Pavel Dukát

* 1934

  • „Na Žižkově, já teď přesně nevím, jak se to jmenuje, ten kopec, je to za tou Olšanskou, tak celý ten kopec je podkopaný a tam byl protiatomový obrovský kryt, kde byly telefonní ústředny, kde byly ukončené všechny ty mezistátní a mezinárodní a meziměstské kabely na jednom místě. Tam se sloužilo čtyřiadvacet hodin, tam byly služby, v případě války, že by tedy všechno se přeneslo tam a že by se to všechno řídilo tam z toho. A z té strany žižkovské byla vrata, dalo se tam tedy projet autem, i takovým menším nákladním, tam byly ty chodby některé tak veliké, že bývalo to auto by tam projelo, ale ta vrata byla půlmetrová železobetonová a muselo se to otevírat nějakou hydraulikou, normální člověk by to vůbec neotevřel nebo by s tím nehnul. A pak nám vyprávěli lidi naproti z domů, že tam přijeli Rusové, oni věděli přesně, že to tam je, protože v rámci varšavského paktu armáda naše jim musela tehdy dávat veškerou dokumentaci všeho, co kde je. Takže oni věděli, že to tam je, věděli, že tam je ten vchod, no a zapřáhli tam za ta vrata tank, ale vůbec s tím nehnuli, tank se stavěl na zadní, a vůbec to neotevřeli.“

  • „No a když se odhoukalo, tak jsme se vydali domů, ale nemohli jsme projít k Vltavě, protože tam na rohu Palackého náměstí hořel plyn v ulici a to byl takový žár, že se to nedalo obejít. Ten plamen šel až do posledních pater těch domů, co tam tehdy byly. Tak jsme to museli obejít Dittrichovou. Chtěli jsme po nábřeží k Jiráskovému… A chtěli jsme na Palackého most, ale Palackého most byl, tam dopadla taky bomba, takže nás přes něj nepustili, a co si z toho pamatuju, a pamatuju si dodneška, že tam ležel pán a doutnala mu kravata.“

  • „Měli jsme chalupu u Liberce, no a jezdili jsme tam vlastně i potom, asi další týden to bylo. Protože se tiskla strašná spousta různých novin, letáků a tak dále a lidé v Praze toho měli spoustu a věděli, co se děje, byli informovaní. Ale venku na těch vesnicích nevěděli nikde nic, tak my jsme napakovali auto vždycky letákama, nastrkali jsme to pod sedačky všude a vozili jsme to ven. No a tehdy nebyla dálnice, desítka, nic, jezdilo se okolo Kbel a ve Kbelích nás zastavili Rusové, hlídka, bylo jich tam asi deset. Teď se postavili dva před auto se samopaly, my jsme měli syna, který ležel vzadu na sedačce, no a ven všichni. Takže jsme s manželkou vystoupili, oni furt se samopaly, teď začali auto prohlížet. My jsme měli škodovku, tak on, ať otevřeme kufr, tak já jsem to otevíral vpředu a on nenene, že kufr, tak jsem otevřel kufr, on koukal jako blázen, že tam je motor tedy. No ale pak si vlezli i do toho kufru dopředu, ale naštěstí pod ty sedačky se nepodívali, takže ty letáky a ty noviny nám nenašli.“

  • „Jeden den nás takhle naložil, vyložil nás na těch Vinohradech a my jsme šli pomalu dolů, a když jsme byli někde u Karlova náměstí nebo před Karlovým náměstím, tak začaly houkat sirény, ale tenkrát nikdo do krytu nešel, protože vždycky letadla přeletěla, odhoukal se konec poplachu a bylo. No když jsme byli na Moráni, vlastně jsme šli z Karlova náměstí dolů na Palackého náměstí, tak já jsem byl s tím kamarádem mým, byli jsme na rohu ulice Václavská a Na Moráni, což je ta první ulice doprava, když jdete dolů k Vltavě. Tak najednou jsme slyšeli takový hvízdot a takový divný zvuk, tak jsme si říkali, protože střílely děla na ty letadla, že tedy sestřelili nějaké letadlo, no a najednou se ozvala děsná rána, teď já jsem cítil závan úplně žhavého vzduchu a záblesk obrovský, a mě to odhodilo, vlastně tlaková vlna, na zeď toho domu, tam byla kavárna, ona tam je vlastně dodneška. Tam se z toho vysypalo sklo a spadly tam dvě bomby, sto metrů víceméně ode mě. Jedna na Emauzy a druhá dolů kousíček níž na Palackého náměstí.“

  • Full recordings
  • 1

    online, 25.03.2021

    (audio)
    duration: 01:18:13
    media recorded in project Příběhy našich sousedů
Full recordings are available only for logged users.

Ptejte se svých blízkých na jejich minulost

Pavel Dukát
Pavel Dukát
photo: Archiv pamětníka

Pavel Dukát se narodil 5. prosince 1934 v Praze, s rodiči a o deset let mladší sestrou žil na Smíchově. Jeho otec pracoval na poštovním úřadě a za 1. světové války bojoval v Itálii. V září 1938 narukoval do armády, po pár dnech se kvůli podepsání mnichovské dohody vrátil domů. V roce 1941 začal pamětník navštěvovat obecnou školu na Santošce. Vzpomíná na válečné roky v Praze a na bombardování Prahy 15. února 1945, které ho s kamarádem zastihlo nedaleko Palackého náměstí. Pražské povstání sledoval z okna domu, stejně tak příjezd Rudé armády. Po válce začal chodit do obnoveného skautského oddílu, vzpomíná na tábor pod Čerchovem. Po válce otce přidělili na poštovní úřad do Jablonného v Podještědí, kam se rodina přestěhovala. Pavel Dukát zde začal chodit do Sokola a cvičil gymnastiku. Absolvoval tady měšťanskou školu a gymnázium v Liberci. Poté se přestěhoval k tetě do Prahy, kde vystudoval Elektrotechnickou fakultu ČVUT. Po studiích strávil dva roky na vojně, nejprve u radaru v Trutnově, poté rok v Opatovicích nad Labem a poslední čtyři měsíce v Sokolově. Poté nastoupil do projektového ústavu, kde měl na starost pokládku mezistátních a mezinárodních kabelů a s tím spojené projekty. Vzpomíná i na srpen 1968, kdy byl svědkem dramatických událostí před Československým rozhlasem. Zakázané tiskoviny, které se v té době v Praze vydávaly, vozil v autě do Podještědí. V projektovém ústavu pracoval až do roku 1970, kdy kvůli nesouhlasu se vstupem vojsk Varšavské smlouvy do Československa neprošel politickými prověrkami. Komunisté ho přeřadili na pozici stavbyvedoucího do terénu, jezdil tedy po celé republice. Při pokládce kabelů v Rozvadově je celou dobu hlídali dva pohraničníci se samopaly. Kvůli přátelům ze Západu ho sledovala a později i v Bartolomějské ulici vyslýchala Státní bezpečnost. O emigraci z republiky ale nikdy neuvažoval. Sametovou revoluci prožíval s nadšením, účastnil se protirežimních demonstrací včetně dvou v Drážďanech v průběhu roku 1989. Teprve přede dvěma lety se na dni otevřených dveří v Archivu bezpečnostních složek dozvěděl, že jej za minulého režimu sledovala StB. Pavel Dukát žije v Praze.