The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiřina Bystrická (* 1936)

• narozena jako Jiřina Kerhartová 16. července 1936 v Poděbradech

• otec, architekt Vojtěch Kerhart, byl za první světové války v československých legiích

• roku 1947 nastoupila do primy Koleje Jiřího z Poděbrad, rok poté se po reformě školství musela vrátit do základní školy

• 1954-1959 vystudovala filologii na UK v Praze, obor ruština a bulharština

• 1961 se provdala za Jiřího Bystrického

• 1962-1964 doprovázela manžela při jeho působení ve vědeckém městečku Dubna u Moskvy

• 1969 vycestovala s manželem na roční vědecký projekt do Francie

• roku 1970 se rozhodli pro emigraci

• 1977 se zapojila do činnosti pařížského Sokola, od 1982 byla náčelnicí

• v Paříži vystudovala knihovnictví a pracovala v knihovně americké školy v Saint-Cloud

• vychovali tři děti – Pavla (1964), Michala (1971), Elišku (1974)

• 2025 žili v Gif-sur-Yvette u Paříže

Jiřina Bystrická žije od roku 1969 ve Francii, i ve svém novém domově však zůstala v kontaktu se svými kořeny jako dlouholetá náčelnice Sokola a aktivní osobnost české komunity v Paříži. 

Narodila se jako Jiřina Kerhartová 16. července 1936 v Podběbradech, část dětství prožila také v Praze. 

Její matka Marie, rozená Švadlenková, pocházela z Prahy z učitelské rodiny, tatínek vyučoval matematiku na gymnáziu, maminka byla učitelkou klavíru. Marie vystudovala dívčí gymnázium Minerva a medicínu na Univerzitě Karlově, roku 1933 se provdala za architekta Vojtěcha Kerharta a narodily se jim dvě dcery, starší Marta a mladší Jiřina.  Maminka však z jejich života záhy odešla – zemřela jako dvaatřicetiletá roku 1937, když byl Jiřině teprve jeden rok. „Od té doby jsme vždycky měly nějakou vychovatelku, která nám vařila a starala se o nás, a tatínek se nám věnoval, jak mohl nejvíce.“ 

Vojtěch Kerhart (1892-1978) pocházel ze známé poděbradské rodiny; jeho otec provozoval obchod s uhlím, dřevem a stavebninami, působil jako okresní starosta a činovník poděbradského Sokola. Přál si studovat výtvarné umění, ale otec mu doporučil praktičtější zaměření, takže vystudoval architekturu na pražské technice a později se stal představitelem meziválečného funkcionalismu; podle jeho návrhu vznikla například Libenského kolonáda v Poděbradech. 

Za první světové války musel narukovat do rakousko-uherské armády. Při první příležitosti dezertoval a v Rusku se připojil k československým legiím. Stal se svědkem událostí bolševické revoluce roku 1917 a celoživotně odmítal komunismus jako nebezpečnou ideologii. „Za druhé světové války Němci tiskli propagandistické plakáty proti Sovětskému svazu. Byla na nich velká rudá ruka, napřahující se nad Hradčany, a nápis Zachvátí-li tě, zahyneš! Můj táta říkal: ,V tomhle mají Němci bohužel pravdu,“ vzpomíná Jiřina Bystrická.  

Dvě rodiny se spojily

Roku 1942 nastoupila Jiřina do první třídy v Praze, ale brzy poté otec kvůli nebezpečí bombardování přestěhoval své dcery k příbuzným do Poděbrad a navštěvoval je o víkendech. 

Ke konci války se už nevyučovalo, děti si jen chodily pro domácí úkoly. Tak tomu bylo i 2. května 1945, kdy učitelka během zadávání úkolů dostala zprávu, že skončila válka, a poslala rozradostněné děti domů. „Se sestrou a s tetou Olou jsme běžely na náměstí, každá s trikolórou na kabátě. Tam se všichni radovali. Najednou se objevila dvě auta německých vojáků a lidi se rozběhli domů. Stahovali vyvěšené československé prapory, všichni měli strašný strach.“ Definitivní konec války přišel až o týden později, tatínek odvezl Jiřinu a Martu do Prahy, kde v následujících dnech byly v zástupu vítajícím prezidenta Edvarda Beneše. 

Vojtěch Kerhart ztratil za války svého nejmladšího bratra Jaromíra, který byl zatčen gestapem za sbírku na podporu poděbradských Židů a roku 1943 zahynul v Osvětimi. Zůstala po něm vdova Marie a tři děti – dvojčata Jaromír a Vojtěch a dcerka Alena. Vojtěch Kerhart se se svou ovdovělou švagrovou po válce oženil, obě rodiny se tak spojily a Vojtěch s Marií vychovávali svých pět dětí společně. Jiřina s Martou tak stále žily v Poděbradech a tatínek za rodinou dojížděl z Prahy, kde pracoval. 

Stále měl blízko k výtvarnému umění, jeho další bratr Oldřich Kerhart se stal malířem, takže rodina často chodila na vernisáže do Umělecké besedy. Navštěvovali malíře Jana Zrzavého, Václava Rabase, Vilmu Vrbovou-Kotrbovou nebo sochaře Karla Lidického, s nímž otec spolupracoval na architektonickém řešení jeho pomníků. 

Z gymnázia zpátky do „jednotné školy“

Roku 1947 Jiřina nastoupila do primy Koleje Jiřího z Poděbrad, nově založeného gymnázia, jehož vznik inicioval František Jahoda, Ladislav Filip a Vojtěch Sailech po vzoru anglických internátních škol. Škola sídlila v poděbradském zámku a děti byly vychovávány ve skautském a vlasteneckém duchu. Internátní část školy, výhradně chlapecká, byla určena pro válečné sirotky a studenty z bohatších rodin, které přispívaly na provoz. K prvním studentům patřil například Miloš Forman, bratři Mašínové, Václav Havel či budoucí režisér Ivan Passer. Další dvě smíšené třídy obsadily děti z Poděbrad. 

Škola pečovala nejen o intelektuální rozvoj dětí, ale probouzela v nich také sportovního ducha a smysl pro samostatnost. Jednou z tradic byla například připomínka svátku svatého Jiří 24. dubna, kdy se celá škola vypravila k plovárně a ti nejotužilejší se vykoupali. Následovala velká oslava na nádvoří s opékáním na rožni, písněmi a tancem. Jezdilo se také na „školu v přírodě“ do chaty na Malé Úpě, kde se chlapci starali o sekání dříví, zatímco děvčata vařila. 

Jiřina Bystrická s úsměvem vzpomíná na spolužáka Václava Havla: „Říkalo se mu Chrobák, protože byl takový baculatý a nebyl moc sportovní. My ostatní jsme chodili bruslit a koupat se do Labe, toho se on moc neúčastnil.“ 

Do školního života osudově zasáhl komunistický převrat v únoru 1948. Jiřina Bystrická si připomíná temnou atmosféru 10. března 1948, když rádio přineslo zprávu o smrti Jana Masaryka. Brzy nato komunisté iniciovali velkou vzdělávací reformu, která znamenala postupný rozvrat školy. Jiřina a její spolužáci se po absolvování primy museli vrátit na druhý stupeň základní školy. „Komunističtí učitelé tam na nás koukali svrchu, říkali nám ,dívenky z gymnázia’. 

Zde byly děti brzy vystaveny tlaku na vstup do pionýrské organizace. Učitel jménem Šachl je po vyučování zavřel ve třídě a oznámil jim, že nepůjdou domů, dokud se do Pionýra „dobrovolně“ nepřihlásí. Podle slov Jiřiny Bystrické to trvalo asi hodinu, ale nakonec se všechny děti přihlásily. Protože její tatínek nechtěl pionýrský šátek ani vidět, uvazovala si ho pod kabátem až po cestě do školy. 

Krátce nato, v době procesu s Miladou Horákovou na jaře 1949, přišel ještě horší okamžik. Učitel Šachl shromáždil starší žáky v tělocvičně. Sdělil jim, že Milada Horáková je zrádkyně, která si zaslouží trest smrti, a žádal, aby zvedli ruku, že souhlasí s její popravou. „Nám se nechtělo, nechtělo. Ale pak jsme ty ruce zvedli všichni. To je asi nejhorší vzpomínka z té doby.“ 

Jiřina chtěla jít studovat na gymnázium, ale přestože měla samé jedničky, přijali jji jen na zdravotní školu pro porodní asistentky v Kolíně. „Můj táta napsal dopis ministru školství Nejedlému. Ptal se, proč bych nemohla chodit na střední školu v Poděbradech, kde bydlím.“ Odpověď dlouho nepřicházela. V září Jiřina odjela na chmelovou brigádu, kde se dozvěděla, že na gymnázium ji přijali. Mohla se tedy vrátit do školy v poděbradském zámku, kde absolovala primu. V té době už tam však panovaly zcela jiné poměry. 

Na rok do vězení za půjčenou knížku

Jiřinin otec Vojtěch Kerhart nesl nástup komunistického režimu velmi těžce. U voleb roku 1948 voliči již neměli na výběr,  existovala pouze jednotná kandidátka Národní fronty. Podporovalo se veřejné hlasování a každý, kdo šel ve volební místnosti za plentu, byl podezřelý. Právě to učinil Vojtěch Kerhart. „Hned druhý den se nějací pánové přišli ptát k domovnici, co je to za člověka, co dělal za války. Naše domovnice byla naštěstí hodná paní, o tatínkovi mluvila jen dobře.“ 

Otec musel zavřít svou projekční kancelář a pracoval jako architekt ve Stavoprojektu. Do dalších problémů se dostal v roce 1952. Jiřina tehdy náhodou onemocněla, zůstala přes den doma a stala se svědkem návštěvy Státní bezpečnosti, která se sháněla po otci a provedla domovní prohlídku. Když přijel z práce domů, odvedli ho k výslechu a po 24 hodinách ho propustili. 

Šlo o to, že Vojtěch Kerhart půjčil své sestře, žijící v Liberci, německé vydání knihy Viktora Kravčenka Zvolil jsem svobodu, v níž popsal svou zkušenost se sovětským systémem a hladomor na Ukrajině. Sestra knihu půjčila svému zeťovi, který se o ní neobezřetně zmínil v hospodě, a někdo ho udal. Sestřin zeť za to strávil rok ve vězení. 

I další členové rodiny skončili v komunistických kriminálech. Jiřinina sestřenice Olina se s manželem a roční dcerou pokusila o útěk za hranice a její muž byl za to rok vězněn. Ještě hůře dopadl maminčin bratr, právník, který svou chalupu na Šumavě propůjčoval převaděčům přes hranice. Jiřina si není jistá, zda strýc o jejich činnosti věděl, ale byl odsouzen k patnácti letům a ve vězení strávil deset let. 

Odmítla umístěnku, nesměli ji zaměstnat

Po maturitě roku 1954 Jiřina nastoupila na filologickou fakultu, kde studovala ruštinu a bulharštinu. „Kvůli rodinnému původu jsem si nemohla vybrat žádný západní jazyk,“ poznamenává. 

Studium ji bavilo, ale atmosféra na fakultě se jí nelíbila: „Každý se tam tvářil jako největší komunista nebo svazák.“ Zažívala také tlak na účast v prvomájových průvodech. 

Za lepší atmosférou chodila na UMPRUM, kde studovala její sestra Marta, a do několika sportovních kroužků: v pondělí na volejbal, v úterý na basketbal, ve čtvrtek do lyžařského oddílu. Nakonec si na středeční večery přibrala ještě turistický oddíl, kde se seznámila s budoucím manželem Jiřím Bystrickým, tehdy studentem matematicko-fyzikální fakulty. 

Na konci studia dostala umístěnku do Litvínova, kde měla nastoupit jako učitelka zeměpisu. Odmítla ji, protože neodpovídala její kvalifikaci. „Kvůli odmítnutí umístěnky mě pak nikdo nesměl zaměstnat,“ konstatuje. 

Nějakou dobu pracovala jako externí tlumočnice a průvodkyně Čedoku, prováděla po Čechách sovětské turisty, s českými turisty jezdila do SSSR a do Bulharska. V roce 1960 strávila půl roku jako průvodkyně českých turistů v Burgasu na Slunečném pobřeží. Vzpomíná, že jednou ji tam na pláži oslovil německý turista a dal se s ní do řeči v angličtině. „Hned potom si mě zavolal můj nadřízený, Standa, a navrhl mi, abych si povídala s cizími turisty a potom ho informovala, co říkali. Odmítla jsem to, že anglicky ani pořádně neumím a takovou práci bych dělat nemohla.“ 

Mezi jadernými vědci v Dubně

S Jiřím Bystrickým se vzali roku 1961. Manžel pochází ze západních Čech, jeho matka byla Češka a otec ruský emigrant, který působil jako důstojník v carské armádě a po bolševické revoluci uprchl do Československa. Díky tomu, že žili u Plzně, kterou roku 1945 osvobodila americká armáda, unikl řádění sovětských jednotek Smerš a odvlečení do SSSR. 

Jiřina a Jiří Bystrický na začátku manželství neměli kde bydlet a museli vzít zavděk stísněným bytem se dvěma místnostmi u Kinského zahrady, kde už bydlela její sestra s manželem a stále tam přespával i Jiřinin otec. Byt byl původně třípokojový, ale po roce 1948 ho polovinu zabrala komunistická rodina. 

Brzy se ale naskytla možnost, jak bytovou situaci vyřešit: Jiří Bystrický v té době působil v Akademii věd a dostal nabídku jít pracovat do mezinárodního jaderného ústavu v Dubně nedaleko Moskvy. Odcestovali tam na jaře 1962 a zůstali až do roku 1964. Jiřina si tam doplnila kvalifikaci jako laborantka, později také s manželem a s jeho kolegou, fyzikem Františkem Leharem, pracovala na rusko-českém slovníku jaderných technologií. 

V Dubně působili vědci z celého východníko bloku, včetně asi čtyřicítky Čechů. Jejich možnost pohybu po sovětském území byla omezená, do Moskvy sice směli bez povolení, ale na cestování do vzdálenějších míst potřebovali zvláštní papír. Když se manželé Bystričtí například chtěli vydat na zájezd do Pobaltí, odmítli jim povolení vydat. „Později jsme se dozvěděli, že tam někde jsou koncentrační tábory a hrozilo nebezpečí, že je uvidíme,“ říká Jiřina Bystrická. 

Stejně tak se jim „nedoporučovalo“ stýkat se s dvěma ojedinělými vědci ze Západu, kteří v Dubně působili. Když dvakrát pozvali na večeři skotského fyzika, Jiří Bystrický dostal výtku, že západní občany zvát k sobě domů nesmí. 

Jako cizinci měli oproti místním obyvatelům jisté výhody, mohli si například objednávat zboží ve speciálním obchodě, měli nárok na nedostatkové potraviny, dostávali příděl kilo mouky na měsíc. 

V Dubně se jim roku 1964 narodil nejstarší syn Pavel a když mu byly tři měsíce, Jiřina se vrátila do Československa, aby syna ukázala rodině. Jiří přijel domů v únoru 1965. 

Jiřina si poté našla zaměstnání jako tlumočnice na bulharském konzulátu. Často tlumočila diplomatům z angličtiny do bulharštiny, doprovázela Bulhary, kteří do Československa přijížděli za lékařskou péčí. 

O invazi vojsk se dozvěděli v Lyonu

V létě 1968 se Jiřina a Jiří Bystričtí vydali na třítýdenní cestu po Francii. Měli speciální jízdenku na vlak, která jim umožňovala cestovat po celé zemi a vystupovat v jednotlivých městech. Navštívil Štrasburk, Nancy, Paříž, Le Mans, Mont Saint-Michel, Caen a Rouen. Jednadvacátého srpna 1968 dorazili do Lyonu, kde na titulních stranách novin v trafice zahlédli fotografie sovětských tanků na Václavském náměstí. „Tušili jsme, co to znamená. S pomocí slovníku jsme si přečetli, co se událo,“ popisuje Jiřina Bystrická, jak se dozvěděli o invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa.  

Pokračovali do Ženevy, odkud měli jet vlakem domů do Prahy, ale vlakové spojení s Prahou nefungovalo. Několik dnů tu strávilli u přátel a každý den chodili před budovu ženevského sídla OSN, kde se scházeli místní Češi a předávali si informace. Seznámili se s párem z Brna, který jim nabídl spolujízdu v autě. Cestovali s nimi až do Vídně, kde se rozloučili – chtěli si ještě prohlédnout město, „než za námi zapadnou dveře“. Potkali tam mnoho Čechů, kteří už utíkali ze země a přespávali v místních ubytovnách. Z Vídně pak dorazili vlakem do Poděbrad. 

„Můj táta nás přivítal s otázkou, proč jsme tam nezůstali,“ vzpomíná Jiřina Bystrická. Poznamenává, že na emigraci v tu chvíli vůbec nepomýšleli, už proto, že doma nechali syna Pavla. 

V následujících dnech dala výpověď ze zaměstnání na bulharském konzulátu, protože Bulharsko patřilo k zemím, které se se Sovětským svazem účastnily invaze do Československa. „Velvyslanec si mě zavolal a prosil, abych jako důvod výpovědi uvedla, že jsem si našla jiné místo. Odmítla jsem to, protože to nebyla pravda,“ konstatuje Jiřina Bystrická. Spolu s ní dal výpověď ještě velvyslancův český šofér. 

Stát je dotlačil k emigraci

Koncem roku 1968 dostal Jiří Bystrický prostřednictvím kolegy Františka Lehara pozvání účastnit se ročního vědeckého projektu ve francouzském Centre National de Recherche Scientifique. Manželé začali hned vyřizovat potřebné papíry a 30. dubna 1969 skutečně odcestovali. 

Nejprve do Ženevy – protože skupina vědců, k nimž se měl Jiří Bystrický připojit, dočasně pracovala ve švýcarském CERNU. Zde manželé narazili na problém: kvůli byrokratickým průtahům trvalo celé dva měsíce, než Jiří dostal z Francie první výplatu, a musel si půjčovat peníze od kolegů. Než peníze dorazily, francouzský frank devalvoval, takže začínali nový život s dluhy. Na přelomu roku 1969 a 1970 už ale přesídlili do Gif-sur-Yvette na jižním okraji Paříže a Jiří začal pracovat v centru jaderného výzkumu v nedalekém Saclay. 

Československá výjezdní doložka jim platila do dubna 1970. Když v Saclay Jiřímu nabídli prodloužení jeho roční smlouvy, úřady jim povolily zůstat ve Francii ještě do konce roku. Potom ale Československo vydalo rozhodnutí, že všichni, kdo pobývají legálně v zahraničí, se mají vrátit domů. 

Manželé Bystričtí emigraci původně neplánovali a československý stát je postavil před obtížné dilema. Jiřinin otec jim v dopisech líčil postupující normalizaci. „Přemlouval nás, ať zůstaneme ve svobodném světě, hlavně kvůli synovi, aby nemusel vyrůstat v přetvářce. A my jsme se rozhodli zůstat.“ 

Nějakou dobu ve Francii pobývali jako uprchlíci bez státního občanství na takzvaný Nansenův pas. V té době Jiří jednou doprovázel svého přítele Františka Lehára na československé vyslanectví, kde si potřeboval vyřídit papíry kvůli dědictví. Úředník jménem Kořistko se jich vyptával na jejich kolegu Jana Šterna, nevlastního syna básníka a bývalého diplomata Ivo Fleischmanna. Když potom nahlédl do Jiřího československého pasu s propadlou výjezdní doložkou, poznamenal: „No vy jste vlastně taky emigrant. Kdybych chtěl, zavřu vás tady do sklepa a nikdo se o vás nedozví.“ Jiří Bystrický s Františkem Leharem se dali na rychlý zdvořilý ústup a budovu ambasády spěšně opustili. 

V Československu byli manželé Bystričtí odsouzeni v nepřítomnosti za nedovolené opuštění republiky, Jiří na dva roky a Jiřina na osmnáct měsíců. „Dostala jsem nižší trest, porotože řekli, že jsem ,následovala manžela’,“ poznamenává. Rozhodli se, že nikdy nebudou žádat o milost, což bylo podmínkou, aby mohli v budoucnu přijet na návštěvu do Československa: „Nikdy bychom nežádali o milost, protože jsme nic neprovedli. Tahle možnost pro nás vůbec neexistovala. Rozhodli jsme se, že si budeme žít svým životem, doma česky a venku francouzsky.“ 

Dvacet let náčelnicí Sokola

Jiřina ve Francii ze začátku zůstala v domácnosti. Roku 1971 se jim narodil mladší syn Michal a roku 1974 dcera Eliška. V Paříži brzy našli mnoho přátel, stýkali se s Františkem Leharem, Janem Šternem a dalšími Čechy. Jiřina zde měla také vzdáleného bratrance, o třicet let staršího Karla Horu. Ten měl za sebou velmi dobrodružný životní příběh, pobýval v Jižní Americe,  za druhé světové války působil ve francouzské cizinecké legii, po únoru 1948 znovu odešel do Francie a jako důstojník cizinecké legie se účastnil bojů v severní Africe, v Koreji a ve Vietnamu. „On a jeho žena Claudette byli pro naše děti jako dědeček a babička,“ říká Jiřina Bystrická. 

S manželem se chtěli zapojit do činnosti sokolské obce, která v Paříži působí již od roku 1892. V telefonním seznamu ji ale nenašli a dlouho nenarazili na nikoho, kdo by je nasměroval. Adresu získali teprve v roce 1976 a hned se zapojili do činnosti na Sokolské louce v Gournay-sur-Marne. V té době měl pařížský Sokol asi dvě stovky členů, cvičení se konalo vždy v sobotu od pěti do sedmi večer a pak následovala výuka lidových tanců. Manželé Bystričtí brzy sami vedli taneční kroužky, jezdili s dětmi na lyžařské závody do Rakouska, Jiřina Bystrická připravovala studenty na maturitu z češtiny jako volitelného jazyka. Účastnili se mikulášských besídek, oslav sv. Václava a sokolských plesů. Roku 1982 se Jiřina Bystrická stala náčelnicí Sokola a v této funkci vydržela dvacet let. Jejich tři děti spolu mluvily vždy česky, „Pavel na své mladší sourozence v tomhle směru dohlížel,“ usmívá se. 

V osmdesátých letech se Jiřina chtěla vrátit do zaměstnání a protože studium ruštiny v Československu jí neuznali, vystudovala knihovnickou fakultu a začala pracovat jako knihovnice v americké škole v Saint-Cloud. 

Díky Jiřího profesi manželé Bystričtí často cestovali po světě. Poté, co roku 1977 získali francouzské občanství, obdržel v rámci vědecké výměny pozvání na rok do Montrealu . V osmdesátých letech pak pobývali v Los Alamos v Novém Mexiku, kde Jiří pracoval ve fyzikálním ústavu. Seznámili se tam s českou rodinou, s jejíž dcerou se syn Pavel později oženil. 

Na Vánoce zpátky v Československu

Po odchodu za hranice se Jiřina ještě třikrát setkala se svým otcem; u občanů v důchodovém věku byl komunistický režim poněkud benevolentnější, takže ji mohl navštívit jednou v Ženevě a dvakrát v Paříži. Sestra Marta přijela roku 1980 v rámci zájezdu s Čedokem. V osmdesátých letech navštívila Francii také Martina dcera na zájezdu se svou školou. Jiřina Bystrická se s celou rodinu vydala na jih země do Nîmes, kde její třída pobývala, aby mohla neteř vidět. Museli ji ale sledovat na zapřenou, předstírali, že jsou Francouzi. Teprve když studenti dostali na půl hodiny rozchod, dívka se s nimi na chvíli tajně sešla. 

V listopadu 1989 Jiřina s nadšením v médiích sledovala zprávy o pádu komunistického režimu. Jiří v té době krátce pobýval v Chicagu, kde pracoval v ústavu Fermilab. Po jeho návratu krátce před Vánocemi si vyřídili víza a 23. prosince přijeli do Československa. Setkali se se svými rodinami, na Václavském náměstí se účastnili oslav volby Václava Havla prezidentem, spolužáci z gymnázia pro Jiřinu uspořádali sraz třídy. 

Kontakt s Čechami udržují manželé Bystričtí doposud. Jezdí na rodinná setkání, výstavy Umělecké besedy, koncerty Pražského jara i na festival Dvořákova Praha. Navštěvují také Poděbrady, kde Jiřina nachází vzpomínky na svého otce Vojtěcha Kerharta; na jejím rodném domě dnes visí pamětní deska s jeho jménem.