„Když nás okupovala spřátelená vojska, tak poslouchám rádio a říkám si: ‚To je nějaká hra!‘ Koukám z okna a manželky vojáků z povolání v Bechyni, manžel byl na rybách... a házely spací pytle ven z oken, plnou polní, házej jim to z oken. No veliký šrumec. Tak utíkám za manželem k vodě, za Sazamou. Říkám: ‚Rusáci nás okupují!‘ On: ‚Co si vymýšlíš?!‘ Já říkám: ‚Tak pojď domů a poslechni si rádio.‘ A to nás okupovali. A já jsem tenkrát dělala v Táboře na nádraží na ranžíru ručního výhybkáře. Ruský tanky stály v Čekanicích na kopci a mířily na nás na ranžíru. Na nákladní nádraží. Takhle jsem prožila já rok 68.“
„Když maminka byla zavřená, pan biskup doktor Hlouch jí pomoh. S tím jsem se seznámila na Senovážném náměstí, jsem se modlila u mariánského sloupu. Zastavil u mě povídá: ‚Holčičko, proč tady pláčeš?‘ A já říkám: ‚Maminka je zavřená.‘ To byl rok 1948. A říkám, že maminka je zavřená nevinně, a doktor Hlouch jel do Prahy. A na Štědrý den ve čtyři hodiny odpoledne maminka byla doma. To jí tenkrát zařídil v Praze pan biskup doktor Hlouch.“
„Pamatuju se, jak mašírovali do města okolo kostela sv. Mikuláše a banky a že tam stáli lidi. A takový starší pán, že je nepozdravil. A takový hoch vyskočil z toho procesí a dal mu takový pohlavek a srazil mu klobouk. Tak takhle jsem je poznala za války.“
Anna Sazamová se narodila 1. února 1933 v Mladém u Českých Budějovic do smíšeného česko-německého manželství Josefa a Anny Lexových jako nejstarší dcera z devíti dětí. Otcovi předci pocházeli z Bavorska a hlásili se k německé menšině. A právě německý původ významně poznamenal osudy rodiny Lexových: po konci 2. světové války musela opustit rodný dům, prakticky všichni příbuzní byli odsunuti z Československa a Josef a Anna Lexovi byli ve vykonstruovaných kauzách zatčeni. Život Anny Sazamové ovlivnilo zejména odsouzení její maminky v roce 1946 k pěti letům za kolaboraci. Z vězení se dostala až krátce před vypršením trestu na přímluvu českobudějovického biskupa Josefa Hloucha. Aby během maminčiny nepřítomnosti převzala péči o domácnost – včetně mladších sourozenců – odešla Anna Sazamová ve svých čtrnácti letech ze školy, do které se již nikdy nevrátila. Přes práci dělnice a řidičky se dostala k ČSD v Táboře jako výhybkářka a průvodčí. Útěchu vždy nacházela v Bohu. Zemřela v roce 2024 v Českých Budějovicích.
