André Weiß

„Vtom Genscher vyšel ven a všichni jásali: ‚Genscher, Genscher!‘ Pak pronesl: ‚Všechny vás zdravím! Zdravím všechny z Halle!‘ Nejprve pronášel nezávazné věty a oslovoval lidi z různých měst. ‚Zdravím všechny uprchlíky! Doufám, že se vám daří dobře a je o vás dobře postaráno.‘ A tak podobně, ale pak řekl v tom okamžiku: ‚Přijel jsem k vám, abych vám sdělil, že dnes je vaše vystěhování...‘ A to bylo vše. Znovu propukl jásot a křik, lidé si padali do náručí, šíleli radostí. ‚Možné...‘ To jsem ještě zaslechl. V televizi to samozřejmě bylo slyšet lépe. Když se jásot po několika minutách utišil, dodal ještě: ‚Zajistíme, abyste bezpečně vycestovali, ale musím vám sdělit, že jsme s NDR dohodli, že vaše cesta musí proběhnout přes území NDR.‘“

„Měli jednu postel a díky tomu nám spadl kámen ze srdce: díky bohu máme střechu nad hlavou, máme postel a jsme jakž takž zabezpečení. Celý den jsme měli co dělat. Třeba jsme si uvědomili, že potřebujeme na toaletu. Rychle, kde jsou toalety? Aha, támhle. Ale co to? Je tam deset metrů dlouhá fronta, když zrovna urgentně potřebujeme na toaletu. No, co se dá dělat. V rámci omezených možností bylo k dispozici vše, a to ve speciálních kontejnerech se sociálním zařízením včetně ohřevu teplé vody, pokud by zhruba hodinu voda netekla. Ovšem nebyla žádná šance osprchovat se v teplé vodě. Fronta na toalety byla obvykle na čtvrt hodiny, na mytí nebo sprchu se čekalo dvě hodiny, na příděl jídla se také čekalo asi hodinu. Člověk byl celý den zaměstnán čekáním ve frontách. Bylo také potřeba obstarat si oblečení, které narychlo poskytl Německý červený kříž, protože jsme neměli dostatek oblečení na výměnu. Ještě jednou velký dík tímto směrem. Celý den jsme tedy stáli ve frontách na oblečení, jídlo nebo toalety, a když jsme zrovna nečekali ve frontě, procházeli jsme se po zahradě velvyslanectví. Všude jsme viděli rozbahněnou spoušť, vyšlapaným cestám jsme se vyhýbali, protože tam uklouznutí v blátě hrozilo nejvíc. Dodnes mám schované boty, které jsem měl tenkrát na sobě a od té doby jsem je nečistil. Nevyčištěné boty jsem zabalil do igelitky a schoval jsem si je se vší vážností, protože to byla významná doba. Čím víc času postupně ubíhalo, tím víc jsem si říkal: ‚Tyhle boty si musím nechat na památku!‘ Takže ty originální uprchlické boty z velvyslanectví mám ještě pořád doma.“

„Z televize jsem věděl, že neexistuje možnost dostat se do budovy velvyslanectví zepředu, protože brána byla zavřená, že se musí jít zezadu. Pamatoval jsem si, že vzadu se naskýtala možnost přes plot přelézt, takže jsme museli najít cestu, kudy se tam dostat. Prošli jsme tedy kolem budovy velvyslanectví a po levé straně jsem si všiml malé uličky, která vedla směrem k městskému parku. Hned mě napadlo, že když touto uličkou půjdeme, dostaneme se vlevo za velvyslanectví. A tak to také bylo. Jakmile jsme zašli za roh a nakoukli doleva do té uličky vedoucí kolem pozemku velvyslanectví, hned na nás začali lidé zpoza plotu docela divoce mávat. Sotva jsem ten plot uviděl, chytil jsem manželku a dali jsme se do běhu. Utíkali jsme tak rychle, až se náš deštník v silném protivětru otočil. Měli jsme strach, že nás třeba zezadu začne dobíhat nějaký policista, který tam hlídkuje. Díky bohu jsme rychle doběhli k plotu a lidé zpoza plotu nás okamžitě zahrnuli pokyny, co máme dělat. Volali: ‚Přehoď tašku přes plot! Stoupni si na koleno!‘ Stoupli jsme si tedy na kolena spoluuprchlíků, kteří skrz plot prostrčili pokrčená kolena, takže jsme je mohli využít jako oporu při přelézání plotu, kterého jsme se nahoře přidržovali. Mimochodem tenkrát vypadal plot jinak než dnes, tyčky byly rovné. Vedle plotu také stála cívka na kabely, která se dala použít jako pomůcka pro přelézání plotu. To nemohla být náhoda, veřejnost tím dávala najevo, že s útěkem souhlasí. Něco ve smyslu: ‚Když chcete, tak si jděte, kam je libo.‘“