The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Antonín Nesvadba (* 1928  †︎ 2025)

• narozen 16. prosince 1928 v Chomoutově jako čtvrté z pěti dětí v rodině sedláře

• svědkem příjezdu prvních německých jednotek do obce a začátku okupace v březnu 1939

• ve dnech 7. až 8. května 1945 prožil dramatické osvobození obce vojsky 4. ukrajinského frontu

• roku 1945 se rodina přestěhovala do Šternberku, nastoupil do UP závodů jako vyučený stolař

• v letech 1950 až 1952 absolvoval povinnou vojenskou službu v Olomouci a Terezíně u automobilového vojska

• v letech 1953 až 1954 se zúčastnil mimořádné mírové vojenské mise v Koreji

• roku 1961 svatba s manželkou Karlou, vychovali syny Břetislava (*1962) a Petra (*1967)

• invazi vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna 1968 prožil během služební cesty do slovenské Detvy

• většinu života pracoval jako řidič z povolání

• roku 1988 odešel do starobního důchodu, věnoval se zahradničení a včelaření

• zemřel roku 2025

Antonín Nesvadba prožíval dětství za první republiky, dospíval v době okupace. Zázračně přežil konec války v bombardovaném Chomoutově. V letech 1953 až 1954 se jako člen mimořádné mise podílel na dohledu nad příměřím v Koreji.

Dětství nad kovárnou

Antonín Nesvadba přišel na svět 16. prosince 1928 jako čtvrté z pěti dětí. Otec Josef si přivydělával jako sedlář – šil koňské postroje a pracoval s kůží, jejíž vůně Antonínovi celý život evokovala dětství. V létě měl otec dílnu na půdě, v zimě pracoval v kuchyni, takže ho syn při práci často pozoroval. Matka Františka celý život těžce pracovala v zemědělství. Rodina měla jedno vlastní a několik menších pronajatých polí, která jim spolu s hospodářskými zvířaty zajišťovala základní obživu.

Nesvadbovi bydleli v nájmu u kováře Dostála v Chomoutově čp. 71. V malém bytě o dvou místnostech žilo sedm lidí. Měli však k dispozici velký dvůr, kde chovali kozy, prase i králíky. Jako chlapec Antonín rád chodil do kovárny, kde šlapal měch a sledoval práci kováře. Dětství nebylo jednoduché. Rodina žila spíše chudě, děti musely odmalička pomáhat na poli i doma. S kamarády ze vsi si hrávali na četníky a zloděje nebo chodívali na hřiště hrát fotbal – otec ho naučil opravovat těžký kožený míč, na návsi hrávali s hadrovým.

Zklamaní vojáci se vraceli zpět

Antonín chodil do obecné školy v Chomoutově, od páté třídy docházel pěšky do Olomouce na měšťanku – první rok do Hejčína, později do Pavloviček. V létě i v zimě, za každého počasí. Teprve třetí rok studia dostal kolo, na kterém pak do školy dojížděl. Roku 1937 zemřel prezident Tomáš Garrigue Masaryk. Antonín chodil do třetí třídy, tehdy je ze školy poslali domů, cestou na návsi míjel plačící ženy. Prezidenta si lidé vážili, jeho rodiče nebyli výjimkou.

Rok 1938 znamenal pro Československo zásadní zlom. Sílící tlak nacistického Německa a požadavky Adolfa Hitlera na připojení pohraničí vedly k všeobecné mobilizaci, vyhlášené 23. září 1938. 30. září téhož roku byla uzavřena mnichovská dohoda. Sudety připadly Německu. Antonín Nesvadba viděl průvody demobilizovaných vojáků vracejících se přes obec. Přicházeli směrem od Šternberku a v očích se jim zračilo zklamání. „Ve stejném roce byla v Chomoutově povodeň. Měli jsme vytrhanou podlahu, protože jsme měli zatopený byt, byl tam jen štěrk. Když se vraceli, někteří tam přenocovali.“

I v Chomoutově se za války udávalo

Dne 15. března 1939 byl vyhlášen Protektorát Čechy a Morava, začala šestiletá německá okupace. V Chomoutově toho rána panovalo nevlídné, pošmourné počasí – pršel déšť se sněhem, studený vítr umocňoval tísnivou náladu v obci. Od křižovatky u kovárny bylo vidět, jak směrem na Olomouc projíždějí první německé motorizované jednotky. „Vzpomínám si, že první přijeli koňmo, takovým vozem, zastavili u řeky Moravy u mostu. Šli nakupovat, do Zapletalova obchodu. Divili se, co za marku dostali rohlíků – tady pro ně bylo hodně levně. Taky si vzpomínám na sajdkáry, jak se předváděli a dělali na silnici kolečka. Rozdávali černý chleba,“ doplňuje Antonín Nesvadba. 1. září 1939 začala druhá světová válka.

Téměř okamžitě byla zavedena válečná opatření, mezi něž patřilo například povinné zatemňování, potraviny i další zboží byly k dostání pouze na lístky. Chomoutov byla převážně česká obec, žilo zde několik smíšených manželství, před válkou spolu místní bez problémů vycházeli. I zde však docházelo za války k různým udáním. Antonín Nesvadba si pamatuje ženu jménem Anastazie Polcarová, která se provdala za Němce a poté se hlásila k německé národnosti. Udala za rozšiřování letáků místního občana Františka Stupárka, jehož život vyhasl roku 1944 v koncentračním táboře. Po válce byla odsouzena mimořádným lidovým soudem v Olomouci k osmi letům vězení.

Tlaková vlna nadzvedla strop krytu

Antonínův bratr Vitoslav byl v rámci nuceného nasazení poslán do německé Postupimi (tehdy Potsdami) a umístěn v letecké továrně Arado. Šlo o klíčového výrobce pro Luftwaffe, vyráběly se zde cvičné letouny Ar 96 i první proudové bombardéry. Práce v těchto továrnách byla extrémně nebezpečná kvůli hrozbě spojeneckého bombardování. Bratr Josef byl nasazen v Polsku – v Javorci a v Kunčicích. V závěru války se na nucené práce nevrátil z dovolené.

Když se blížila fronta, rodina si vykopala kryt – čtyři metry hluboký, zpevněný traverzami a zasypaný hlínou. Uchýlili se sem 7. května 1945 spolu s dalšími nájemníky kováře Dostála, obývajícími dům v zadní části traktu, v očekávání příchodu fronty a závěrečných bojů. Situace se brzy zdramatizovala, když se před vchodem do krytu objevil německý voják s tzv. flakem, protiletadlovým dělem. Z obyvatel krytu tím učinil živé terče. Němci se snažili pálit po sovětských letadlech (tzv. šturmovicích), která čistila cestu pozemním vojskům. Krátce poté dopadla nedaleko krytu bomba a tlaková vlna nadzvedla jeho strop. Na obličeje vyděšených lidí dopadala horká hlína a písek. Ženy plakaly a modlily se.

Zázrak v den osvobození

8. května 1945 v ranních a dopoledních hodinách došlo k osvobození obce vojsky 4. ukrajinského frontu. Když se zdálo, že to nejhorší je za nimi, vyšli Antonín a jeho bratr Vitoslav před kryt. Stáli od sebe sotva metr, když se ozval hvízdavý zvuk a přímo mezi ně se do hlíny zavrtal letecký projektil z kulometu. Vitoslav, který přežil tři roky nuceného nasazení a náletů v Německu, se jen o centimetry vyhnul smrti z rukou osvoboditelů. Kdyby se v tu chvíli pohnul nebo naklonil, domů by se už nevrátil. Později projektil vykopal a nechal si ho jako památku na den, kdy se podruhé narodil.

Jejich pronajatý byt byl zničen: „Byt byl zasažený nějakým dělostřeleckým nábojem. Vyrazilo nám to traverzu, co je nad oknem, do místnosti a poničilo nábytek.“ Náboj nevybuchl, zůstal ležet před domem, kolem ještě jezdila ruská technika. Bratr Josef jej vzal neohroženě na rameno a odnesl do zabahněné „zmoly“ k řece Moravě, kde zřejmě leží dodnes. Po letech strachu přišla svoboda. V Chomoutově vypukly oslavy. Lidé osvoboditele hostili, obcí proudily tisíce vojáků 4. ukrajinského frontu. U Dostálů se zastavili důstojníci, kterým rodiče nabídli zabijačku. Antonín Dostál si nevybavuje, že by se v obci v souvislosti s pohybem vojáků odehrály nějaké větší excesy.

Nový začátek ve Šternberku

Po válce se rodina přestěhovala do Šternberku v rámci dosídlování oblasti po odsunutých Němcích. Antonín, vyučený stolařem v Horce nad Moravou, pracoval v podniku později známém jako UP závody (Uměleckoprůmyslové závody). Roku 1948 se k moci dostala Komunistická strana Československa (KSČ). V práci mu opakovaně nabízeli vstup do strany, vstoupil až po delším přemlouvání – měl rád klid a nechtěl chodit na schůze.

Roku 1950 nastoupil vojenskou službu. Narukoval do Olomouce, poté byl jejich útvar umístěn v Terezíně. Sloužil u automobilového vojska jako řidič. V době výkonu vojenské služby mu byla nabídnuta účast na mimořádné mírové misi v Koreji. V roce 1952 absolvoval výcvik v Praze, kde působil také jako řidič pro ministerstvo obrany. Čekalo se na uzavření příměří, kromě výcviku absolvovali i různá očkování. Odešel do civilu a roku 1953 byl znovu povolán – tentokrát se měl ocitnout tisíce kilometrů od domova.

Mezi dvěma světy

V dubnu roku 1953 odjel jako člen československé části Dozorčí komise neutrálních států pro příměří v Koreji. Cesta vlakem přes Sibiř a Čínu trvala 18 dní. Projel kolem Bajkalu i desítkami tunelů. Působil na velitelství československé jednotky ve městě Kesong, které jako jedno z mála zůstalo částečně ušetřeno totální zkázy. Tábor měli vybudován v Pchanmundžomu. Komise byla složena ze čtyř států – Československa, Polska, Švédska a Švýcarska. Kontrolovala, aby se na Korejský poloostrov nedovážely nové zbraně ani vojáci nad stanovený limit. Antonín měl na starosti přepravu československých důstojníků mezi základnami a specialistů z kontrolních skupin, kteří se vraceli na základnu, odjížděli za dalšími úkoly nebo se vraceli domů, aby na jejich místo přijeli jiní.

Jezdil americkým džípem přes hranici vyznačenou pouze bílou páskou na zemi – žádné ploty, jen stráže na obou stranách. Průjezd mezi oběma stranami byl široký pár metrů. Po levé straně stály americké základny, které tvořily typické půlkulaté plechové hangáry. Na pravé straně měli své stanoviště Severokorejci, kteří obývali prosté dřevěné baráky. Setkával se s Číňany, Indy i Severokorejci. Vzpomíná na čínskou pohostinnost – nabízený čaj i program, který jim Číňané zajišťovali, zhlédl například klasickou čínskou operu. Koreu viděl už zničenou válkou. Města byla rozbombardovaná, vesnice chudé. Zažil však také organizované výlety ke Žlutému moři či do Diamantových hor.

Zajatci odhazovali vše americké

V srpnu 1953 se stal přímým svědkem návratu severokorejských zajatců z jihokorejských a amerických táborů. Operace dostala název Big Switch. Zatímco vlastní předání probíhalo v Pchanmundžomu (tzv. Most bez návratu), sběrné tábory a hlavní uvítací ceremonie pro Severokorejce byly právě v Kesongu, kde Antonín působil. „Viděl jsem to na vlastní oči. Američané dali zajatcům před propuštěním novou výstroj – boty, uniformy, konzervy. Ale severokorejští vojáci, jakmile přejeli čáru a blížili se k severu, ze sebe začali všechno americké oblečení strhávat a vyhazovat z aut na zem. Do Kesongu dojeli demonstrativně jen v trenýrkách.“

Ve svém vyprávění zmiňuje i drsný detail, který zdokumentoval na fotografiích – násilné tetování zajatců. V jihokorejských táborech totiž docházelo k brutálním střetům mezi prokomunistickými a protikomunistickými zajatci. Mnoho zajatců bylo skutečně násilím potetováno protikomunistickými hesly (např. Smrt Mao Ce-tungovi nebo Proti komunismu), aby se po návratu na Sever stali pro tamní režim podezřelými nebo aby jim byl znemožněn návrat do armády. Celkem bylo na Sever vráceno přes 75 000 zajatců.

Po návratu onemocněl žlutou zimnicí

V dubnu roku 1954 se vrátil domů. Mise pokračovala, ale vojáci se po určité době měnili. Po návratu do Šternberku nastoupil zpět do UP závodů, onemocněl však žlutou zimnicí a nějakou dobu strávil v nemocnici. Poté mu lékař doporučil najít si méně namáhavé zaměstnání. 

Roku 1960 nastoupil jako řidič pod Okresní vojenskou správou ve Šternberku, kde se seznámil se svou budoucí ženou Karlou, pracovala zde jako účetní. Brali se roku 1961 a vychovali spolu syny Břetislava (*1962) a Petra (*1967). Poté působil jako řidič ve Vojenských opravárenských závodech Šternberk (VOP 025 Šternberk). 

Srpnová okupace na cestě

Ve Šternberku prožíval rozvolnění společenských i politických poměrů pražského jara. „Byl jsem pro uvolnění samozřejmě, jako všichni. Hodně jsem si od toho sliboval. Pak to dopadlo, jak to dopadlo.“ Místo slibovaného „socialismu s lidskou tváří“ přišel 21. srpen 1968. Toho dne zrovna vyjížděl s kolegou v brzkých ranních hodinách služebně na Slovensko, do 320 kilometrů vzdálené Detvy pro náhradní díly. Teprve v zaměstnání se dozvěděl o invazi vojsk Varšavské smlouvy na naše území. Přesto dostali pokyn odjet.

Rok 1968 byl v ČSSR obdobím uvolnění a na léto přijelo rekordní množství turistů ze západního Německa i Rakouska. Náhlá invaze 21. srpna pro ně znamenala past, ze které se snažili co nejrychleji uniknout. Cesty byly v tu dobu téměř liduprázdné. Jediný provoz tvořily kolony západoněmeckých turistů, kteří se se strachem v očích vraceli k hranicím. „Za celou cestu jsme potkali jen ty prchající Němce.“ První kontakt s okupačními vojsky přišel až ve vesnici před odbočkou do detvanského závodu. Místní už stáli podél silnic a dávali vojákům jasně najevo svůj odpor. V cíli Antonín s kolegou natankovali a vyrazili na zpáteční cestu. Tentokrát už musel kličkovat mezi vojenskými kolonami. Okupační vojska mu v jízdě naštěstí nebránila. „Když jsme přijeli do Šternberka, město už bylo obsazené polskými jednotkami. Lidé byli venku v ulicích a snažili se s vojáky mluvit,“ vzpomínal při rozhovoru.

Dobře by se měli mít všichni

Nastala normalizace, Antonín Nesvadba se věnoval hlavně práci a své rodině, tak jako mnoho jiných. Do důchodu odešel roku 1988. Zahradničil a včelařil, později pečoval o těžce nemocnou manželku. Sametovou revoluci sledoval už spíše zpovzdálí, s nedůvěrou. Jak uvedl, celý život byl levicového smýšlení. Zažil bídu a těžký život první republiky.

Rozhovor pro Paměť národa vznikl v olomoucké léčebně dlouhodobě nemocných ve vojenské nemocnici, kde v roce 2022 pobýval. Jak uvedl, celý život se snažil být poctivý, nikomu neubližovat, nikoho neokrádat. Při rozhovoru zdůraznil, že dobře by se měli mít všichni lidé, nejen ti bohatí. Zemřel 5. ledna roku 2025.

Zdroj:

POSPÍŠIL, Jaroslav. Československá účast v Dozorčí komisi neutrálních států v Koreji. Praha, 2006. Diplomová práce. Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, Ústav světových dějin. Vedoucí práce Prof. PhDr. Aleš Skřivan, CSc. Dostupné také z: dspace.cuni.cz