„Podepsal jsem dokumenty. Domnívali se, že jsem prováděl diverzní misi, nějaký špionážní úkol. Požadovali, abych se přiznal. Uvedli jméno zaměstnance SBU, kterého jsem znal, a řekli: ‚Plnil jsi jeho úkoly.‘ Vysvětloval jsem, že mám v SBU a bezpečnostních složkách mnoho známých kvůli své práci. ‚Ne, nemáš pravdu. Musíš napsat, že jsi plnil jeho rozkazy.‘ Samozřejmě jsem chápal, že pokud to teď nepodepíšu, nepřiznám se, prostě nepřežiju. Po určité době jsem řekl: ‚Chlapi, všechno podepíšu, jen mě přestaňte bít a mučit.‘ A podepsal jsem. Po nějaké době mě odvezli do jiné místnosti, nevím, kde to bylo. Posadili mě před kameru a snažili se mě donutit, abych vypověděl, že jsem špion a sabotér. V tu chvíli mi nebylo moc dobře, ale uvědomoval jsem si, že se musím nějak bránit, dát najevo těm, kteří to uvidí z mé redakce, že bojuji. Neustále jsem měnil polohu těla na židli. Říkali: ‚Přečti tento text a řekni, že jsi plnil úkoly ukrajinských speciálních služeb.‘ Čtu a neustále se ztrácím. ‚Čti, nic se neděje. Pak to sestříháme.‘
Chtěl jsem, aby bylo vidět, že až to sestříhají, bude zřejmé, že se jedná o sestřih. A ne o souvislý text, ve kterém se sám usvědčíš. Nakonec se toto video nikde neobjevilo, protože ho pravděpodobně odmítli."
„Odvedli mě do sklepa. Svlékli mě donaha. Drželi mě za ruce a nohy. Nasadili mi smyčky na uši a pustili do mě elektrický proud. Mučili mě, bili mě. Nejdřív to dělali mlčky, aby zlomili mou odolnost. A já jsem už kdysi psal, že jsem to pak přirovnal k tomu, jak oběti v koncentračních táborech svlékali donaha, aby ztratily schopnost odporu. Oni použili stejnou metodu – nacistickou nebo NKVD, to je jedno. Aby zlomili člověku vůli, svlékli ho donaha. To samé udělali i mně. A celou tu dobu – více než den – mě bili, kladli otázky, pracovali s mým telefonním seznamem. Když jsem si něco nepamatoval, znovu mi nasadili smyčky na uši a pustili proud. Trvalo to dost dlouho. Pouze někdy mě vodili na toaletu. Z úst mi tekla krev, začal jsem plivat, tak mi dali napít vody. Všechno naprosto běžně, jako by to byl výrobní proces."
„V tu chvíli nikdo nechápal, jak to skončí. Na výjezdech z měst byly zřízeny zátarasy. Všichni vás kontrolovali. Bylo to nepochopitelné: nějací civilisté vám nahlíželi do kufru a něco tam hledali. Kozáci a vedle nich policisté v ukrajinských uniformách. A zároveň nechápete, k čemu to je. Pak ukazují krymské Tatary, Čubarova, který vysvětluje, že je to nespravedlivé, že jde o převzetí moci ze strany Ruska. A vidíte obsazení černomořského velitelství. Šel jsem tam. V té době jsem teprve začal natáčet. Ani nevím, proč jsem s tím začal. Prostě jsem chtěl zaznamenat tyto momenty: stojí tam důchodci, vedle nich kozáci, před štábem Černomořské flotily lidé bez výložek, ale s puškami nebo automatickými zbraněmi Kašalnikov. Po městě jezdí 'uaziky' a nahoře stojí kulometčík nebo granátometčík. Jezdí obrněná transportní vozidla. A vy chápete, že dochází k puči. A nemůžete s tím nic dělat.“
Vladyslav Yesypenko (* 13. března 1969, Kryvyj Rih, Ukrajinská SSR, SSSR) je ukrajinský novinář a obránce lidských práv. Narodil se v dělnické rodině, která se přestěhovala do Kryvého Rihu kvůli výstavbě metalurgického kombinátu. Dědeček z matčiny strany, Afanasij Fursa, byl v roce 1937 během stalinských represí zatčen a popraven. Vladyslav v letech 1987–1989 sloužil u Skupiny sovětských vojsk v Německu. Po rozpadu SSSR otevřel v roce 1991 jednu z prvních realitních kanceláří v Kryvém Rihu. V roce 2013 se přestěhoval do Sevastopolu, kde pokračoval v realitním podnikání. Po okupaci a anexi Krymu Ruskou federací v roce 2014 začal dokumentovat dění na poloostrově na fotografiích a videích. V roce 2016 se stal spolupracovníkem a později reportérem projektu „Krym.Reality“ (součást Rádia Svoboda), kde se věnoval sociálním a politickým tématům a investigativní žurnalistice. Dne 10. března 2021 byl zatčen agenty FSB u obce Perevalnoje na Krymu. Byl obviněn z nedovoleného držení a přepravy výbušnin (granáty), které podle jeho obhájců byly do jeho auta nastraženy. Vladyslav Yesypenko a jeho právníci uvedli, že jeho přiznání bylo vynuceno mučením (bití, použití elektrického šokéru, výhrůžky smrtí). Dne 16. června 2022 ho v Simferopolu odsoudili k šesti letům odnětí svobody ve všeobecném režimu. Trest byl později snížen na pět let. Byl uznán jako vězeň svědomí a politický vězeň mezinárodními organizacemi na obranu lidských práv. Věznili ho ve vazební věznici v Simferopolu a později v nápravné kolonii č. 2 v Kerči. Propuštěn byl 25. června 2025. Je podruhé ženatý s Katerynou Yesypenko, která během jeho věznění aktivně vedla kampaň za jeho propuštění. Má dceru. Po propuštění se věnuje obraně lidských práv.
