Hedvika Žalská

* 1935

  • „No jednoduše přišel příkaz. Nám to oznámil velitel, že bohužel. Že buď to, a nebo budeme svazáci okamžitě. Buď svazáci, nebo nic. No a my ten rok, protože jsme bydleli na té samotě tam nahoře, my jsme to nevěděli. Oni už byli domluvení a na Prvního máje šli v modrým. Oni už šli v modrým, ti, co bydleli v těch Mutějovicích, ti už šli ve svazáckým. Ti už šli všichni ve svazáckým a my, že jsme byli na samotě, na nás nějak pozapomněli, tak my tři jsme šli ve skautským. My jsme šli v junáckým normálně se svou lilií slibovou a se vším jsme šli. Oni nás tam nechtěli pustit do toho průvodu. Jenže jak nás bylo hodně, to se sešlo nejen my, ale celý ty okolní vesnice a jelo všechno do Rakovníka – v Rakovníku byl průvod – tak jsme byli v prostředku, tak jsme byli nenápadný. No ale prošli jsme tím průvodem ještě v junáckým. To bylo takový hezký. A tím jsem skončila s politikou, vlastně. Tím jsem skončila. Já jsem nemohla pochopit, jak oni byli skauti a okamžitě byli svazáci.“

  • „Jednou jsme tam byli a pršelo, bylo ošklivo a tam jezdily naše lodě – tam z toho Witttenbergu, nevím až odkud přijely. Z Hamburku do Prahy jezdily a jednou takhle pršelo a ta nákladní loď nás předjížděla. To se nedá zapomenout, to byl okamžik, jak nás předjížděli, tak najednou se tam objevil stožár a na něm česká vlajka. V tom Německu! Daleko široko jsme neslyšeli slovíčko, protože to bylo opravdu daleko tam a najednou tam v tom dešti, v tom ošklivým počasí, hele! Tak kluci vyběhli, mávali jsme a že jsme Češi a oni, že odkud jedem. Ale bylo to daleko od sebe přece jenom. A oni, že jedou do Prahy, tak jsme zamávali a bylo to takový hezký, takový zvláštní. No a to jsem seděla pak a přemýšlela jsem: ‚Tak co jsem vlastně?‘ To byl pro mě takový okamžik: ‚Co seš? Seš Češka, nebo Němka?‘ To bylo zajímavé.“

  • „To teta říkala, že vždycky už byly připravené ty vlaky, ty vagóny, a oni si směli vzít s sebou jen určitá kila. Třeba 25 kilo, 50 kilo, ale většinou těch 25. Že naši nešli jako první, tak měli možnost si nechat ušít – náš jeden strejda byl sedlář – tak v sedlářství jim ušil ohromný velký vaky. Takže měli do čeho dát věci, že to bylo takhle zajištěný. Aspoň v tom prošli. Ale když prošli tou kontrolou, tak jim ještě – i když to bylo jenom těch 25 kilo – tak když se to někomu nelíbilo, z těch, co dělali ty kontroly, tak ještě sebrali. Takže to nebylo tak jistý, že šli s těmi 25 kily. No a když někdo něco, tak šel hned. Jako ta, co sebrala ten náš byt. Tak ta šla vlastně s ničím, ta šla s pár kily.“

  • Full recordings
  • 1

    Karlovy Vary, 28.08.2022

    (audio)
    duration: 02:43:42
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
Full recordings are available only for logged users.

Přes most v Lokti viděla jet Adolfa Hitlera i americké vojáky

Hedvika Žalská v roce 1964
Hedvika Žalská v roce 1964
photo: Archiv pamětnice

Hedvika Žalská se narodila 17. července 1935 v Novém Sedle v místní německé rodině. Rané dětství i druhou světovou válku strávila v Lokti, kde zažila příjezd Adolfa Hitlera v roce 1939 i osvobození americkou armádou v roce 1945. Během války přišla o maminku. Poválečné odsuny Němců rodinu na dlouhé roky rozdělily. Otec jako horník do odsunu sice nemusel, musel se však vystěhovat z domu. Hedvika Žalská a její mladší bratr zůstali s otcem v Československu, zatímco starší bratr a celý zbytek rodiny v čele s milovanou babičkou odjel nuceným transportem do východního Německa. Hedvika Žalská a její mladší bratr byli po válce jediní dva Němci v řadách Junáka – českého skauta. V junáckém kroji prošli i jeden komunistický prvomájový průvod. V roce 1951 se měla Hedvika Žalská vyučit strojní zámečnicí, dostala však tyfus. Přežila jen zázrakem a nemoc ji nadlouho oslabila. Školu nedokončila. Ona, otec i bratr se vrátili na Karlovarsko, kde už se živila sama. Politice se vždy vyhýbala. V 60. letech mohla začít navštěvovat svou rodinu v Německu. V roce 1981 se poprvé podívala do západního Německa, kam předtím utekl nejstarší bratr. Sama se však cítila být Češkou. V roce 2022 žila v Karlových Varech.