Jaroslav Matějů

* 1927

  • „Tak jsme tam táhli věci na tu barikádu, ňáký klády nebo co jsme to nesli, takhle dolů, tak po nás ňákej Němčour začal střílet. Jenomže v tý zahradě, co my jsme akorát šli, tak byl někdo taky a my jsme akorát šli okolo a on toho, co střílel po nás, střelil. Takže před Jardou najednou to vyšlehlo, Jarda tu kládu hodil na zem, mně to málem urazilo hlavu, no...“

  • „Já jsem byl nasazenej na letiště ruzyňský. Bydlel jsem na Vinohradech u toho pivovaru a jezdil jsem tramvají ráno na konečnou tramvaje, čili to byla konečná tramvaje tam, co je teďka. My jsme na ty autobusy neměli nebo je zrušili v tý době, protože to bylo nebezpečný, a buď tam byli lidi, který tam pracovali, který tam byli nasazený přímo a bydleli v těch okolních vesnicích, nebo jako v mým případě jsem musel ráno skoro půldruhý hodiny, než to přejela tramvaj z Vinohrad na konečnou jedenáctky, no a odtamtud jsme šli a tam na nás řvali a chodili jsme dělat zákopy nebo takový ty stavby a obyčejně v poledne byl poplach, to už byl konec, takže pořád nad letištěm byl vysoko kontrolor, zápaďáckej aeroplán, ale oni, když tam byl jeden, tak nic, ale někdy jich přiletělo víc a taky se brali po celým tom placu, co tam byly nějaký aeroplány, tak ty rozstříleli, že jo... My jsme tam dělali takový kryty pro aeroplány, měli jsme k dispozici taky bagry, protože to byla velká stavba, to se udělal kus do země, čili ten aeroplán tam zajel, zacouval, nahoře měl udělaný maskování...“

  • „A my jsme tam kousek od Libočáku měli stanici Červeného kříže, protože tam bylo dost lidí poraněnejch a raněných, čili tam byli i ňáký doktoři, čili my jsme tam vedle vodojemu zabrali takovou hospodu a tam jsme udělali stanici Červeného kříže, že tam zase kus do vinohradské nemocnice, čili tam se taky střílelo, vytáhli jsme z takový barikády, tam bylo takový sanitní auto, a protože tam byli ňáký kluci, který taky rozuměli těmhletěm věcem, tak to dali dohromady a už jsme měli sanitu, opravdu, a s tou jsme jezdili. Jenomže nezapomeň, že jsme byli jenom kluci, čili my jsme nemohli něco ňák... my jsme mohli jenom přidávat nebo jsme museli bejt k dispozici nebo vyřizovat. (Takže ten vůz sloužil opravdu k převážení raněných?) Jo! To jsme převáželi nejenom raněný, ale pak jsme převáželi s tím i materiál, kterej byl z takovejch těch vojenských vlaků... a tam byly takový veliký garáže kousek dál od tý Flory, garáže Samír – tak ty jsme celý obsadili a tam jsme sestěhovali materiál, kterej někde objevili, že jo...“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, Petřiny, 15.09.2014

    (audio)
    duration: 04:03:53
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Těch, co byli zalezlí, když o něco šlo, a pak začali dělat divadlo, bylo dost

Jaroslav Matějů jako skaut
Jaroslav Matějů jako skaut
photo: archiv J. Matějů, autor Milan Baptista

Jaroslav Matějů se narodil 3. listopadu 1927 v Praze. V roce 1944 byl totálně nasazen. Původně měl kopat zákopy v Polsku, pravděpodobně na přímluvu známého ho však z cesty do Polska tzv. vyreklamovali a dostal předvolání na ruzyňské letiště. Tam strávil zhruba půl roku až do květnových dní roku 1945. V průběhu květnového povstání stavěl barikády, pomáhal Červenému kříži a účastnil se bojů na náměstí Jiřího z Lobkovic a v dalších částech Královských Vinohrad. Odsuzoval pomstychtivé chování některých českých občanů vůči německým civilistům. Pamětník toužil po povolání lesníka, ale jeho žádost byla zamítnuta a nastoupil do holešovické Legiobanky jako bankovní úředník. Od dětství se zajímal o skauting. Ještě před německou okupací docházel do 5. oddílu vodních skautů a po zákazu organizace nacisty se vzdělával na bytových přednáškách redaktorky Molly Soukenkové. Bezprostředně po válce založil svůj první skautský oddíl. Šťastné období však trvalo jen do roku 1948, poté byl skauting komunisty zakázán. Žije v Praze.