The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

André Weiß (* 1965)

• geboren am 28. April 1965 in Dresden

• aufgewachsen im nördlichen Stadtteil Drachau in einer Arbeiterfamilie

• Ausbildung zum Klempner

• Nach seiner Heirat 1989 reiste er nach Ungarn, erste Überlegungen zur Auswanderung

• Nach Ablehnung seines Ausreiseantrags fuhr er spontan mit einem Trabant zur Grenze, kehrte aber zurück

• Am 26. September 1989 früh morgens erfolgte die geplante Zugfahrt nach Prag

• In Prag überwand er mit seiner Frau erfolgreich den Zaun auf dem Gelände der BRD-Botschaft

• Am 30. September 1989 Besuch und Rede von Hans-Dietrich Genscher

• Nachtfahrt mit dem Zug über die DDR in die BRD

• Am Endbahnhof Schwandorf wurden sie zunächst in Kasernen untergebracht

• Er fand sofort eine Anstellung als Klempner bei der Firma Buchfink und bald darauf eine Privatunterkunft

• Nach Abschluss seines Fernstudiums der Technik entschied er sich zusammen mit seiner Frau für eine Rückkehr nach Sachsen

• Seit Mitte 1994 lebte er in der Nähe von Dresden

Drážďanský rodák André Weiss prožil víceméně spokojené dětství, postupně však na něj doléhala nesvoboda života v NDR. Proto 26. září 1989 společně s manželkou překonal plot velvyslanectví NSR v Praze, aby se na další čtyři dny stal jedním ze 4 000 uprchlíků, kteří přispěli k pádu socialistického zřízení. Přestože byl v západoněmeckém Schwandorfu vděčný za vřelé přijetí, vrátil se s manželkou v roce 1994 zpět do Drážďan. 

Bezstarostné dětství v Drachau

André Weiss se narodil 28. dubna 1965 v Drážďanech do rodiny automechanika a tiskařky. Celkem klidné a spokojené dětství strávil v severní části Drážďan Drachau, i když se rozrůstající rodina několikrát stěhovala. Většina příbuzných bydlela v Drážďanech, do školky i do školy chodil také tam a vyučil se instalatérem. Na dovolené s rodiči jezdívali pod stan, celkově vedli skromný, ale bezstarostný život. Jak rostl, uvědomoval si, že zakázaný svět na Západě je jiný, postupně poslouchal také západní hudbu a objevil touhu mít takové věci k dispozici automaticky. Po seznámení s budoucí manželkou si také více uvědomoval omezení v oblasti cestování.

Touha cestovat a zamítnutá žádost o vystěhování

Když se po svatbě s manželkou a jejími rodiči vydal v roce 1989 na dovolenou do Maďarska, zvažovali již možnost útěku do NSR. Při cestování bylo vždy nutné hlídat finance, protože občané NDR měli na den předepsaný jen malý finanční obnos, který bylo možné směnit za cizí měnu. Docházelo tak ke kuriózním způsobům, jak ušetřit, dalo se například směňovat potravinové lístky za maďarské forinty. V době cesty do Maďarska již měli mladí manželé podanou žádost o vystěhování, na její vyřízení se čekalo několik měsíců. Když konečně dostali obsílku z ministerstva vnitra s předvoláním na 22. září 1989, počítali s tím, že jejich žádosti bude vyhověno. Mnoho jejich známých mezitím obdrželo souhlas s vystěhováním a skutečně odešlo na Západ. Když jim po půl hodině odděleného výslechu oznámili, že jejich žádost se bez udání důvodu zamítá, byl to šok. Doma si pak sbalili věci, nasedli do trabantu a vydali se směrem k československým hranicím s úmyslem dojet až do Prahy. Ve spěchu však zapomněli z přihrádky vytáhnout mapu Berlína, kde byl i plán západní části města, což se celníkům nelíbilo, a tak celé auto velmi důkladně prohledali a zároveň oba mladé manžele odděleně vyslýchali. Když ale nic dalšího podezřelého nenašli, pustili je dál. André Weiss byl ale z tak podrobné kontroly rozhozený, takže se nakonec vrátili zpátky do Drážďan, aby útěk lépe naplánovali.

Klíček v trabantu

O víkendu se rozhodli, že do Prahy pojedou vlakem, a to 26. září 1989 brzy ráno. André Weiss napsal dopis rodičům, v němž uvedl místo, na kterém zaparkují trabant a kde v něm najdou klíčky. Dopis hodil rodičům do schránky těsně před odjezdem. Později mu rodiče vyčítali, že se osobně nerozloučil, ale on nechtěl do svých plánů zasvěcovat další osoby. Po zakoupení zpáteční jízdenky tedy nastoupili s manželkou do vlaku směrem do Prahy a snažili se chovat nenápadně. Také jejich výpovědi na hranicích se shodovaly, takže nenastal žádný problém. Na hlavním nádraží v Praze oslovili náhodnou kolemjdoucí, jež vzbuzovala důvěru, aby si ujasnili, kudy se dostanou k velvyslanectví NSR. Cestou přes Karlův most a ulicemi občas potkali i policisty, a tak měli obavu, aby je některý nezastavil. Na Malé Straně pak už z dálky viděli vlát vlajky na velvyslanectvích – nejprve americkou, ale záhy našli i budovu velvyslanectví NSR. 

Přehoď tašku přes plot! Stoupni si na koleno!

Ze západoněmecké televize André věděl, že se do budovy nedostanou přímo, takže prošli kolem a odbočili vlevo do uličky vedoucí za pozemek velvyslanectví. Na následující minuty vzpomínal slovy: „Jakmile jsme zašli za roh a nakoukli doleva do té uličky vedoucí kolem pozemku velvyslanectví, hned na nás začali lidé zpoza plotu docela divoce mávat. Sotva jsem ten plot uviděl, chytil jsem manželku a dal se do běhu. Utíkali jsme tak rychle, až se náš deštník v silném protivětru otočil. Měli jsme strach, že nás třeba zezadu začne dobíhat nějaký policista, který tam hlídkuje. Díky bohu jsme rychle doběhli k plotu a lidé zpoza plotu nás okamžitě zahrnuli pokyny, co máme dělat. Volali: ‚Přehoď tašku přes plot! Stoupni si na koleno!‘ Stoupli jsme si tedy na kolena spoluuprchlíků, která pokrčená prostrčili skrz plot. Takže jsme je mohli využít jako oporu při přelézání plotu, kterého jsme se nahoře přidržovali.“ 

Během půl minuty tedy plot překonali a zaplavil je pocit úlevy, že jsou v bezpečí, mezi svými. Solidarita mezi uprchlíky byla obrovská, hned jim vysvětlovali, jak mají postupovat dál, že se mají nejprve zaregistrovat. Dostali čísla něco nad 1 300 a také teplý pomerančový džus na zahřátí. Panovalo chladné nevlídné počasí, přesto mnoho lidí spalo venku, protože v té době už uvnitř budovy bylo plno a přes plot se valili další a další lidé. Později byly přivezeny stany a polní patrové postele, André Weiss vše pomáhal sestavovat, aby zajistil jedno lůžko pro sebe a pro svou ženu.   

Táborový život a Genscher

Dny v přelidněném areálu velvyslanectví ubíhaly v rozhovorech s ostatními uprchlíky a čekáním ve frontách. Někteří měli s sebou malá rádia, takže informace ze západoněmeckého rozhlasu se pak šířily mezi ostatní uprchlíky. Nikdo si nedokázal představit, jak to dopadne, tak moc se všichni báli. Jakým způsobem ubíhaly táborové dny, popsal pamětník následovně: „V rámci omezených možností bylo k dispozici vše. Byly to speciální kontejnery se sociálním zařízením včetně ohřevu teplé vody, pokud by ovšem asi tak hodinu voda netekla. Jenže osprchovat se v teplé vodě bylo bez šance. Fronta na toalety byla obvykle na čtvrt hodiny, na mytí nebo sprchu se čekalo dvě hodiny, na příděl jídla se také čekalo asi hodinu. Člověk byl celý den zaměstnán čekáním ve frontách. Bylo také potřeba obstarat si oblečení, které narychlo poskytl Německý červený kříž, protože jsme neměli dostatek oblečení na výměnu. Ještě jednou velký dík tímto směrem. Celý den jsme tedy stáli ve frontách na oblečení, jídlo nebo toalety, a když jsme zrovna nečekali ve frontě, procházeli jsme se po zahradě velvyslanectví. Všude jsme viděli bahnitou spoušť, vyšlapaným cestám jsme se vyhýbali, protože tam uklouznutí v blátě hrozilo nejvíc. Dodnes mám schované boty, které jsem měl tenkrát na sobě, a od té doby jsem je nečistil.“

Tak strávil André Weiss s manželkou čtyři dny do 30. září, kdy navečer vystoupil na balkónu velvyslanectví Hans-Dietrich Genscher, aby uprchlíkům sdělil, že jejich vycestování na Západ je domluvené. Na jeho proslov zanikající v jásotu davu, který skandoval „Genscher, Genscher!“, vzpomínal pamětník s velkým dojetím. I když první euforii vystřídalo mírné zklamání z toho, že cesta bude možná jen přes území NDR. Lidé dostali pokyny a nad ránem už mohli opustit budovu velvyslanectví hlavním vchodem, u něhož stála krabice. Do ní všichni házeli východoněmecké marky i české koruny, aby dali jasně najevo, že se loučí se socialistickým životem.

Zelenější tráva i krásnější kasárna

Autobusy odvezly uprchlíky na hlavní nádraží, odkud vyjely vlaky přes východoněmecký Bad-Schandau a Drážďany do západního Německa. Když na hranicích NDR s NSR lidé uviděli pohraničníky se psy a samopaly, dostali velký strach. Museli však jen odevzdat východoněmecké pasy. Sotva se ocitli za hranicemi NSR, propukli opět v jásot. André Weiss vzpomínal, že se mu tráva za hranicemi zdála zelenější a domy pestřejší. V Hofu pak tento dojem zesílil, když viděli, jak krásné a upravené může malé město být. Zároveň je zde vítali lidé opětující jejich jásot. Když vystoupili z vlaku, bylo o ně hned postaráno, až měli výčitky svědomí. Pocity euforie a radosti se mísily s pocity viny, že se o ně starají lidé, kterým to nikdy nebudou moci oplatit. Neustále však byli ujišťováni, že je to v pořádku, že jsou přece krajané. 

Vlaky s uprchlíky pak byly rozděleny podle cílových destinací – některé mířily do Weidenu, další do Schwandorfu a jiné do Regensburgu. André Weiss s manželkou mířili do Schwandorfu, kde na ně nejprve čekalo ubytování v kasárnách. I ta kasárna však působila mnohonásobně útulnějším dojmem než kasárna v NDR. S čistě povlečenými postelemi, jídlem a dalším zajištěním opět přicházel pocit viny, že péči nebudou mít jak oplatit. 

Schwandorfská idyla a návrat do staronové vlasti

Hned další den se pamětník vydal na úřad práce a zde nevycházel z údivu, když zjistil, že jako instalatér se může o práci ucházet hned u několika místních firem. Vybral tu největší, firmu Buchfink, kam mohl nastoupit hned 2. října 1989. Když mu vzápětí nabídli i ubytování v soukromí, pocítil opravdu velký vztek na vládu NDR, která všem občanům vtloukala do hlavy, že na Západě skončí akorát tak pod mostem. Po několika týdnech našla práci i manželka, a dokonce se mohli přestěhovat do bytu. Protože neměli rádio ani televizi, nebyli příliš dobře informováni o dalším vývoji situace v NDR. Až na návštěvě u místního učitele ve zprávách viděli, jak padla Berlínská zeď. Dlouhé týdny opravdu nevěřili tomu, že rozpad NDR je vůbec možný. 

Později se André Weiss rozhodl ještě dálkově studovat techniku. Po sjednocení Německa začal s manželkou přemýšlet nad návratem do Saska, kde mezitím vládla CDU, která v prvních svobodných volbách zvítězila na plné čáře. Lidé měli dost rudé, tak volili jednoznačně černou, což západoněmečtí spoluobčané náležitě komentovali. Když pamětník v roce 1993 ukončil studium, pořídil na hypotéku starší domek nedaleko Drážďan, kam se v roce 1994 s manželkou přestěhovali, hned zase našli práci a žili tam dalších 30 let.

Podle slov André Weisse je demokracie tím nejvhodnějším, i když nejnáročnějším politickým uspořádáním a je vhodné neustále si připomínat historii a poučit se z ní, aby nevítězil extrémismus.