Mgr. Cecílie Urbancová

* 1931

  • „Když nás zavolali, zvedla jsem se a manžel se mnou. ‚Urbanec tady nemá co dělat.‘ A on řekl: ‚No tak jdeme domů.‘ ‚Urbanec ne, vaše paní.‘ On řekl: ‚My jsme jedna duše a jedno tělo. A mluvíte protistátně, protože podle paragrafu…‘ manžel uměl velmi dobře hovořit. ‚A jak je to možné, že komunistická strana nerespektuje zákony, které jsou v tomto státě?‘ Tak nás pustil dál a ti začali protestovat proti tomu, že jsme tam dva. Manžel pokračoval: ‚Víte o tom, že mluvíte proti zákonům této republiky?‘ A ty halasy! Byla jsem už tak vyčerpaná, že se mi poprvé v životě udělala tma a už o sobě nevím nic. Ocitla jsem se až v nemocnici tady v Opavě. Seděla u mě sestra, když jsem procitla, povídá: ‚No konečně.‘ Ptala jsem se, co se děje. ‚Paní Urbancová, vy nám dáváte zabrat. Já už tady tři čtvrtě hodiny sedím a sleduju, jestli dýcháte, nebo ne.‘“

  • „Byla jsem tam volaná čtyřikrát. Byla jsem zavolaná znovu. Nutili mě, abych podepsala nějaký papír – ani nevím, co to bylo. Říkala jsem, že to nepodepíšu. Říkali mi, že to musím podepsat, já na to, že nemusím. A odešla jsem. Tak mě tam volali potřetí. A říkali: ‚Musíte to podepsat!‘ Byla jsem už tak duševně vyčerpaná, že jsem vzala tužku a napsala: na základě příkazu. A podpis. Ten kravál, jaký tam potom byl! Odešla jsem. Byla jsem volána počtvrté. Říkala jsem manželovi: ‚Jirko, já už to nevydržím. Ty neustálé prověrky, opravy sešitů, domácnost. Já už jsem tak nevyspaná, abych to zvládla.‘ Musíte si představit, že jsem měla ve třídě 38 žáků. 38 sešitů – víte, co to je? A Jirka říkal: ‚Cilinko, my jsme bojovníci. Já bojuju za univerzitu a ty za žáky. Já jdu s tebou.‘“

  • „Vzpomínám si, že po silnici hnali Židy, protože měli obchod. Hnali je do nákladních aut a odváželi do koncentračních táborů. Máma když viděla, že se dívám, tak mě vyhnala. Že se na to nemám dívat. Ptala jsem se jí: ‚Maminko, a co oni udělali? Vždyť oni byli tak příjemní.‘ My jsme k nim chodili nakupovat. A maminka říkala: ‚Cilinko, to nechápeš, ale oni mají jinou víru a kvůli tomu jsou nepohodlní.‘ A teď jak se tak dívám do ztracena, vidím dřevěné tabule a na nich plakáty se jmény. Na jedné straně německy, na druhé půlce česky a všude ta jména. A tam bylo i jméno toho sokola, kam jsem chodila cvičit.“

  • Full recordings
  • 1

    Opava, 26.06.2025

    (audio)
    duration: 02:29:56
    media recorded in project Příběhy regionu - Moravskoslezský kraj
  • 2

    Opava, 07.07.2025

    (audio)
    duration: 02:11:32
    media recorded in project Příběhy regionu - Moravskoslezský kraj
Full recordings are available only for logged users.

Počtvrté na OV KSČ už zkolabovala

Cecílie Urbancová jako vysokoškolská studentka, Brno, 1954
Cecílie Urbancová jako vysokoškolská studentka, Brno, 1954
photo: Archiv pamětníka

Cecílie Urbancová se narodila 1. září 1931 v Zohoru českým rodičům, kteří se na Slovensko přestěhovali za prací. Kvůli zhoršeným vztahům mezi Čechy a Slováky po vzniku Slovenského státu se rodina v roce 1939 rozhodla odejít k rodině do Místku. Otec Lev Vilč během druhé světové války tajně pomáhal partyzánům. Po válce vstoupila pamětnice do Junáka a začala studovat gymnázium, protože snila o učitelském povolání. Absolvovala Masarykovu univerzitu v Brně a po studiích působila jako učitelka v Krnově a dalších obcích v blízkosti Opavy. V roce 1968 s žáky dělala rozbor věty hovořící proti okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy, což vedlo k jejímu pronásledování komunistickým režimem. Byla opakovaně předvolávána na stranické výbory, označena za protistátní živel a následkem psychického tlaku skončila v nemocnici. Navzdory perzekucím si udržela křesťanskou víru, kterou nikdy nezapřela. Po sametové revoluci v roce 1989 pokračovala ve své pedagogické práci svobodně a její manžel Jiří Urbanec se podílel na založení Slezské univerzity v Opavě. Ve své práci vždy kladla důraz na pravdivé poznání dějin a jazyka českého národa. V roce 2025 žila v Opavě.