Vladimír Beneš

„Bratr vedoucí se rozhodl, že si uděláme výlet k Černému jezeru, pak půjdeme podél hranice a tam se se Standou odpojíme, tzn. dva jsme byli. No a tak jsme taky udělali, každý z nás měl menší ruksak, ostatní měli taky, ale se svačinou. Bylo nás 14 nebo 15, taková skupina. Když jsme přišli k hranicím a už bylo vidět svah dolů, tak my dva jsme zůstali vzadu, a když ostatní zašli za kopec a za stromy, tak jsme se odpojili a šli jsme po stráni dolů, do vesničky Brennes, a tam byla hlídka.“

„Znám kolegy, kterým bratr řekl: ,Kvůli tobě jsem trpěl, vyhodili mě z práce, přišel jsem o tolik a tolik peněz,‘ a nastavil ruku. Myslel si: ,Ty ses měl tady dobře, 40 roků jsi bral peníze a mohl sis dělat, co chceš, a my jsme tam trpěli.‘ Ale to nebylo u mě, ani ze strany rodičů a tím méně ze strany bratra anebo jeho ženy. Takže já se svojí rodinou můžu být velmi spokojený. A s těmi druhými, to mně taky nikdo nevyčítal, nikdo, ani spolužáci, které jsem viděl teď jednou za 60 roků.“

„Protože nás bylo už asi šest lidí, tak nás auto odvezlo do sběrného tábora pro uprchlíky z Československa v Regensburgu, jmenovalo se to Goethe Schule. Zjistili jsme, že jsou tam i nějací známí. Přidělili nás do dřívější třídy, bylo nás asi 12 nebo 14, ale bylo to veselé. Dostávali jsme jídlo, já osobně si nemůžu stěžovat, měl jsem střechu nad hlavou a jídlo, i když bylo samozřejmě někdy velmi jednoduché, ale hlad jsem neměl. Myslím, že si nikdo z nás nemohl stěžovat, že by měl hlad.“

„Podle toho, jak lidi dožívali svoji pracovní dobu, tak mně říkali: ,Člověče, tys mně zkazil život. Já jsem kvůli tobě nikdy nevěděl, kdy můžu jít na rande a kdy nesmím. Tys mně dělal program, kdy můžu jít na oběd a kdy musím jít na večeři.‘ Ale nic ve zlém, jsme se rozcházeli. To byla dobrá doba.“