„Poznal jsem bídu za první republiky, nezaměstnanost a žebráky. Když se chodilo na poutě na Svatý Kopeček, u každé kapličky seděli žebráci. To byl život první republiky. Viděl jsem, jak rodiče musí dřít. Když se stavěl nový potok na Moravu jako ochrana proti povodním, v jakých podmínkách dělníci pracovali! Těžká kolečka, těžké fošny, všechno museli ručně kopat a vyvážet od rána do večera. Ženy na statku pracovaly také od rána do večera, přišly domů a teprve musely vařit. Pracovalo se i v sobotu, viděl jsem tu bídu. Slyšel jsem o Duchcovu, o tom masakru, tak jsem nemohl být v žádném případě pravičák. Levičákem jsem zůstal dodnes. Nemůžu být spokojený s Bakalou a podobnými, kteří ukradli havířům byty.“
„Můj starší bratr, ročník 1922, byl nasazený v Německu, v Postupimi, v letecké továrně – Arado se jmenovala. Druhý byl v Polsku, v Javorci a v Kunčicích. Dvakrát byl doma na dovolené a ani podruhé se nevrátil. Soused, nějaký Choleva, je udal oba dva i s kamarádem, který byl s ním. Po válce se s ním vypořádali ručně. Ani ho po válce neudali jako zrádce, vypořádali se s ním ručně, dostal řemenem."
„Zažili jsme dost. Jednak krajiny, jak se jelo kolem Bajkalu. Je to největší sladkovodní jezero na světě, tisíc sto kilometrů. Byly to velké zážitky – obrovské jezero a čistá voda, viditelnost do hloubky asi třiceti metrů i víc. Kolem Bajkalu se jelo pomalu celý den, projelo se 52 tunelů. Přitéká tam asi 360 řek a potůčků a vytéká jediná – Angara. Tak si dovedete představit dravou řeku, na které pak stavěli angarskou přehradu. Potom jsme pokračovali přes severovýchodní Čínu až do Koreje. Přejížděli jsme most přes řeku Jalu na čínsko-korejské hranici; jinudy se přejíždět nedalo. A tam už to začalo. Hrůzy války. Most byl z poloviny čínský a z poloviny korejský. Korejská část už byla rozbombardovaná, zbyla jen provizorní dřevěná konstrukce, takže vlak musel jet krokem. Při dalším pokračování trati až k 38. rovnoběžce už byla krajina posetá samými krátery. Mosty byly provizorní, z dřevěných trámů. Muselo se jezdit krokem, aby vlaky nebo lokomotivy nespadly, bylo to velké riziko, než se dojelo do Kesongu. Tam byl nejdříve stanový tábor, později Korejci vystavěli dřevěný.“
Antonín Nesvadba přišel na svět 16. prosince 1928 jako čtvrté z pěti dětí Josefa a Františky Nesvadbových v Chomoutově nedaleko Olomouce. Otec si za války přivydělával jako sedlář, později jako dělník. Matka pracovala v zemědělství. V Chomoutově prožil druhou světovou válku a s ní spojené lokální válečné události. Při osvobozování byl jejich pronajatý byt zasažen letadlovým projektilem a poškozen. Nedaleko krytu, kde se schovávali před příchodem fronty, dopadla bomba. V letech 1943 až 1945 se vyučil stolařem v Horce nad Moravou. Na podzim téhož roku se rodina přestěhovala v rámci dosídlování pohraničí do Šternberku. Antonín Nesvadba nastoupil do Uměleckoprůmyslových závodů jako stolař. V té době vstoupil do Komunistické strany Československa (KSČ). V letech 1950 až 1952 absolvoval povinnou vojenskou službu v Terezíně a Praze. V letech 1953 až 1954 se zúčastnil mimořádné vojenské mírové mise v Koreji, působil zde jako řidič. Po návratu pracoval jako stolař v UP závodech, od roku 1960 jako řidič pod Vojenskou okresní správou ve Šternberku a později ve Vojenském opravárenském závodu 025 tamtéž. Roku 1961 se oženil. S manželkou Karlou vychovali syny Břetislava (*1962) a Petra (*1967). Ve Šternberku prožil vpád vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 i sametovou revoluci roku 1989. Zemřel 5. ledna roku 2025.
Americký konvoj přepravující severokorejské válečné zajatce do jejich přijímacího střediska, Pchanmundžom, Korea, 1953
Americký konvoj přepravující severokorejské válečné zajatce do jejich přijímacího střediska, Pchanmundžom, Korea, 1953
photo: Zdroj: National Archives and Records Administration (NARA), USA. Autor: U.S. Air Force (Letectvo Spojených států). Identifikátor: 84558 AC / HF-SN-98-07399. Licence: Public Domain (Volné dílo).
Download image
