Dr. Michael Piatti-Fünfkirchen

* 1955

  • "Povím vám ještě jednu související historku. V roce 1990 jsem začal s úřady, soukromými osobami a pozemkovým fondem znovu přebírat a obhospodařovat moravské pozemky, které dříve patřily naší rodině. V Rakousku jsme v roce 1983, jak to bylo s tím balónem a narozením Moritze, začali převádět farmu na ekologické zemědělství, což v té době téměř neexistovalo. Jako hippies jsme byli považováni za blázny. Neměli jsme tušení, jestli to vyjde, nebo ne. Vyšlo to velmi dobře, podnik prosperoval a prosperuje dodnes, daří se mu dobře, investuje a rozšířil se i do Česka, kde se podařilo získat zpět stará pole Fünfkirchenů pomocí restitučních dokumentů, odkupu, pronájmu a výměny. Divoká doba, 90. léta, každých šest měsíců platily jiné právní předpisy a nikdy jste si nemohli být jisti, zda vám něco opravdu patří, i když jste za to zaplatili, to nebylo jisté. Ale vždy to dobře dopadlo. České úřady byly vždy velmi férové, korektní a věcné, ale i čeští soukromníci, kteří již vlastnili nemovitosti, byli vlastně vždy féroví a já jsem nikdy nebyl podveden, jen jednou, ale to nevadí. Bylo to opravdu dobré, a to zejména úřady, pokud jde o administrativní organizaci. Češi provedli v nejkratším možném čase pozemkovou úpravu, tedy „pozemková úprava“. Na stejné parcele existovaly čtyři různé katastry: Marie Terezie, ve 20. letech, nový katastr, a pak Hitler, nový katastr, a poté komunistické katastry. Některé obce to provedly, jiné ne, byl to chaos, totální chaos. Nikdo nevěděl, komu co patří. Češi to za velmi krátkou dobu, za dva roky, uklidili, vytvořili katastr, vytvořili pozemkovou knihu, zpřístupnili ji na internetu, zdarma, kdo tam pracuje, jak je to velké, komu to patří, super. To byl velký úspěch, o kterém lidé nevědí. Ano, normálně to trvá desítky let, v Rakousku staletí."

  • "V roce 1983 jsem se oženil a přestěhoval jsem se se ženou na Stutenhof a začali jsme tam bydlet. Před tím jsem bydlel v Loosdorfu nebo Vídni. Stutenhof byl krásný velký statek, který leží na krásném místě. Na přímo nádherném místě, široko daleko nejsou vidět žádné jiné budovy. Můžete se tam otočit o 360 stupňů a neuvidíte jinou budovu. Ve střední Evropě na rovince, to už se dneska moc nevidí. Přestěhovali jsme se, moje žena a já, pak se narodil v roce 1983 Moritz, jako první ze čtyř dětí. Před porodem jsme byli „hippies“ a nešli jsme do nemocnice, protože moje žena řekla, že není nemocná a že do nemocnice nepotřebuje. Měli jsme velmi dobrou porodní asistentku, starou paní Sojku, která vše zařídila a připravila na porod, u kterého byla i přítomna na Stutenhofu. Nejbližší obec byla pět kilometrů daleko, nejbližší nemocnice byla téměř tři čtvrtě hodiny cesty. Byli jsme mladí a paní Sojka to zvládla skvěle, lékařka nepřijela. My jsme jí samozřejmě telefonovali, pevnou linkou, tehdy nebyly žádné mobily ani internet. Doktorka nepřijela, protože to v noci neslyšela, ale paní Sojka tam byla a zvládla to skvěle. Já neměl vůbec žádné ponětí o porodu, byl jsem úplně mimo. Byl to opravdu až existenciální šok, pokud se to tak dá říct, ale všechno dopadlo dobře. Malý Moritz přišel na svět a paní Sojka mi pak dala do ruky plastový pytel a řekla mi, že je to placenta, a požádala mě, abych se jí zbavil. Tak jsem šťastný a rozespalý, už jsem spal, vyšel ven. Bylo velmi brzo, byly čtyři hodiny ráno, 8. září 1983. Zakopal jsem pytel co nejhlouběji, aby se k tomu nedostaly lišky, a dostal u toho záchvat pláče z čistého štěstí. Najednou jsem se podíval na oblohu a uviděl balón letět přes hranici, přes Mikulov, jak letí v prvních paprscích slunce. Všiml jsem si, jak letěl směrem k Rakousku. Uplynula léta a na Stutenhofu jsme začali pěstovat brambory. Potřeboval jsem k uskladnění velké dřevěné tisícikilové bedny na brambory a byl mi doporučen jistý pan Magušin ze Slovenska, z okolí Bratislavy. Tak jsem mu zavolal, on uměl německy, ne moc dobře, ale uměl, poslal jsem mu fax s nákresy, jak to má vypadat, domluvili jsme cenu a ta byla přijata. Po měsíci mi zavolal, že jsou bedny hotové a že přijede se dvěma kamiony a sestaví je na místě, kde je i sešroubuje. Pak se zeptal, kam přesně má jet. Řekl jsem: ‚Stutenhof, ale to nemůžete vědět, vysvětlím vám, kde to je.‘ Ale on přesně věděl, kde to je. Pomyslel jsem si: ‚On ví, kde je Stutenhof? To nikdo jiný neví!‘ Pak se objevil pan Magušin a já se ho zeptal, jak je možné, že věděl, kam měl jet. On odpověděl, že byl v Březí na vojně, kde sloužil dva roky. Zeptal jsem se ho hloupě, jaké to bylo. Odpověděl: ‚Jaké to asi mohlo být? Bylo to samozřejmě hrozné, jídlo bylo příšerné, bylo ho málo, bylo odporné, dva roky nicnedělání, fádní, nechutné. Jen jednou, ale to nebylo tak jednoduché. Byl jsem s kolegou a nadřízeným na strážní službě, pěšky na tom signálním plynu, to jsou ty silnice před drátem, z Česka viděno před ostrým drátem, směrem k Rakousku, a šli jsme tam tři a to bylo kolem čtvrté ráno nebo tak nějak a tam letěl balón a ano, měli jsme příkaz střílet a měli jsme na ten balón střílet, ale my jsme to odmítli.‘ Řekl: ‚Ty ruské pušky zase nefungují, zasrané pušky! Nestříleli jsme a museli jsme jít do vězení, do vojenského vězení, na týden.‘ Pak řekl, že je úplně jedno, jestli jste ve vězení nebo ne, v armádě to bylo skoro stejné. A já se na něj podíval a řekl: ‚No jo, to bylo 8. září ve čtyři ráno.‘ A ještě teď ho vidím před sebou, jak mu padla čelist. Myslel si, že jsem agent KGB. Takže jsme oba, z obou stran, viděli ten balón."

  • "Chodil jsem ve Vídni do jezuitské školy, osm let internátu, velmi zábavné, odkud nás vždy vozili do Vídně. Každých čtrnáct dnů nebo tři týdny jsme měli vycházky. Můj otec vždy počítal česká auta, která potkal na tzv. „brněnské ulici“, nebo na „vídeňské“, bylo jich čím dál víc, už to bylo díky Dubčekovi velmi otevřené a liberální. Můj otec měl i kontakty s českými statky, například se Státním statkem Mikulov nebo Státním statkem v Drnholci. Tam měl kontakty s místními řediteli a dokonce si přes hranice vyměňovali pivo. Už to bylo vlastně docela civilizované. Pak přišla okupace a bylo po všem. V Rakousku zavládlo velké vzrušení, protože tehdy ještě nebylo jasné, který systém zvítězí. Nebylo to jasné, protože komunismus byl silný jak ekonomicky, tak vojensky a celé to mohlo dopadnout úplně jinak. U nás doma v Loosdorfu bylo vždy plné auto. Nebylo jasné, který systém přežije studenou válku. Tím skončilo a pak se to zase uzavřelo – a konec."

  • Full recordings
  • 1

    Mikulov, 29.08.2025

    (audio)
    duration: 01:14:50
    media recorded in project Živá paměť pohraničí
Full recordings are available only for logged users.

Z cizích lidí se stali najednou sousedé

Michael Piatti-Fünfkirchen
Michael Piatti-Fünfkirchen
photo: Archiv pamětníka

Michael Piatti-Fünfkirchen se narodil 23. ledna 1955 ve Vídni do šlechtického rodu Piatti a své dětství prožil v Loosdorfu. Ve věku dvou let byl adoptován do významné šlechtické rodiny Fünfkirchen, čímž se stal i majitelem panství Stutenhof lesního hospodářství Neuruppersdorf. Stutenhof se později stal jeho bydlištěm, kde se žilo v podstatě na hranici systému. V době komunistického režimu navštívil Československo. V pohraničí se stal přímým svědkem dramatického útěku přes státní hranici, uskutečněného horkovzdušným balónem. Roku 1983 se rozhodl věnovat biologickému zemědělství. V devadesátých letech začal podnikat i na československé straně hranice a postupně se stal jednou z osobností, které pomáhaly zavádět principy ekologického hospodaření v České republice. Své zkušenosti uplatnil i při spolupráci s Evropskou komisí, kde se podílel na rozvoji evropské zemědělské politiky. V roce 2025 žil ve Wildendürnbachu v těsné blízkosti hranic.