Jiřina Bystrická

* 1936

  • „My jsme hned pochopili, že vrátit se nemůžeme. Dokud tam bude komunismus, tak se [do Československa] nevrátíme. Začátkem 80. let se smělo požádat o milost.. Emigranti směli požádat o navrácení československého občanství nebo o zbavení se občanství. A podmínkou bylo požádat prezidenta o milost za to, že jsme byli odsouzeni [za nedovolené opuštění republiky]. My jsme byli odsouzeni, Jirku odsoudili na dva roky vězení a mě na 18 měsíců. Ale ani nám to neoznámili. Oznámili to jenom moji sestře. Takže my jsme to oficiálně nikdy v ruce neměli, že jsme takhle odsouzení. Nikdy bychom byli nežádali o milost, protože my jsme nic neprovedli, abychom museli žádat o milost, takže z morálního hlediska tahle možnost vůbec pro nás neexistovala. Řada těch emigrantů to udělala, ale my jsme to neudělali. My jsme se rozhodli, že si budeme žít svým životem s tím, že budeme si doma žít česky a venku francouzsky. Měli jsme kamarády z obou stran a kupovali jsme si tady České slovo, které vycházelo v Mnichově. Kupovali jsme si časopis Západ, Svědectví. Kupovali jsme si Zpravodaje ze Švýcarska, kde byly zajímavosti o Švýcarsku. Hledali jsme Sokol, říkali jsme si, že tady musí být Sokol, ale v žádném telefonním seznamu jsme adresu nenašli.“

  • „Ve škole v jednou odpoledne, asi v druhé třídě měšťanky, přišel ten největší komunista, učitel, o kterým se to vědělo, jmenoval se Šachl. Přišel nás přemlouvat, abychom se přihlásili do Pionýra. Nikdo se nehlásil a on říkal, já mám dost času, já tady počkám, až se přihlásíte a dokud se nepřihlásíte, tak nepůjdete domů. Tak my jsme seděli, seděli, vydrželi jsme to asi hodinu, pak jsme se všichni přihlásili a šli jsme domů. Dostali jsme červený šátky a stali se z nás pionýři. Ale nebylo to tak strašný, protože s politikou to nemělo co dělat. My jsme měli několik skupin ve třídě a jezdili jsme ve skupinkách po pěti, šesti lidech, třeba na kole na výlet, a pak jsme řekli – udělali jsme pionýrský výlet. A pamatuju se, jak jeden spolužák při tom zpíval na polích jazzové písničky, hej, bab, riba, hej, bab, riba, takový ty písničky, co by si nemohl ve škole dovolit. Takže ten Pionýr nám celkem tak moc nevadil. Ale vadilo nám, když byl proces s Miladou Horákovou, tak tenhle ten učitel Šachl si nás zvolal do tělocvičny. Myslím, že jsme tam byli dvě třídy paralelky, ale nevím přesně, jestli jich nebylo víc. Oznámil nám, že Milada Horáková je zrádkyně, že si zaslouží trest smrti, a že máme potvrdit, že souhlasíme, že volíme, že byla správně odsouzená, že chceme, aby ji opravdu popravili. A nám se nechtělo, nechtělo. A pak jsme ty ruce zvedli všichni, protože jsme si řekli, budeme chtít do gymnázia a on nás tam nepustí. Tak to byla taková nejhorší vzpomínka.“

  • „Šli jsme si pro úkoly na tu československou faru ve středu 2. května 1945 . Někdo zaklepal a paní učitelka řekla, počkejte chvilku. Pak se vrátila a říkala, děti, skončila válka, běžte domů, už je konec války. Tak jsme se zaradovali, utíkali jsme domů. Běželi jsme na náměstí s tetou Olou, každá s trikolorou na kabátě, a tam všichni se radovali. Najednou se objevila dvě auta Němců, německých vojáků a lidi se rozběhli domů. Stahovali prapory, protože někde už vyvěšovali československý prapory, a teď měli všichni strašný strach, takže utíkali domů, a ukázalo se, že to byl planý poplach, že ještě konec války není. A potom za tři dny vypukla v Praze revoluce a skončila válka 9. května.“

  • This type of processing does not include clips

  • Full recordings
  • 1

    12.12.2012

    (audio)
    duration: 02:13:11
    media recorded in project Collection of interviews of the ÚSTR
  • 2

    Gif-sur-Yvette, 07.08.2025

    (audio)
    duration: 22:08
    media recorded in project Stories of the 20th Century TV
  • 3

    Gif-sur-Yvette, 07.08.2025

    (audio)
    duration: 01:07:01
    media recorded in project Stories of the 20th Century TV
  • 4

    Gif-sur-Yvette, 07.08.2025

    (audio)
    duration: 23:09
    media recorded in project Stories of the 20th Century TV
  • 5

    Gif-sur-Yvette, 07.08.2025

    (audio)
    duration: 23:44
    media recorded in project Stories of the 20th Century TV
Full recordings are available only for logged users.

In exile, she became chief of the Paris Sokol

Jiřina Bystrická
Jiřina Bystrická
photo: ÚSTR

Jiřina Bystrická was born on 16 July 1936 in Poděbrady into the family of an architect who was a legionary in Russia during the First World War. Her mother died shortly after Jiřina was born. The family lived in Prague until the end of the Second World War, then moved to Poděbrady, where Jiřina Bystrická graduated from primary school and grammar school. In the 1950s she studied philology at Charles University in Prague, majoring in Russian and Bulgarian. In Czechoslovakia she first worked as an interpreter and guide, travelling with Czechoslovak tourists to Bulgaria and the Soviet Union. After her marriage to Jiri Bystrický, she lived for three years in the Soviet Union in the scientific town of Dubno between Moscow and Leningrad, where her husband, a nuclear scientist and mathematician, worked. In 1968, the occupation of Czechoslovakia caught the couple on a business trip to Switzerland. On the spot, they decided to emigrate to France. At first, Jiřina Bystrická took care of the children at home, then she studied library science and worked in this field in Paris. Immediately after arriving in France, she became actively involved in the activities of the local Sokol. These included regular exercises on the Sokol meadow near Paris, Sokol annual balls and lunches, a programme for children and youth of Czech origin, summer camps, etc. Later she became the chief of the Paris Sokol and participated in the organization of Sokol meetings in France and other countries of Western Europe. In the 1980s, she spent some time in Canada and the United States, where her husband Jiří worked. They have two sons and a daughter. She and her husband settled in the town of Gif-sur-Yvette.