Zdeněk Žemlička

* 1940

  • „Byly cizí rozhlasy a to se poslouchalo, nesmělo se to dělat, ale poslouchalo se to a nesmělo se o tom moc mluvit a navíc to rušili. To znamená, že Svobodná Evropa co hlásila, tak říkali: ‚Tady Svobodná Evropa, chceme vám říct, co se stalo dneska u vás.‘ A mezitím jste stále slyšeli hučení. Takže jste stále ladil a ladil, někdy se to nedalo poslouchat, někdy jo. Někde mimo Prahu se to dalo lépe poslouchat, a běda kdybych řekl: ‚Hele, víš, co hlásila Svobodná Evropa? Že už to praskne!‘ To se říkalo, to slovo praskne, že tu už komunisti přestanou vládnout, že už to praskne. Rodiče nám říkali: ‚Nesmíte, nesmíte!‘ Už jsme to samozřejmě věděli, že ve škole se mluví tak: ‚Sovětský svaz je náš vzor, ať žije Stalin, máme rádi tatínka Stalina, máme rádi a tak dále.‘ Domů jsme přišli a říkali jsme si, co a jak. Nebylo to tak všude, někteří měli, že tatínek byl komunista velkej, tak ty děti asi doma mluvily to samý, co ve škole. Postupně ten národ... mu to začalo lézt krkem, už to začínalo být moc, nemohla být československá vlajka, samotná vlát, vlála vedle sovětská. Když bylo nějaký výročí, tak musela z okna československá a sovětská vlajka. Neexistovalo, aby hrála naše hymna, když to skončilo, tak musela začít hned hrát sovětská hymna. Když bylo výročí února, kdy se komunisti ujali moci, nebo když bylo výročí říjnové revoluce, všichni museli mít v okně nalepený vlajčičky, čím víc, tím líp. Někdy nebylo vidět dovnitř. Prezident Gottwald, Lenin, Stalin, Marx a Engels, čtyři obrázky, bílá holubice se vystřihávala a ta se přilepila, holubička míru, to bylo: ‚Hurá, bude mír!‘ A ti v té Americe, váleční štváči: ‚Ať se netěší, my je zničíme!‘ A ty obrázky, byl vidět dělník, jak má svaly a drží sovětskou vlajku a pod ním se krčí miliardář americký, má americkou vlajčičku a krčí se a ten sovětský dělník na něj míří, jako že ho zničí. Tak tohle všude stále bylo a to víte, když už to trvá dlouho, lidi nejsou blbí a říkají si: ‚Už je toho moc.‘“

  • „Stala se jedna věc, můj tatínek přichází k tomu soudu, po tom únoru 48 ráno, a ten vrátný mu říká: ‚Pane předsedo, nezlobějí se, já jich tam nesmím pustit.‘ A táta se ptá: ‚Co říkáte?‘ A on to znova opakoval, a protože předtím si dělali různý vtipy ty léta a táta mu povídá: ‚Prosím vás, Voráčku, nechte toho, ty srandičky na mě, já tam dneska soudím tu bábu z Vimperku, která ukradla nějaký slepice.‘ A šel nahoru. Za hodinu, za dvě tam přišli pánové, měli černý pásky na rukávu, jmenovalo se to Akční výbor Národní fronty. To byli předseda komunistické strany ve Volyni a ti lidé, kteří se najednou ujali funkce. Většinou to byli ti, co měli na starosti Lidové milice, to už tenkrát se ozbrojovali někteří dělníci, kteří neměli nic a měli vztek na tyhle lidi. Tak táta koukal, že za ním přišli, a říká: ‚Co si přejete?‘ A oni: ‚Tady jste skončil.‘ A táta říká: ‚Vy jste zrušili zákon ten a ten? Mě může odvolat jenom prezident soudu z kraje z Písku, podle zákona, číslo paragrafu atd.‘ Oni nevěděli, co je to za zákon. Samozřejmě, že ho nezrušili, ty zákony musely platit, to by ten stát nemohl fungovat, oni taky tak blbí nebyli, ale rozhodli, že prostě táta skončil. Tatínek šel domů a tam, kde jsme bydleli, tak majitel toho domku, ve kterém jsme byli v podnájmu, byl předseda výboru Národní fronty. A i když den dva předtím byli kamarádi, káceli nějaký strom kvůli garáži, a když to vykáceli, ještě popili a všechno bylo milý, tak najednou ten druhý třetí den po revoluci slavné, kdy ten Gottwald na tom Staromáku to řekl... tak majitel domku otci řekl: ‚Pane Žemlička...‘ dokonce mu i vykal, předtím to byl ‚Zdeněk‘, řekl: ‚Pane Žemlička, opusťte moji vilku!‘“

  • Full recordings
  • 1

    Kladno, 08.01.2020

    (audio)
    duration: 01:01:19
    media recorded in project Příběhy našich sousedů
Full recordings are available only for logged users.

Chtěl jsem pomáhat

Pamětník se sestrou Olgou
Pamětník se sestrou Olgou
photo: archiv Zdeňka Žemličky

Zdeněk Žemlička se narodil 22. dubna 1940 ve Volyni. Na konci války zažil její osvobození americkou armádou. Otec pracoval jako předseda soudu. Tuto pozici však musel ihned po únorovém převratu v roce 1948 opustit, stejně tak jako vilku, kde rodina žila v podnájmu. Rodina se odstěhovala do Prahy k babičce, kde půl roku žili z její penze a rodinných úspor. Zdeněk Žemlička vystudoval Střední dopravní školu, obor elektrotechnik, a následně pracoval jako technik železničních telefonních ústředen v Kralupech nad Vltavou. Studium vysoké školy mu bylo povoleno až po absolvování povinné vojenské služby, kterou prožil na Slovensku. Po ukončení studií nastoupil v roce 1967 na ministerstvo vnitra jako technik telefonních ústředen. V letech 1990 až 1996 byl ředitelem uprchlického tábora v Bělé pod Bezdězem, který pomáhal zakládat. Založil i azylový dům v Karlíně, ve kterém se starali o lidi bez domova a postižené děti. Je věřící a splnil si tak sen o pomoci bližním.