Zdeňka Pivrncová

“Moje maminka i můj tatínek, babička vedle a dědeček, žili jsme hned vedle lesa. A ten les byl ve válce plný všelijakých utečenců, hlavně Rusů a tak. Měli hlad a my jsme se je snažili živit. Dva jsem z nich znala i jménem. A naši byli odvážní, asi jiní rodiče ne, protože mezi dětmi se nic takového nepovídalo. Brali mě s sebou, já jsem i věděla co a jak. Dokonce jsme museli i přes dvě vesnice – abychom je měli čím živit – jít pro mouku. Šli jsme přes Brada, přišli jsme přes silnici, tam bylo Zámezí a byl tam mlýn. A v tom mlýně byl moc hodný pan mlynář, který nám nandal do batohu mouku, a zase jsme šli v noci zpátky.”

“Došla jsem na konec Prachova, tam směřovala cesta dolů jakoby do další vesnice a já jsem se do toho Holína musela dát doprava v zatáčce. Viděla jsem už na konci cesty hřbitov a tam se potom šlo dolů do školy. Teď najednou vidím po obou stranách cesty byli němečtí vojáci v příkopech, jeden vedle druhého s namířenou flintou – puškou – na silnici. Jenže mě to nedocházelo, pořád jsem šla, jen jsem koukala z jedné strany na druhou. Přešla jsem, pak jsem byla u hřbitova a šla do školy. Jak to bylo dál, vůbec si nepamatuji. Jestli jsem do školy došla, nebo ne, jak to bylo s těmi vojáky taky ne, ale dodatečně mi došlo, že kdyby některý jen takhle udělal, tak jsem nebyla.”