prosince 1934 v Praze. Jeho otec Emil Dukát byl za první světové války zajat, v roce 1918 se přidal k italským legiím a bojoval v bitvě u Doss Alto. „O té jeho legionářské anabázi bohužel nevím nic, protože on o tom nikdy nevyprávěl a děti se prostě neptají,“ lituje pamětník. „Otec byl hrozně čestný a zásadový člověk a v tomhle mě ovlivnil.“ Věrný přívrženec Masaryka, se kterým se dokonce v Lánech osobně setkal, vyprovázel v září 1937 dojatým pohledem rakev svého prezidenta s celou rodinou. „Seděli jsme na louce a dívali se, jak ten vlak projel okolo,“ dělí se Pavel Dukát o jednu ze svých prvních vzpomínek. Více si toho pamatuje z let pozdějších, jako když byla rok po Masarykově pohřbu vyhlášena všeobecná mobilizace: „Pamatuju si, že jsem byl v posteli, půl desáté večer a někdo zvonil. Otevřely se dveře, přišel soused a říkal: ‚Emile, mobilizace!‘ Otec se oblékl a odešel do Smíchovských kasáren, ale asi za tři dny se vrátil, protože to všechno skončilo.“ 28. října 1939 pak vyrazili s trikolorami do ulic na tichou demonstraci jako tisíce dalších Pražanů. 

Poslouchání cizího rozhlasu se trestá smrtí!

Dle protektorátních nařízení musel Emil Dukát jako legionář opustit své úřednické místo na Hlavní poště a nastoupil do kamarádova obchodu s nábytkem. „Jednou se vrátil domů a říkal: ‚Já nemůžu do práce, protože Praha je zavřená.‘“ Zrovna prý tehdy obléhali kostel sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici a uzavřeli Palackého most. S maminkou Ludovikou pak malý Pavel viděl na procházce všude vylepené plakátky. Doma před ním nic netajili, o všem se hodně mluvilo, poslouchal se Londýn. „Tehdy se musely z rádií odstranit cívky, co umožňovaly poslech zahraničního rozhlasu na krátkých vlnách. Ale samozřejmě český člověk si poradí se vším,“ směje se pamětník. „Radioamatéři vyrobili cívku, která se připojila, poslouchalo se BBC a pak, když skončilo vysílání, cívka se vyndala a schovala.“ Dodnes si vybavuje žlutou cedulku hlásající, že „poslouchání cizího rozhlasu se trestá smrtí“.

Nebylo máslo ani med, zato se jedlo hodně ryb, protože ty nebyly na příděl. „Dětem tehdy stačil namazaný chleba s něčím a letěli jsme ven. Neměli jsme čas přemýšlet nad tím, jestli je to k jídlu, nebo není,“ říká s úsměvem Pavel Dukát o dětství za Protektorátu, ve kterém si dokázal najít své radosti. V první třídě si namísto zakázané hymny zazpíval Čechy krásné, Čechy mé a v roce 1943 začal chodit do ilegálního skautského oddílu. Přesto zažil pár nebezpečných situací, jako když otce chytili na nádraží s pašovanými potravinami a domů jim přišla hospodářská kontrola. Naštěstí se lekli jeho zdravotního stavu, měl zrovna zánět středního ucha a teplotou jen hořel, jinak to mohlo dopadnout všelijak. Ještě větší štěstí ale měl 14. února 1945, když jako zázrakem přežil letecký útok na Prahu.

Když jsme vylezli ven, Emauzy byly pryč

Na Popeleční středu roku 1945 bylo jak vymeteno. „Nádherně, modrá obloha – ono vůbec tehdy na jaře bylo krásně. Vždycky jsme koukali na nebe, jak dělají americká letadla čáry a říkali jsme si: ‚To je krása, jak jim tam dávají!‘“ vzpomíná Pavel Dukát. S kamarádem se tehdy nechali pekařem svézt na Vinohrady, že se zpátky projdou. „Byli jsme před Karlovým náměstím, když začaly houkat sirény. Nikdo tomu ale nevěnoval pozornost, prostě nad námi lítali Američani a nikdy se nic nedělo, tak jsme šli dál.“ Šli ulicí Na Moráni, když asi 100 metrů od nich dopadla puma. „Najednou se ozval takový divný zvuk a potom strašná rána. Vůbec jsem nevěděl, co se děje, ten tlak mě hodil na zeď a na hlavu mi napadaly střepy z výlohy. Nějaký pán mě zatáhl do domu, do sklepa. Seděl jsem tam a říkal si, že tam něco kape, asi voda z potrubí. Sáhl jsem si na hlavu a zjistil jsem, že mi teče krev. Jeden střep mi rozsekl hlavu.“

Venku na ulici pak uviděl tu spoušť – zbořené Emauzy a zdemolovanou dětskou nemocnici, bez štítové zdi a s odhalenými nemocničními lůžky. Kamaráda také někdo zachránil, tak pak společně vyrazili domů. Přes Palackého most to ale nešlo, protože na rohu náměstí hořel plyn. „Obrovský plamen, do druhého třetího patra, to byl takový žár, že se okolo vůbec nedalo projít. Palackého most taky dostal zásah, kousek ho tam chybělo. Dodneška vidím, jak na kraji mostu leží pán a doutná mu kravata,“ vybavuje si pamětník i po tolika letech podrobnosti. Jako dítěti mu hrůznost situace zase ale tolik nedocházela. Spěchal domů kvůli matce, která na něj doma čekala polomrtvá strachy. „Od té doby, když houkaly sirény, tak jsem nekoukal na oblohu, ale utíkal do krytu,“ přiznává. Za tři měsíce pak přišlo Pražské povstání.

Jako desetiletý jsem stavěl barikádu

„Už v pátek jsme se dozvěděli, že se přemalovávají německé nápisy, tak jsme koupili lepicí pásky, běhali jsme po okolí a přelepovali německé nápisy na cedulích,“ vzpomíná pamětník na své tehdejší klukovské nadšení. Od soboty 5. května otec bojoval, on se s matkou a roční sestrou schovával doma a revoluční dění sledoval z okna. Když ale zaslechl výzvu Pražanům, ať jdou stavět barikády, neváhal. „Někteří vytrhávali dlažbu a my, včetně dětí, jsme nosili dlažební kostky a spoustu dalších věcí a postavili jsme barikádu. Bylo to večer a pršelo,“ vybavuje si. Stejně tak si dobře pamatuje na vítání Rudé armády a varování, které vyřkli jedni sousedé: „Vedle nás bydleli Picálkovi, co dřív učili na Podkarpatské Rusi. Paní říkala: ‚Vy se tady radujete, že přišli Rusové, ale oni když někam vlezou, tak už je tam odtamtud nedostanete.‘ Měla pravdu, častokrát jsem pak na to vzpomínal.“

Konec války přinesl radost, obrovskou úlevu a obnovu Junáka. Zatímco Pavel odjel v červenci 1945 na svůj první skautský tábor na Šumavu, jeho otec chystal rodinné stěhování do Jablonného v Podještědí, kde v rámci osidlování pohraničí dostal místo přednosty poštovního úřadu. Mohl mít i plně vybavený dům, on si ale vybral prázdnou vilu, kterou už předtím „vybílila“ Rudá armáda. „Otec si nikdy nic nevzal zadarmo. Lidi si brali nábytek a další věci po Němcích, ale on nikdy nic. Když jsem chtěl kolo, on ho radši koupil ze skladu.“ Bývalý legionář, sokol a masarykovec se v novém domově začal silně angažovat za národní socialisty. „Znal se s Miladou Horákovou, Josefem Davidem, Prokopem Drtinou, se všemi těmi ministry osobně. Hodně se angažoval, pak na to doplatil,“ vzpomíná pamětník, který před volbami v roce 1946 na novém kole rozvážel letáky Československé strany národně socialistické. Ale ani tyto snahy komunistická mračna rozehnat nedokázaly.

Otec jen o vlásek unikl politickému procesu

Po převratu v roce 1948 přišel Emila Dukát kvůli svým protikomunistickým názorům o místo přednosty, díky známostem začal alespoň dělat technika na Krajské správě spojů v Liberci. Stejně jako za války se opět tajně poslouchalo vysílání zahraničního rozhlasu a venku se nesmělo říkat to, o čem se doma mluvilo. Na děti bezostyšně působila komunistická propaganda – na polích a loukách musely jako škodlivé sbírat letáky Svobodné Evropy: „Samozřejmě jsme si vždycky nějaké schovali,“ směje se pamětník, a ve škole jim nakázali podepsat souhlas pracujících s rozsudkem nad Miladou Horákovou. „Jak ji otec znal, tak nás to všechny hrozně zasáhlo,“ vzpomíná Pavel Dukát. Komunisté měli tehdy spadeno i na národní socialisty z Jablonného. Politickým procesům s Václavem Jiráskem, Josefem Kulhánkem a Josefem Musilem pamětníkův otec jako zázrakem unikl právě díky tomu, že dojížděl do Liberce a neměl čas se zapojit do jejich protikomunistické činnosti. 

I z této temné doby si ale Pavel Dukát odnesl světlé okamžiky, jakými třeba byla účast na XI. všesokolském sletu v červnu 1948. Vzpomíná, jak si předem kupovali známky, z kterých se hradil účastnický poplatek, a jak jeli do Prahy dobytčákem. „Když člověk prošel bránou borců a cvičil, to bylo prostě úžasné. Taky jsme vnímali Gottwalda, který tam seděl celý nasupený,“ vzpomíná se zadostiučiněním na tehdejší odpor sokolů k prvnímu komunistickému prezidentovi. Po zákazu Sokol v Jablonném pokračoval pod hlavičkou TJ Tatran, stejně jako dál tajně fungoval i skautský oddíl. To už ale Pavel Dukát po absolvování libereckého gymnázia odešel v roce 1953 studovat do Prahy. „Chtěl jsem něco humanitního, mě docela bavila muzika, tak jsem si říkal třeba historii hudby nebo něco takového. Ale věděl jsem, že na tyhle školy bych se vůbec nedostal.“ Vystudoval proto elektrotechniku na Fakultě dopravní ČVUT.

Vyslýchal mě kontrabrácha

Bylo to v roce 1958 na vojně, když se o pamětníka začala poprvé zajímat Státní bezpečnost (StB). „Měl jsem kamaráda z fakulty, co odešel studovat vysokou školu námořní do Oděsy. Já v tu dobu byl na vojně a on mi z různých světových přístavů posílal pohlednice a vždycky k tomu přidal nějaké obrázky. No a kontrarozvědce se zdálo divné, že dostávám pohledy ze Západu a ještě s takovými divnými obrázky. Tak mě začal kontrabrácha vyslýchat,“ vypráví Pavel Dukát, který tehdy podepsal spolupráci s vojenskou kontrarozvědkou (VKR, tehdejší součást StB) jako informátor. „Vyptával se, jestli vím o někom, kdo má protistátní řeči nebo komu se nelíbí režim a systém.” Trvalo to deset měsíců, než ho přeložili jinam a spolupráce tím skončila.[1] 

Po dvouleté vojenské službě dostal umístěnku do Státního ústavu dopravního projektování (SUDOP) v Praze, kde projektoval telefonní kabely podél trati. „Byl jsem docela aktivní v ROH, to se jim nelíbilo a hrozilo, že mě vyhodí.“ Tak v roce 1965 přešel do investičního oddělení na Správě dálkových kabelů, která sídlila v budově Ústřední správy spojů (pozdějším ministerstvu spojů) na Žižkově a měla na starosti meziměstskou a mezinárodní síť telefonních kabelů po celém Československu. O tři roky později už sledoval tehdejšího ředitele Karla Hoffmanna, jak spolupracuje s okupanty při sovětské invazi.

Hoffmann nechal vypnout rozhlasové vysílače

Vstupu vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna 1968 předcházelo krátké optimistické období pražského jara, při kterém se Pavel Dukát angažoval v naději, že dubčekovské reformy přinesou změnu. „Všichni to vítali, podepisovaly se různé petice,“ vzpomíná Pavel Dukát, který tehdy podepsal manifest Dva tisíce slov a s kolegyní Kobzovou založil pobočku Společnosti pro lidská práva. „Dost lidí nám to podepsalo, někteří ne, že si to rozmyslí, a jiní řekli: ‚Ne, do tohohle já nepůjdu.‘“ Vývoj událostí pak dal bohužel za pravdu těm opatrným. 

V noci z 20. na 21. srpna probudil Pavla Dukáta hukot letadel, do práce ale šel. „Měli jsme dvě patra na ministerstvu spojů. Přijdu tam a vidím tank namířený na vchod. Dále dvě auta s čtyřhlavňovými kanony, taky namířenými na budovu. A všude spousta vojáků. Říkali jsme si, co se děje. Nicméně do domu nás pustili, tak jsem šel do kanceláře. V devět hodin přišli s tím, že zabírají budovu – vojáci, armáda – a že se máme odebrat pryč. Ještě jsme se koukli z okna, co se děje, přijel obrněný transportér a zastavil před vchodem. Vyšel ministr Hoffmann, vlezl do něj a odjel. Říkali jsme si: ‚Jak to, že by zatkli Hoffmanna?‘“ Teprve později se Pavel Dukát dozvěděl o Hoffmannově kolaborantské roli, že to právě on nechal vypnout všechny rozhlasové vysílače a modulační linky, aby se znemožnilo vysílání Československého rozhlasu. K jeho budově se šli podívat hned dopoledne, zněla odtud střelba a hořel tam autobus. „Vždycky když se začalo střílet, tak jsme utekli do Mánesovy ulice.“ Bezprostřední boj o rozhlas demonstranti prohráli, ten skrytý ale probíhal po řadu následujících dní na jednotlivých zesilovacích stanicích. 

Ani tankem se Rusové do krytu pod Parukářkou nedostali

„Když v noci začala okupace a přišli první vojáci do Ostravy, okamžitě se to dozvěděla obsluha tamější zesilovací stanice. A došlo jim, proč nechal Hoffmann vypnout všechny modulační linky. Tak po služebních linkách obtelefonovali veškeré zesilovací stanice, rozšířilo se to po celé republice a všichni ty modulační linky zase zapnuli. Takže vysílání rozhlasu zase fungovalo, dokud vojáci ty vysílače neobsadili, některé dřív a jiné později – pak už se nemělo vlastně z čeho vysílat.“ Pavel Dukát by byl rád, aby se nezapomnělo na zásluhy jeho kolegů ze Správy dálkových kabelů, kteří pod Parukářkou na Žižkově vysílali po kabelech zprávy na Západ: 

„Do toho protiatomového krytu byly svedeny veškeré důležité telefonní kabely, meziměstské a mezinárodní, a bylo to více méně takové záložní pracoviště. Rusové o tom věděli, v rámci Varšavské smlouvy se jim poskytovaly veškeré údaje, kde co je. Takže věděli o vchodu z Jeseniovy ulice – vrata těžká, půlmetrová, která otevíral hydraulický systém. Chtěli se tam dostat, tak zapřáhli tank a snažili se ta vrata vytrhnout. Jenže se jim to samozřejmě nepodařilo, tak to nechali být. A pak tam byl nouzový vchod z Olšanské ulice, normální dveře jako od domu, sice pancéřované, ale chodila tudy jen obsluha. Takže veškeré vysílání rozhlasu oni posílali po kabelu do Norimberku, odkud se to šířilo dál do světa. Tím se svět ty první dny dozvídal, co se tady děje.“ Nakonec samozřejmě někdo začal s okupanty spolupracovat a tajný vchod prozradil, čímž vysílání po kabelech skončilo.

Jak byla v Praze ochromená veřejná doprava, začal Pavel Dukát jezdit se svou Pobědou jako taxikář. „Nechtěl jsem za to peníze. Někdo mi dal, někdo mi nedal. Nebylo to moc příjemné, protože hodně stavěli ruští vojáci. Ale když viděli ruské auto, mysleli si, že jsem sympatizant,“ směje se pamětník, který ve stejném autě o víkendech pašoval z Prahy noviny a letáky. „Na venkově neměli lidi nic. Když skončilo vysílání rozhlasu, k ničemu se už nedostali. Tak jsme vždy napakovali auto novinami a letáky, nastrkali to pod sedačku a vyrazili jsme. Jednou nás zastavili vojáci se samopaly, to nebylo dobré. Když ale viděli vzadu ležet čtyřletého syna, mávli rukou, ať jedeme dál.“ Dál chodil na demonstrace, účastnil se pohřbu Jana Palacha, ale když v srpnu 1969 utíkal před policisty s bílými obušky, poznal, že pražské jaro definitivně odkvetlo. Zúčtování přišlo záhy.

Manželka mě udala Státní bezpečnosti

Když při prověrkách v roce 1970 nesouhlasil se vstupem spřátelených armád a navíc odmítl podepsat protokol, vyhodili ho. Půl roku dělal kamarádovi náměstka v montážním útvaru Správy dálkových kabelů, než se na to přišlo a přeřadili ho na pozici stavbyvedoucího. „K dělnické třídě, abych se převychoval,“ vzpomíná s úsměvem Pavel Dukát. „Jenže to se trochu spletli, protože dělnická třída neměla absolutně nic společného s komunistickou stranou, naopak všichni byli zásadně proti systému. Bydleli jsme v maringotkách, poslouchali Svobodnou Evropu a chodili do hospody, kde se vedly protistátní řeči.“ Paradoxně pro práci v terénu získal prověření pro přísně tajnou dokumentaci. „Já, kterého vyhodili!“ 

V roce 1982 pokládal kabely na hranicích v Rozvadově. „Neustále nás hlídali dva se samopaly, hranice byly jen krok od nás, stačilo přeskočit potok a byli jsme v západním Německu.“ Tehdy se seznámil s německým kolegou Norbertem Fuhrmannem, který za ním začal i s rodinou jezdit do Prahy. Jelikož se kvůli své práci Pavel Dukát nesměl stýkat s cizinci, začala se o něj znovu zajímat Státní bezpečnost. Až později zjistil, že svazek KR-822075 s krycím jménem Dolar, který na něj StB v roce 1986 vedla, vznikl vlastně z podnětu jeho ženy Libuše Dukátové. „Já jsem se rozváděl a moje manželka napsala anonym, že se stýkám s německou rodinou a vyzrazuju státní tajemství, což by v mém případě mohlo být i na několik let,“ vysvětluje svou tehdejší prekérní situaci pamětník. Naštěstí se za něj postavil ředitel Správy dálkových kabelů s tím, že jde o pomstu manželky, a nechali ho být. Na obzoru se konečně začaly objevovat světlejší zítřky.

Ptejte se svých blízkých, dokud je čas

„Když jsme byli v roce 1989 v Teplicích, přišel tam někdo s peticí Několik vět. Všichni, celá hospoda a celá ta moje dělnická parta jsme to podepsali,“ vzpomíná hrdě Pavel Dukát. Sametovou revoluci uvítal s nadšením, chodil na demonstrace a 27. listopadu organizoval generální stávku na Spořilově. „Bylo to pro mě něco úžasného, že to všechno skončilo. Já jsem ty komunisty prostě absolutně nesnášel. Když jsem viděl, jak bývalí kolegové, kteří jim kdysi nemohli přijít na jméno, najednou vstoupili do strany a pak stoupali po žebříčku a stávali se milicionáři – to prostě už nešlo.“ Jediné, čeho litoval, bylo, že se svobody nedožil jeho otec. 

„Ptejte se, svých rodičů a dalších,“ vzkazuje mladým lidem, „protože přijdou věci, na které byste se chtěli zeptat, a už nebudete mít koho.“ V době natáčení v roce 2024 žil Pavel Dukát v Praze.

[1] Svazek StB s krycím jménem Křeček byl zničen v roce 1987, o vázání Pavla Dukáta jako informátora se lze však dočíst ve svazcích vedených na manžele Dukátovy v roce 1986 kvůli jejich stykům s cizinci. Jedná se o spis Dolar (KR-822075) a Tolar (KR-822086). Zdroj: Archiv bezpečnostních složek, dokument je dostupný v Dodatečných materiálech.