The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Cecílie Urbancová (* 1931)

• narodila se 1. září 1931 v Zohoru Cecílii a Lvu Vilčovým

• v druhé třídě na Slovensku zažila šikanu za to, že je Češka

• rodina se v roce 1939 odstěhovala do Místku

• během války měla strach o otce, který pomáhal partyzánům

• po válce studovala gymnázium a stala se členkou skautského oddílu

• po ukončení studií na Masarykově univerzitě učila v Krnově

• po roce 1968 čelila perzekucím komunistického režimu

• kvůli psychickému nátlaku na OV KSČ zkolabovala a byla hospitalizována v nemocnici

• jako věřící zažila mnoho ústrků ze strany komunistů

• po roce 1989 se mohla svobodně věnovat výuce

• v době natáčení v roce 2025 žila v Opavě

Ocitla se na pokraji zhroucení. Komunisté na OV KSČ na ni tlačili už poněkolikáté. „Musíte to podepsat!“ Tak ke svému jménu napsala, že podepisuje pod nátlakem. To nestačilo a čekalo ji čtvrté předvolání. Tam už se zhroutila doopravdy.

Cecílie Urbancová se narodila 1. září 1931 v Zohoru u Bratislavy Cecílii a Lvu Vilčovým. Oba rodiče, původem Češi, se na Slovensko dostali potom, co strojvedoucího Lva Vilče pracovně přeložili do Bratislavy. V Zohoru, kde působil na místní dráze, si rodina postavila vlastní dům.

„Na Slovensku byla horší sociální situace než u nás,“ hovoří o rozhodnutí svých rodičů Cecílie Urbancová. „Rodiče na to nebyli zvyklí a našetřili si na stavbu rodinného domu, který si svépomocí postavili.” Svou jedinou dceru opatrovali, podle jejích slov až úzkostlivě. „Maminka mě nechtěla nikam pouštět, nedůvěřovala lidem,“ sděluje.

Obavy matky nabyly ještě větších rozměrů potom, co musel její muž povinně narukovat k Československé armádě při první mobilizaci v roce 1938. Malá Cecílie ještě nechápala, proč musí táta odejít a kam. „Řekl mi: ‘Cilinko, nezapomínej na mě a modli se za mě. Ty modlitby mi pomohou, abych se mohl vrátit zpět domů,’“ vzpomíná. Otcovo loučení si vyložila jako loučení někoho, kdo odchází za jinou rodinou, a ukryla se ve sklepě, aniž se s tátou rozloučila. 

Shodili ji do potoka za to, že je Češka

Vývoj událostí však nabral jiný směr a Lev Vilč se opět věnoval svému drážnímu řemeslu. Ovšem jen do března roku 1939, kdy se Slovenská republika přidala na stranu nacistického Německa. „Byla jsem už v druhé třídě,“ pokračuje pamětnice, „škola v Zohoru byla nádherná, ale najednou se vše změnilo. Slováci začali nás Čechy nenávidět. Poprvé jsem se setkala s tím, že mě někteří spolužáci začali slovně napadat. Jednou mě při cestě ze školy shodili do potoka.“

Matka si byla vědoma, že v takové atmosféře nemohou zůstat, a rozhodla, že musejí odjet k příbuzným do Místku. Byla natolik odhodlaná, že zařídila i otcovo propuštění, což byl, zdá se, velmi nelehký úkol. „Tátu nechtěli pustit. Sdělili mu, že by tak schopného pracovníka jen těžko hledali. Důvod sváděli na občanství, jelikož jsme měli dům na Slovensku vybudovaný déle než deset let. Máma to ale nakonec vyjednala a odstěhovali jsme se,“ vysvětluje Cecílie Urbancová.

V bytě babičky seděli vojáci SA

Když se s vozem a dvěma vagóny svých věcí dostali do protektorátního Místku, čekalo je v domě matčiny matky nemilé přivítání. „Když jsme otevřeli dveře od babiččina domu, seděli pod křížem u stolku dva vojáci SA. Ve sklepě domu měli vysílačku a na střeše kostela v Místku anténu,“ sděluje.

Pro rodinu Vilčovu, která po nedlouhé době přesídlila z těsných prostor do vlastního bytu na Hřbitovní ulici, to bylo velmi těžké období. „Jídla bylo málo. Otec se v té době naučil kouřit 60 cigaret denně, aby zahnal hlad. Byl často v práci a stávalo se, že když dostal na lístky maso, než se dostal domů, maso se mu mezitím zkazilo,“ říká pamětnice a vzpomíná i na mnohem horší zážitky. „Po silnici v Místku hnali Němci Židy, kteří měli obchod na náměstí. Nastupovali do nákladních aut a odváželi je do koncentračních táborů. Matka mi říkala, ať se na to nedívám. Ptala jsem se jí, proč je odvážejí, když nic neprovedli. Odpověděla mi, že to ještě nechápu, ale mají jinou víru, a proto jsou nepohodlní,“ dodává. „Stále mám před očima dřevěné tabule s plakáty, na nichž byla jména popravených. Bylo tam i jméno jednoho sokola, ke kterému jsem chodila cvičit.“

Své silné prožitky zaznamenala také do svého deníku, který zpracovala pro své potomky. Píše v něm toto: „Život v okupované zemi. Nenávist, zloba, zrada. Zatýkání sokolů, inteligence. Stále slyším tlučení na dveře příslušníky SS. Klobouk na hlavě, dlouhý hnědý kožený plášť, na rukávě širokou pásku s hákovým křížem. Hulákání ‚Herain sofort, schnell.‘ Stálý strach, kdy si přijdou pro tátu. Zatýkalo se za poslech cizího rozhlasu, za pomoc rodinám, které měly někoho zavřeného v koncentračním táboře nebo u partyzánů, v zahraniční armádě.“

Otec pomáhal partyzánům

Strach, který v ní zůstal, byl nepředstavitelný. Věděla, že otec pomáhá lidem v nouzi a že ti lidé asi něco provedli, protože se ukrývali v lesích v Beskydech, kam jim táta nosil na smluvené místo jídlo. Ona zase ve futrále na housle nosila jiným lidem mouku. „Otec měl rád lidi. V té době měli lidé k sobě blíž, vzájemně si pomáhali a chápali těžkosti druhých,“ krátce odůvodňuje jeho počínání.

Konec války přišel s příchodem rudoarmějců do Frýdku a Místku 4. května 1945. „Na dveře zaklepal sovětský voják s otázkou: ‚German zděs?‘ Matka odvětila, že ne, a šel dál. To bylo vše. V nejbližších dnech jsme pak pomáhali s odklízením barikád. Jen otec byl na nádraží a s ostatními zaměstnanci hlídali lokomotivy, aby je nejspíš někdo neodvezl pryč.“

Konec války byl pro Vilčovy novým začátkem. Rodina se přestěhovala do prostor bývalé německé školky poblíž centra v Místku a Cecílie se těšila, že si bude moci splnit svůj sen, o kterém řekla svým rodičům už v šesti letech. Dekretem prezidenta Beneše se její sen ale začal komplikovat. „Chtěla jsem být učitelkou, ale v té době se začaly rušit učitelské ústavy a každý budoucí pedagog musel mít vysokou školu. Přešla jsem ze čtvrtého ročníku měšťanky na gymnázium, abych mohla dále pokračovat na pedagogickou školu v Olomouci,“ přibližuje.

Rok 1945 byl pro ni významným ještě z jednoho důvodu. Zúročila svou vášeň k poznávání přírody a lidským ctnostem a pod vedením Jiřinky Stolařové byla s dalšími dívkami u zrodu 4. oddílu skautek v Místku. „Skauti vychovávali mládež k čestnosti, pravdomluvnosti a pomoci druhému a to mi imponovalo, proto jsem se ke skautům přidala,“ vysvětluje. Pokřivená politická atmosféra raných 50. let měla za následek, že se tento oddíl po roce 1948 vtělil do nově vzniklého oddílu Junák a o pár let později se rozpadl. „Politický převrat v roce 1948 jsem vnímala jako křesťanka,“ začíná další významnou kapitolu svého života Cecílie Urbancová. „Věděla jsem, že útlak náboženství je pro náš národ velké mínus.“

Politickou výchovu přijímala se sebezapřením

S budoucím manželem Jiřím Urbancem se znali z gymnázia. Oba byli skauty a oba se starali o mládež. „Na rekreaci pořádané Revolučním odborovým hnutím (ROH) jsme se osobně setkali s Petrem Bezručem u jeho chaty na Ostravici. Manžel se později věnoval jeho životu a dílu a vedl Památník Petra Bezruče v Opavě. Původně se chtěl věnovat studiu architektury. Přesvědčila jsem ho, že se svým vynikajícím přednesem a talentem na jazyky by měl jít raději na filozofickou fakultu. On mě zase přemluvil, abych si zvolila jako hlavní předmět český jazyk, kterého jsem se tolik bála,“ sděluje k změnám, které se odehrávaly v jejich životech.

50. léta se dál nesla ve znamení studií na olomoucké a po přímluvě Jiřího na brněnské fakultě. „Nepříjemné bylo biflování marxismu-leninismu, ale se zaťatými zuby se to dalo přežít,“ zapsala si do svého deníku a ve vyprávění k tomuto období cenzury a překrucování výkladu některých dějin českého národa dodává: „Při studiích v Brně byli mnozí profesoři také křesťané jako já a kladli nám na srdce, aby se naši žáci nespokojili jen s jedním názorem, ale informace si prověřovali.“

Po dokončení studií na Masarykově univerzitě v Brně se odstěhovala za manželem do Krnova, kde začala učit na základní škole. Jiří Urbanec za několik let dostal místo jako vedoucí Památníku Petra Bezruče v Opavě a oba, tentokrát už i s dětmi Jiřím a Cecílií, čekalo stěhování. „Přešla jsem jako učitelka na školu do Velkých Hoštic,“ sděluje k počátku problémů, které přinesl rok 1968.

Manžela komunisté vyhodili

„Mysleli jsme si, že vše dopadne jinak. Manžel vstoupil do Komunistické strany Československa (KSČ), aby mohl více rozvíjet Památník Petra Bezruče. Zjara 1969 ale vystřízlivěl, když viděl, že se nic k lepšímu nechystá, spíš naopak, a vystoupil. Nejzajímavější na tom všem je, že teprve v roce 1971 jej ze strany vyloučili,“ poukazuje na nelogické chování tehdejšího stranického vedení pamětnice. „Mě do KSČ nenutili, protože věděli, že bych nikdy nevstoupila.“

Jiří Urbanec se dostal do křížku s vedením Slezského muzea, pod které Památník spadal, což vedlo mimo jiné k neustálým kontrolám. V roce 1972 byl ve své funkci vystřídán a své vědecké práce nesměl publikovat. I přes tuto skutečnost se stále držel myšlenky na vybudování Slezské univerzity v Opavě.

Podobnou zkušenost měla v roce 1971 i jeho manželka Cecílie Urbancová. „Říkala jsem žákům otevřeně, že já se to učila tak a teď se to učí jinak. Někteří rodiče byli ale zarytí komunisté a došlo to tak daleko, že mi dějepis zakázali učit,“ říká.

K tomu ovšem nedošlo hned. Důvodem, jak sama uvádí, se stala rozepře s otcem jednoho z žáků, kterého pro jeho evidentní umělecký talent nedoporučila na gymnázium, ale na umělecko-průmyslovou školu. To se jeho otci nelíbilo a měl mezi politickými osnovami, které Cecílie Urbancová zpracovala k výuce v roce 1968, najít jistou větu, která ji málem připravila o zdraví. „Šlo o větu, kterou jsme měli vždy vytáhnout z dobového tisku pro češtinářský rozbor. Ta moje z tehdejších Spojených deníků zněla asi takto: ‘Jak je to bolestné pro nás, kteří jsme v Sovětském svazu viděli svého slovanského bratra a nyní nás přichází obsadit.’ Dali za pravdu otci toho žáka a mě nazvali protistátním živlem,“ vzpomíná.

Toto označení se jí hluboce dotklo a při jednom z prvních předvolání na Okresní výbor Komunistické strany Československa (OV KSČ) v Opavě přítomným sdělila, že by v této době za stejných podmínek s jejím tvrzením souhlasili. 

Opakované předvolání na OV KSČ

Co se dělo pak, ještě více podpořilo její přesvědčení, že jí komunisté chtěli zakázat učit úplně.

„Na OV KSČ jsem byla volána čtyřikrát. Nutili mě podepsat jakýsi dokument, já ho ale podepsat odmítla. Tlačili na mě: ‚Musíte to podepsat!‘ Já na to, že nemusím. Při třetím předvolání a opakované výzvě k podpisu jsem byla už duševně vyčerpaná a napsala jsem tam, že to podepisuju pod nátlakem. S tím se straníci v žádném případě nespokojili,“ líčí. „Volali si mě tam počtvrté. Byla jsem už duševně na dně. Vstávala jsem ve čtyři hodiny, opravovala na 40 sešitů, do toho všeho péče o domácnost a další povinnosti. A teď tohle. Tentokrát šel se mnou i manžel, který znal výborně paragrafy. Pamatuji si jen, jak jim vytýkal, že jednají proti zákonům této republiky, a pak už si nepamatuji nic. Probudila jsem se v nemocnici.“

Cecílie Urbancová se vlivem silného psychického tlaku a duševního i tělesného vyčerpání zhroutila. Zakrátko poté, co opět přišla k vědomí, ji lékaři opavské nemocnice přesunuli do psychiatrické léčebny. Tam potkala svého bývalého spolužáka, právníka Jaroslava Šavrdu, který jí poradil, jak si má počínat, aby jí nezakázali učit.

„Po dobu, co jsme s manželem bojovali s komunismem, jsme měli kolem sebe vždy přátele, kteří nám velmi pomáhali. A i když jsem byla neustále kontrolována ve všech oblastech mého povolání, věděla jsem, že máme kolem sebe dobré lidi, na které se můžu spolehnout, a Pána Boha,“ rekapituluje těžké životní chvíle pamětnice.

Boha si vzít nenechala

Jako křesťanka těžce prožívala perzekuci věřících, ale svou víru si nenechala nikým vzít. Za velké štěstí označuje, že se jí za celou dobu nikdo nezeptal, zda věří v Boha. Nezapřela by jej, ale tato otázka nepřišla. „Učitelé věřící v Boha museli buď odejít, nebo Boha zapřít. My s manželem jsme se rozhodli své přesvědčení nedávat veřejně najevo a na mše svaté jsme chodili do okolních vesnic. Manžel chtěl, aby mezi pedagogy nebyli jen komunističtí fanatici, ale i ti, kteří chrání křesťanskou mládež,“ píše ve svých poznámkách k tomuto tématu.

Ve své pozici, kdy mohla ovlivňovat názory dětí, musela často kličkovat. Ať už se jednalo o přihlášky k náboženství, které se, bůhví proč, kupily zrovna na jejím stole, či když musela za těmito lidmi chodit jim jejich rozhodnutí rozmlouvat. „Schválně jsem si vybírala rodiny, které byly silně věřící, a návštěva probíhala čistě přátelsky. Věděli, proč tam jsem a co jim chci říct, já si to ale nechala až na závěr. Řekla jsem jim: ‚Náboženství je niterná záležitost každého a nemá smysl o tom hovořit či mu to rozmlouvat.‘“

A pak v roce 1989 přišla úleva a náboženská svoboda se už nedeklarovala jen na papíře, ale nastala doopravdy. Cecílie Urbancová se mohla svobodně věnovat svému povolání a opravovala chyby v českých dějinách po těch, kteří zanechali na její duši nesmazatelný šrám. Svého snu dosáhl i její manžel Jiří Urbanec, kterému se spolu s jeho kolegy podařilo v Opavě založit Slezskou univerzitu. To vše z lásky k vlasti, jak říká.

„Nejdůležitější pro člověka je, když zná dobře svůj jazyk a dějiny svého národa,“ sděluje na závěr svého vyprávění v Opavě v červenci 2025.