Vladimír Beneš

* 1928

  • „Mě a všechny to samozřejmě zajímalo a měli jsme pořád otevřené rádio, ne, co my vysíláme, ale co vysílaly různé stanice. V ‘68. přes rakouskou službu chytali vícero stanic, i ty menší, co běhaly sem a tam, měnily místo, zachycovaly. A v ‘69. jsme dávali pozor, co je nového, kdo co řekl a jak jsou lidé připraveni reagovat, speciálně politici, když byla nějaká konference nebo nějaký politik odjel na sezení, i do Sovětského svazu, Maďarska nebo na Slovensko, no prostě sledovaly se politické aktivity. To dělali lidé, co nemuseli psát. Samozřejmě ti, co psát museli, hledali určitou stanici a dělali to z hlediska redaktorů. Ale zajímalo to každého a každý to poslouchal, a když přišel domů, tak to zase poslouchal.“

  • „Bratr vedoucí se rozhodl, že si uděláme výlet k Černému jezeru, pak půjdeme podél hranice a tam se se Standou odpojíme, tzn. dva jsme byli. No a tak jsme taky udělali, každý z nás měl menší ruksak, ostatní měli taky, ale se svačinou. Bylo nás 14 nebo 15, taková skupina. Když jsme přišli k hranicím a už bylo vidět svah dolů, tak my dva jsme zůstali vzadu, a když ostatní zašli za kopec a za stromy, tak jsme se odpojili a šli jsme po stráni dolů, do vesničky Brennes, a tam byla hlídka.“

  • „Znám kolegy, kterým bratr řekl: ,Kvůli tobě jsem trpěl, vyhodili mě z práce, přišel jsem o tolik a tolik peněz,‘ a nastavil ruku. Myslel si: ,Ty ses měl tady dobře, 40 roků jsi bral peníze a mohl sis dělat, co chceš, a my jsme tam trpěli.‘ Ale to nebylo u mě, ani ze strany rodičů a tím méně ze strany bratra anebo jeho ženy. Takže já se svojí rodinou můžu být velmi spokojený. A s těmi druhými, to mně taky nikdo nevyčítal, nikdo, ani spolužáci, které jsem viděl teď jednou za 60 roků.“

  • „Protože nás bylo už asi šest lidí, tak nás auto odvezlo do sběrného tábora pro uprchlíky z Československa v Regensburgu, jmenovalo se to Goethe Schule. Zjistili jsme, že jsou tam i nějací známí. Přidělili nás do dřívější třídy, bylo nás asi 12 nebo 14, ale bylo to veselé. Dostávali jsme jídlo, já osobně si nemůžu stěžovat, měl jsem střechu nad hlavou a jídlo, i když bylo samozřejmě někdy velmi jednoduché, ale hlad jsem neměl. Myslím, že si nikdo z nás nemohl stěžovat, že by měl hlad.“

  • „Podle toho, jak lidi dožívali svoji pracovní dobu, tak mně říkali: ,Člověče, tys mně zkazil život. Já jsem kvůli tobě nikdy nevěděl, kdy můžu jít na rande a kdy nesmím. Tys mně dělal program, kdy můžu jít na oběd a kdy musím jít na večeři.‘ Ale nic ve zlém, jsme se rozcházeli. To byla dobrá doba.“

  • Full recordings
  • 1

    Mnichov, 27.10.2009

    (audio)
    duration: 51:04
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Memory of Nations AI Assistant
Explore thousands of personal stories

Discover a new way to explore the Memory of Nations Archive. Ask about the topics, events, places, or experiences that interest you. The AI Assistant searches transcripts from more than 30,000 hours of recorded interviews and finds relevant stories from across the archive. You don’t need to know a person’s name or where to look. Simply ask a question in your own words.

Ask a question
beta

Nikdo mi nikdy nevyčítal, že jsem odešel

Vladimír Beneš
Vladimír Beneš
photo: Archiv pamětníka

Vladimír Beneš se narodil 1. 4. 1928 ve Zdíkovci na Šumavě. Měl staršího bratra. Kvůli otcovu zaměstnání (pracoval jako finanční strážce), se v dětství často stěhovali. Chodil nejprve na českou školu, pak na slovenskou, od roku 1939 rok na gymnázium ve Čkyni, gymnázium dokončil v roce 1947 v Písku. Poté nastoupil  na chemicko-technologickou fakultu v Praze. Od roku 1946 zároveň aktivně působil ve skautském hnutí, díky kterému také v roce 1948 emigroval do Německa, do Regensburgu, odkud zkoušel roku 1949 utéct dál do Austrálie, ale zastavili ho v Itálii. Vrátil se do sběrného tábora v Ludwigsburgu, odtud ho poslali do Language Institut v Ulmu, kde se naučil anglicky. Své první zaměstnání získal v Ludwigsburgu v Tracing Service v lékařské ordinaci, kde působil ale jen pár měsíců. Našel si jiné místo v Resettlement Center v Mnichově, kde zůstal jen dalšího půl roku, než v květnu 1951 začal pracovat v rádiu Svobodná Evropa jako produkční. Tento post držel až do roku 1989, pak pracoval jako pořadový režisér - do roku 1993. Od té doby až dodnes se snaží uspořádat posbírané dokumenty včetně materiálů k příběhu manželky paní Aleny Benešové roz. Ticháčkové (zemřela roku 2008).