The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Anna Sazamová (* 1933  †︎ 2024)

• narozena 1. února 1933 v Mladém u Českých Budějovic

• otec Josef Lex patřil k německé menšině

• téměř všichni příbuzní z otcovy strany byli po válce vystěhováni do Německa

• rodiče byli po válce odsouzeni ve vykonstruovaných procesech

• ve čtrnácti letech pamětnice odešla z měšťanské školy, aby se mohla starat o domácnost

• pracovala jako dělnice, řidička a výhybkářka

• se svým prvním manželem odešla do Bechyně

• zemřela v roce 2024 v Českých Budějovicích

Anna Sazamová se narodila do smíšeného česko-německého manželství – symbolicky jen několik dní po nástupu Adolfa Hitlera k moci v zemi jejích předků.  Ti pocházeli z Bavorska a v Československu se hlásili k německé menšině. A právě německý původ významně poznamenal osudy celé rodiny: po skončení druhé světové války musela opustit rodný dům, prakticky všichni příbuzní museli do odsunu a rodiče byli ve vykonstruovaných kauzách zatčeni. Život Anny Sazamové ovlivnilo zejména maminčino odsouzení v roce 1946 k pěti letům za kolaboraci. Z vězení se dostala ještě před vypršením trestu na přímluvu českobudějovického biskupa Josefa Hloucha. Aby během maminčiny nepřítomnosti převzala péči o domácnost – včetně mladších sourozenců – odešla Anna Sazamová ve svých čtrnácti letech ze školy, do které se již nikdy nevrátila. 

Čeští patrioti

Anna Sazamová se narodila 1. února 1933 v Mladém u Českých Budějovic do smíšeného česko-německého manželství Josefa a Anny Lexových jako nejstarší dcera z devíti dětí. Rodina se později přestěhovala do Českých Budějovic – nejprve do Polní a poté do Jeronýmovy ulice. Tam zůstala až do roku 1945. 

Otec Josef Lex pocházel z osmnácti dětí. Jeho praprarodiče přišli do Čech z Bavorska a někteří předci tu žili již od dob vlády Karla IV. Josef Lex pracoval ve státních zásobárnách na pozici obchodního zástupce; po válce nastoupil jako údržbář městských vodáren. Anna Lexová, rozená Mayerová, byla řídící učitelka. Jelikož dva z rodiny nesměli pracovat ve státních službách, maminka odešla s odstupným podle odpracovaných let. Doplatila na to o několik let později, kdy zjistila, že jí chybí potřebná doba do odchodu do důchodu. Jezdila proto jako průvodčí v trolejbuse.

Rodiče byli čeští patrioti a u Lexů doma se mluvilo zásadně česky. Stalo se dokonce, že když Josef Lex pracoval za války ve státních zásobárnách, přišlo na něj – paradoxně od jistého Čecha – udání, že pomáhá Čechům, a ne Němcům. Za trest musel v roce 1940 narukovat na vojnu. Až do konce války tak v hodnosti feldwebel – čili poddůstojníka – sloužil v Olomouci na jednom statku jako kočí. Ještě před koncem války se vrátil do kasáren v Českých Budějovicích. 

Z německé rodiny zůstali sami

Druhá světová válka rodinu Lexových značně poznamenala. První věc, která se vybaví Anně Sazamové při vzpomínce na válku, je tato: „Měli jsme pořád na nohách vředy, všechno bylo na lístky.“ Na rozdíl od většiny spoluobčanů je nesužoval pouze strach či nedostatek základních věcí. V případě Lexových šlo především o to, že patřili mezi příslušníky německé menšiny. Proto je úřady vystěhovaly z jejich stávajícího domu. Anna Sazamová vzpomíná, jak se dražil veškerý jejich majetek. „Maminka měla šicí stroj půjčený od dědečka. Ten ho musel vyplatit, ale dostal ho bez šuplíků.“ Josef a Anna Lexovi byli zlomení a chtěli odejít do Německa. Úřady jim sice odchod povolily, ale pod podmínkou, že jejich děti zůstanou v Československu. Tím bylo rozhodnuto. Rodina se přestěhovala na faru v Českých Budějovicích. Bydlel tam s nimi také strýc František Lex, kněz a profesor teologie.  Ten musel posléze, stejně jako naprostá většina příbuzných z otcovy strany, odejít do Německa. Nejdřív byli ve sběrném táboře v Suchém Vrbném, odkud je postupně transportovali do Německa. Všichni příbuzní skončili na náhodných místech v Bavorsku, podle toho, kde zastavil vlak. V Československu zůstala jen teta Anastázie, která až do své smrti žila v rodině Anny Sazamové. 

Anna Sazamová si nepamatuje, jak její němečtí příbuzní vnímali Adolfa Hitlera. Jako dítě ji to nezajímalo. Tatínek byl sice apolitický, vůči dění kolem sebe však nebyl imunní. Anna Sazamová vzpomíná, jak vyprávěl, že měl při cestě do Rakouska možnost vidět Hitlera řečnit na nějakém shromáždění. „Tatínek říkal, že měl takový charisma, že kdyby nevěděl, co je zač, tak by mu snad taky uvěřil.“

S příbuznými zůstali v kontaktu, třebaže prvních deset let pouze písemném. Poté mohl na návštěvu do tehdejšího západního Německa vycestovat Josef Lex i Anna Sazamová. V roce 1965 podepsala spolupráci se Státní bezpečností (StB). Stala se tak informátorkou, jejímž cílem bylo sledovat závady a nedostatky na jejím pracovišti v ČSD a rozpracovávat a prověřovat osoby mající vztah k zahraničí. To jí umožnilo pravidelné návštěvy rodiny v NSR. Jednalo se však jen o krátkou epizodu v životě Anny Sazamové. Po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968 netajila svůj nesouhlas s politickým vývojem a začala ignorovat výzvy ke schůzkám. Samotná StB v roce 1970 tuto, jak sama vyhodnotila, „průměrnou“ spolupráci ukončila.

O svém německém původu raději pomlčela

Anna Sazamová chodila do školy během celé války, i když jako příslušnice německé menšiny do německé. V roce 1945 místo učení dávali do ruliček fáče, které se posílaly do polních nemocnic. Poslední dva měsíce před prázdninami, tedy po osvobození v květnu 1945, stejně jako všechny děti Němců měla školní docházku zakázanou. Z konce války si pamatuje útok hloubkařů na vlak Červeného kříže v Hodějovicích i první nálet na České Budějovice. „Oni zasáhli i topírnu. A tam bylo tenkrát strašně moc mrtvejch. A my jako děti pitomý jsme se šly dívat, jak odsud vynášejí mrtvoly,“ vzpomíná Anna Sazamová.

To, že je napůl Němka, jí okolí dávalo důrazně najevo. „Po válce ta nenávist vůči Němcům byla hrozná,“ vypráví. Na oblečení museli nosit našité písmeno „N“. Přestože se situace postupně uklidňovala, svůj původ raději nikde zbytečně nezmiňovala. 

Ve čtrnácti letech musela zastoupit maminku

Josef Lex působil po válce jako tlumočník pro německého úředníka, který kontroloval, zda odsunutí Němci odevzdávají kontingent – například vajíčka či prasata. Zjistil, že je zmíněný úředník okrádá, a chtěl to nahlásit. Dříve, než tak stihl učinit, sám byl v roce 1947 na základě udání zatčen za to, že pomáhá po válce Němcům přes hranice. Zavřený byl ve sběrném táboře na lineckém předměstí. Tam se od štábního rotmistra dozvěděl, že jeho žena byla mezitím také zatčena  a že ji následující den  odsoudí k pěti letům vězení. 

K této nešťastné události došlo v roce 1946. K soudu si Anna Lexová vzala všechny své děti. Dokonce odmítla právní pomoc. Tak moc si byla jistá svou nevinou. Byla však skutečně odsouzena na pět let jako „velká nacistka“, jak si Anna Sazamová pamatuje článek v dobovém tisku. Důvod odsouzení se nikdy nedozvěděla a rozsudek nikdy neviděla. „Ptala jsem se u soudu, že to potřebuju vědět, že jsem kvůli tomu přišla o zaměstnání, a oni mi řekli, že se nesluší, aby vyprávěli chyby rodičů dětem,“ říká pamětnice. Po roce 1989 již po příčinách nepátrala a přijala verzi jejího otce, která se zdá nejpravděpodobnější. Josef Lex tvrdil, že nešlo o nic jiného než o peníze. Pocházel totiž z velké chalupy v Mladém, a pokud byl někdo trestaný, ztrácel nárok na majetek. Tuto teorii potvrzuje fakt, že rodina po odsouzení Anny Lexové skutečně o majetek přišla. 

Na péči o domácnost proto zůstala Anna Sazamová ve svých čtrnácti letech nějakou dobu sama. Starší děti šly do dětských domovů, dvě mladší – čtyřletý Vilík a tříletá Mařenka – zůstaly doma s Annou. Děti nedostávaly žádnou finanční podporu. Naštěstí zdědily Anna i Marie po otcových sestrách každá čtyřicet tisíc korun, z čehož mohly vybírat měsíčně pět tisíc. Anna se za pochodu učila vařit. Aby se mohla starat o své sourozence, odešla z měšťanské školy. „Já jsem se snažila zastoupit jim mámu,“ říká se slzami v očích.

Maminku rodině vrátil biskup Hlouch

Jednoho dne se modlila u mariánského sloupu na Senovážném náměstí, když si jí všiml okolo jdoucí biskup Josef Hlouch. „Holčičko, proč tady pláčeš?“ zeptal se. A když mu Anna Sazamová všechno převyprávěla, rozhodl se rodině pomoci. „A v roce 1948 na Štědrý den ve čtyři hodiny odpoledne byla maminka doma. To byl nejšťastnější moment mého života,“ vypráví. 

V době, kdy byla Anna Lexová zavřená, zažívala její nejstarší dcera krušné chvíle. „Ten čas bez mámy byl nejhorší.“ Ta byla nejdříve zavřená v Českých Budějovicích. „Já si pamatuju, že jsem vozila ségru v kočárku a koukala jsem na maminku za mříže, jak byla zavřená,“ říká Anna Sazamová. Zbytek svého trestu strávila na velkostatku Chýňava u Hosína jako učitelka dětí velkostatkáře. Ten posílal pro její rodinu bryčku, aby ji mohla navštěvovat. Díky návštěvám jejího manžela, kterému mezitím vypršel trest, byla v době propuštění Anna Lexová těhotná; nejmladší Terezka se narodila v červenci 1949. „My jsme se ptali mamky a taťky, jak je to možný, tak to že nám nebudou vyprávět,“ směje se dnes Anna Sazamová. 

Biskup Hlouch byl nedlouho poté, co pomohl Anně Lexové na svobodu, po komunistickém převratu zatčen. „Pamatuju si, že se povídalo, že při zatýkání nesl raneček s věcmi a na biskupství u kříže upadl,“ vypráví Anna Sazamová. 

Komunistické ideje byly zpočátku lákavé

Anna Sazamová se po vynuceném přerušení svých studií do školy již nikdy nevrátila. Místo toho nastoupila jako dělnice do strojírenského podniku Igla. Poté pracovala jako řidička u ČSAD a nakonec u drah v Táboře jako ruční výhybkářka. Jejím snem bylo stát se ošetřovatelkou. Kvůli nedokončenému vzdělání to však nebylo možné.

Po komunistickém převratu pomáhal Josef Lex převážet za hranice lidi, kteří utíkali. Auto mu půjčovali na faře. Ač Anna Sazamová, stejně jako její rodiče a první manžel, nikdy do KSČ nevstoupila, nástup komunismu vnímala pozitivně. Byla plná ideálů a všemu věřila. Její dědeček ji však varoval: „Ando, ty jsi tak hloupá! Až to pochopíš, bude pozdě.“ Pochopila to, ale opravdu až o mnoho let později. V padesátých letech měla totiž jiné starosti. V roce 1952 se provdala za Jindřicha Pařízka, vojáka z povolání. O rok později se rodina rozrostla o dcery – dvojčata.  Pro mladé manžele s malými dětmi byly sociální jistoty, které komunistický stát nabízel, velmi lákavé. Přestože oni sami zpočátku nic neměli a první roky žili s manželem a dětmi u tchyně. Na druhé straně díky tomu je nijak nezasáhla měnová reforma v roce 1953. Zpětně to pamětnice vidí jinak: „Bylo to celé velký podvod. Ale my jsme o nic nepřišli – my jsme neměli našetřeno nic.“

Po pár letech se přestěhovali za manželovou prací do Bechyně, odkud Anna Sazamová dojížděla do Tábora na dráhu. Přestože manželství skončilo po sedmi letech rozvodem, zůstala pamětnice s dětmi v Bechyni. Bydlela tam i se svým druhým manželem, bývalým boxerem Emilem Sazamou. „Jeho největší úspěch byl, když po válce byli Američani v Českém Krumlově, kde byla česká posádka. On tam porazil jednoho Američana,“ vzpomíná na svého manžela.

Emil Sazama působil jako rozhodčí Mezinárodní boxerské asociace IBA a později na ÚV ČSTV na pozici sekretáře kaskadérů a boxerů. To mu umožňovalo cestovat, například do Severní Koreje nebo do Skandinávie. „Nejvíc se mu líbily severský země. A v Dánsku domovy důchodců,“ vypráví Anna Sazamová. 

Palachův čin byl hrdinstvím

V Bechyni prožili manželé také vpád vojsk Varšavské smlouvy do Československa. „Já jsem poslouchala rádio a myslela jsem si, že je to nějaká hra. Ale z okna jsem viděla manželky vojáků z povolání vyhazovat z oken spací pytle a plnou polní,“ pamatuje si Anna Sazamová. 

Ani manžel, který byl zrovna na rybách, tomu nemohl uvěřit. Hned ale musel do Prahy, kde sloužil jako vozmistr. Později v ten den odjela do práce na táborské nádraží i Anna Sazamová. Ten den jí přesně utkvěl v paměti: „Ruský tanky stály na kopci v Čekanicích a mířily na nás na ranžíru. Musela jsem mít lampičku jenom zastíněnou a oni na nás mířili tankama.“ 

Po srpnových událostech roku 1968 uvažovali manželé Sazamovi zcela vážně o emigraci. Jakmile se Emil Sazama o invazi dozvěděl, chtěl se sbalit a s celou rodinou utéct do Německa, dokud byly ještě otevřené hranice. Anna Sazamová s tím však nesouhlasila. „Já už jsem jednou přišla o všechno v tom roce 1945, když nás vystěhovali, a podruhý přijít o domov… Tak já jsem řekla, že ne.“ Navíc příbuzným, u kterých by mohli případně najít zázemí, se nedařilo moc dobře – sami o všechno po vystěhování přišli a museli začít od nuly. Ani s odstupem času Anna Sazamová svého rozhodnutí nelitovala. „Když tak o tom přemýšlím, tak mám dojem, že jsem se rozhodla správně.“

Pro Annu Sazamovou, která fandila Alexandru Dubčekovi, Josefu Smrkovskému i Oldřichu Černíkovi, byl srpen 1968 zklamáním. „Ale co jako takovej malej můžete s tím dělat? Jako slabej nezmůžete nic,“ říká. Tím spíše měla pochopení pro Jana Palacha. O jeho činu mluví s obdivem:  „Obětovat život pro druhý, to je veliký čin. To je hrdinství.“

S manželem se v názorech na politiku shodovali, i když Emil Sazama byl členem KSČ. Ve straně zůstal i po srpnu 1968, přestože ho události velmi zklamaly. „On říkal:, Já to mám v srdci.‘ On byl prostě idealista,“ vzpomíná Anna Sazamová. 

Když však komunistická strana lákala ke vstupu jejich dcery, které pracovaly jako šičky v Jitexu Písek, manžel jim poradil, jak se tomu vyhnout. „Řekněte jim, že se necítíte dostatečně zralé,“ vysvětluje Anna Sazamová. Tato taktika pomohla – do KSČ vstoupit nemusely.

S Bohem vstávám a usínám

Pád komunistického režimu v roce 1989 celá rodina uvítala, i když nikdo nečekal, že se toho dožijí. „Ten režim byl tak silnej! Ale musíme poděkovat Gorbačovi,“ vypráví Anna Sazamová. Ve chvíli, kdy se dozvěděla, co se děje v Praze, nepochybovala, že nastal definitivní zlom. V tom přesvědčení ji utvrdila kanonizace Anežky České 12. listopadu 1989. „To jsme všichni věřili, že když ona bude svatořečená, že nastane svoboda v Čechách. To jsme úplně očekávali,“ dodává pamětnice. 

Víra hrála v životě Anny Sazamové vždy významnou roli. Do kostela chodila celý život, přestože byla častována posměšky. Jen v době, kdy o víkendech dojížděla do práce z Bechyně do Tábora, byla podle svých slov „vlažnější“. Oba její manželé byli také věřící, ale do kostela nechodili. Nepraktikující jsou i obě dcery. „Já jsem sice věřící, ale nejsem fanatik,“ říká. 

Anna Sazamová v roce 1991 ovdověla. Na bezmála třicet let trvající manželství s Josefem Sazamou vzpomíná v dobrém. Děti spolu neměli, ale v domácnosti s nimi žily dcery Anny Sazamové z prvního manželství a na letní prázdniny přijížděl i nejmladší syn Emila Sazamy. Všichni spolu vycházeli a dodnes jsou v kontaktu. 

Anna Sazamová žila v Bechyni až do roku 2022, kdy se přestěhovala k dceři do Českých Budějovic, kde v roce 2024 zemřela. Dokud to bylo možné, chodila pravidelně do kostela. A denně se modlila. „S Bohem vstávám a usínám. A modlím se za všechny.“