The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslav Matějů (* 1927)

Těch, co byli zalezlí, když o něco šlo, a pak začali dělat divadlo, bylo dost

  • narozen 3. listopadu 1927 v Praze

  • 1944 – totálně nasazen na ruzyňském letišti

  • od roku 1943 docházel na bytové přednášky k Molly Soukenkové

  • od 5. května 1945 se účastnil květnového povstání v oblasti pražských Vinohrad

  • zaměstnán jako bankovní úředník u Legiobanky

  • žije v Praze

Otec legionář

Když Jaroslava Matějů poprosíte, aby zavzpomínal, neomylně zamíří ke skříni, odkud snese pečlivě zabalené fotoalbum se zlatou skautskou lilií a chodským psem na zelených deskách. „Tohle byla původně skautská kronika, ale když nás rozehnali, tak jsem si ji vzal domů a udělal z ní tohle.“ Roky strávené ve Skautu patří k těm, na něž vzpomíná nejraději. Dětství samo o sobě tak radostné nebylo. Pamětník listuje v albu a zanedlouho je zřejmé, kdo na fotografiích osudově chybí. Otec. Jaroslav Matějů starší bojoval za první světové války u 10. zeměbraneckého pěšího pluku III/XXII. pochodové setniny nejprve na ruské frontě a poté v Itálii. Deník, který na setkání přinesl jeho pravnuk Silvestr Vandrovec Špaček, byl jeho jediným „průvodcem a přítelem“, jak píše. Zápisky si vedl od 13. června 1916 do 26. února 1918. 

Otec se sice vrátil z Itálie živ, ale s těžkou tuberkulózou, které podlehl až dvanáct let po válce, v roce 1930, kdy byly pamětníkovi pouhé tři roky.

Jeho maminka, která pocházela z polabských Lohenic, kde hrávala ochotnické divadlo, pracovala jako zdravotní sestra a právě v jedné nemocnici se poprvé setkala se svým nastávajícím jako s pacientem. 

Vzala mě na záda a plavala

Ztráta otce na Jaroslava Matějů doléhala velice tíživě. „Já mám jenom takovej záblesk, jak jsem někde stál a on stál nade mnou a hrál mi na housle.“ Pamětníkovi se dochovala veselá básnička, kterou tatínek zaslal do informační brožury firmy Nestlé. Mezi ostatními fotografiemi klientů se tady vyjímá i fotografie novorozeného Jarouška a tento text: „Nestlého moučka našeho kloučka takhle vypásla, je jako z másla, krve a mléka, ať si jen zvyká váš klouček na ni, ten, kdo ji haní, ať jen ji zkusí, dobrotu její doznat pak musí. (Praha dne 19. 10. 1928)“

U fotografie dvou postav v moři se zvlášť rád zastaví: „Když táta umřel, mámě doporučovali, aby odjela někam dál, takže jsme byli asi tři měsíce v Jugoslávii na Lopudu. Tak to jdu s mámou do moře. Máma byla dobrá plavkyně. To si mě vzala na záda a plavala do takový dálky, že to byla úplná hrůza. Ale nekřičel jsem...“

Sestra Molly Soukenková

Jaroslav Matějů vzplanul pro skauting. „Když jsem skončil měšťanku, tak na mě působily knížky jako Bob Hurikán, Foglar a podobně. Předtím jsem byl ještě u vodních skautů a to už se dostávám k té mojí ženě fatale – paní redaktorce Soukenkové.“ Pamětník Molly označuje jako „zažranou svojsíkovskou skautku“. Její syn Ivan byl jeho spolužákem z obecné školy v Kladské a Jaroslav Matějů za ním docházel do vily ve vinohradské Úzké ulici, do téže ulice, kde jeho matka na procházce s kočárkem potkala prezidenta Masaryka. Právě Molly Soukenková, mimo jiné autorka skautské kuchařky, pamětníka ještě před okupací dovedla do 5. oddílu vodních skautů, kteří měli svůj hausbót pod Malostranskou vodárenskou věží na Petržilkovském ostrově u smíchovského břehu Vltavy poblíž Jiráskova mostu, kde v letech 1937–1940 až do nacistického zákazu sídlila i slavná Pražská Dvojka Jaroslava Foglara. „A pětka, to byl takovej trochu elitní oddíl. Tak tam jsem já chodil, jenomže jsem s nima nemohl jezdit na tábor, protože máma na to neměla prachy. No ale tam jsem chytil tu skautskou vlnu.“

Vodní skauting pamětníka a jeho kamarády Milana a Libora Baptistovy a Geňu Růžičku, adoptovaného ruského chlapce, bavil natolik, že si na Berounce založili vlastní klub. Pod Tetínem se plavili na své Karačijole, pojmenované podle automobilového závodníka Caraccioly. „Za deset korun jsme koupili tuhle loď, spravili jsme ji, udělali jsme dvojí vesla a plachtu. Zkrátka jsme blbli. Dali jsme se dohromady ještě před Skautem – to ještě bylo za války, všude samej Němec. (...) Místní nás nenáviděli. Když jsme jeli s plachtou a s kormidlem, tak jsme občas chytili nějakej vlasec, takže na nás rybáři nadávali.“

Na souši se chlapců ujala Molly Soukenková. V letech 1943–1944 v pražské Úzké ulici získávali takové znalosti, kterých by se jim na žádném tehdejším gymnáziu nebo střední škole nedostalo. Oficiálně se tam učili němčinu, ale skutečnost byla jiná. „Chodilo nás tam asi dvanáct děcek a ona nás tam učila angličtinu, sehnala učitele a vždycky tak jednou týdně jsme se scházeli, a jednou do měsíce přivedla nějakýho umělce, třeba nám hrál postavy ze Shakespeara a podobně. Učila nás historii a vůbec věci, o kterých nás ta nacistická škola neučila, a vysvětlovala nám situaci nebo nám přivedla lidi, který už nějakým způsobem pracovali odboji.“

Honem do ďoury

Legrace skončila, když Jaroslava Matějů, který je ročník 1927, v roce 1944 povolali na práci pro říši. Původně měl kopat zákopy v Polsku. Pravděpodobně díky otci své kamarádky ho však z cesty do Polska tzv. vyreklamovali a zhruba za měsíc dostal nové předvolání na ruzyňské letiště. „Takže jsem nastoupil jako kopáč na ruzyňský letiště. My jsme bydleli na Vinohradech, čili to jezdila jedenáctka rovnou do Vokovic. Takže tam, co je pořád dneska konečná stanice, a odtamtud jsme museli jít pěšky až na letiště před vrátnici. A v půl sedmý nebo v sedm byl nástup, tam na nás řvali, byli tam starý sekáči a takovej ‚mišuňk‘. Já tam byl benjamínek, ale ti chlapi mě naučili, jak házet lopatou.“

A jaká byla denní pracovní náplň? „Ráno jsme nastoupili a tam nás rozdělili a šli jsme kopat zákopy a kryty pro aeroplány, to byla taková velká jáma. Anebo se dělaly zákopy, nejlepší byly ‚ein loch man‘. Tos musel vykopat kónickou díru, aby se tam skrčil jeden, čili to bylo asi takhle hluboký (ukazuje si po prsa), a když jsi to vykopal, tak jsi mohl domů.“ Kromě toho na letišti v hangárech, většinou za špatného počasí, vyráběl maskovací rohože. „To byly takový rohože z trávy nebo z jakýho materiálu a my jsme to polejvali zelenou barvou. Byl z toho strašnej smrad, špinavej jsi byl, to jsme neradi dělali...“

Od února a března 1945 se letiště pochopitelně stalo hlavním cílem spojeneckých letounů. „Úplně jsem slyšel ty kulky, jak se zapichujou do země,“ líčí pamětník. Po vyhlášení náletu se chlapci obvykle rozprchli a přes Středokluky nebo Divokou Šárku utíkali domů. Tehdy ještě bylo možné schovat se v šáreckých jeskyních, v šedesátých letech bohužel zabetonovaných.

Nálet na Prahu Jaroslav Matějů viděl z Troje, když se s maminkou vracel od známé lékařky. Doma, v činžovním domě v Korunní ulici č. p. 119, byla obrovská spoušť. Všechna okna byla vytlučená, protože bomba spadla do vnitrobloku. 

Protektorátní živobytí

„Lístky se vydávaly každej měsíc na magistrátu. To jsi dostal celou plachtu, tu jsi musel rozstříhat, protože to byly různý lístky – na mlíko, na tuky a na maso. Jinak jsi mohl koupit brambory, když se to někde podařilo, nebo jsi je musel sehnat na venkově. Mouka byla taky na lístky.“

Matějů zásobovali příbuzní ze Slaného. „Teta tam krmila permanentně dvě husy, a vždycky když je zabili, tak jsme dostali.“ Nejobtížnější však bylo husí maso a sádlo převézt do Prahy. Na nádražích obvykle hlídkovaly hospodářské kontroly, které lidem přijíždějícím z venkova pečlivě prohledávaly zavazadla. „Když tam měl někdo nějakej proviant, tak mu to hned kontroloři sebrali a konec. Musel jsi vystoupit dřív a jít někde bokem, oběhnout nádraží a tak. Takže já jsem měl takovej malej balíček zabalenej takhle okolo těla jako špeky...“ Ze Živanic od babičky obvykle vozili jen mouku z výrovského mlýna. Za největší pochoutku a slavnostní jídlo tenkrát Jaroslav Matějů považoval cibulovou omáčku s bramborem a kouskem žebra.

Barikády na Orionce

5. května 1945 se s ostatními chlapci, kteří docházeli na bytové přednášky k Molly Soukenkové nebo do oddílu vodních skautů, vydal do ulic. „Na Lobkovickém náměstí byla velká škola, kam se nastěhovali Němci. Tam byli vojáci, dost se tam bojovalo, protože se vyrojili lidi i od nás a protože tam bylo dost raněnejch lidí, čili i doktoři, tak jsme vedle vodojemu zabrali hospodu a udělali tam stanici Červenýho kříže.“

Šlo ostatně, vzhledem k blízkosti vinohradské nemocnice, o strategicky výhodné místo. A brzy přibylo i provizorní sanitní auto: „Vytáhli jsme z barikády sanitní auto, a protože tam byli kluci, který těmhletěm věcem rozuměli, dali ho dohromady a už jsme měli sanitu.“ Jaroslav Matějů zdůrazňuje, že on, tehdy osmnáctiletý, spolu s ostatními kamarády jen vypomáhal. Vůz nesloužil pouze k přepravě raněných: „Pak jsme převáželi i materiál, kterej byl z takovejch těch vojenskejch vlaků. Kousek od Flory byly veliký garáže Samír – tak ty jsme celý obsadili a stěhovali tam materiál...“ Mnohdy šlo vlastně o trofeje – všemožné „mundúry“, dost často promočené.

S tágem do útoku

Jaroslav Matějů se v případě nutnosti mohl bránit dvěma způsoby: chvaty naučenými na lekcích jiu-jitsu u Molly Soukenkové nebo tágem. Tágem, které si pořídil na páčení dlažebních kostek a obrubníků, potřebných na stavění barikád nebo na vylamování dveří. „Ne kulečníkovým. Výhybkovým! Tramvajáckým!“ uvádí na pravou míru. Barikáda, o kterou se pamětník nejvíce zasloužil, ležela ve vršovické Ruské ulici, aby odřízla kasárny obsazené Němci. A právě při jejím budování došlo k dramatické honičce: „Jak jsme tam táhli věci na tu barikádu, nějaký klády, tak po nás ňákej Němčour začal střílet. Jenomže v tý zahradě byl taky někdo a my jsme akorát šli okolo a on střelil toho, co střílel po nás. Takže před Jardou to najednou vyšlehlo, Jarda tu kládu hodil na zem a mně to málem urazilo hlavu. Pak jsme se srovnali a donesli jsme tu kládu tam, co jsme stavěli barikádu, a ještě jsme tam něco tahali z těch zahrádek, a teď se tam najednou objevil v okně chlap s pistolí a ukazoval nám jako nahoru. Šli jsme teda nahoru a tam byl připravenej balík, bagáž. Tak jsme to prohlíželi, no a on po nás najednou začal střílet, tak jsme se schovali na půdě, jenomže v tu ránu doběhli na tu barikádu naši, který slyšeli střílení a viděli pohyb, jenže to byl náš pohyb, tak po nás začali střílet a Jarda řval: ‚Nestřílejte na nás, blbci!‘ No a tamten zase nějak utek ven a tam ho teda skutečně někdo střelil. My jsme z toho vyšli s tím, že kolem nás lítaly kuličky.“

Z nebezpečných situací naštěstí Jaroslav Matějů vyvázl bez zranění. Ke svému poranění ruky naopak přišel při banálním pádu. „Zakopl jsem, když jsem utíkal, a zlámal jsem si ruku. Zkroutila se mi, vypadalo to na amputaci, na pokoji v nemocnici ležel Rus ze Sibiře, vezli ho na tanku odněkud z Německa až do Prahy a teprve tady ho dali do nemocnice. Druhej spolubydlící byl vrátnej z ministerstva financí, ten zase byl na pancéřovým vlaku, kterej rozstříleli. Docent Popilka prohlásil, že je nesmysl, aby takovej mladej kluk přišel o ruku. A tak jsem dostal přezdívku Gypsák.“

S „gypsem“ totiž pamětník chodil i do party skautských činovníků střediska Praha 6. Odtud ta přezdívka.

Takoví volové tam byli

Jaroslav Matějů byl zapálený obránce barikád, ale nikoli předpojatý vůči Němcům. Ani ve zmatcích květnového povstání mu neušlo, jak někteří Češi situace zneužívají ke mstě na obyčejných civilistech, což otevřeně odsuzuje: Ještě jsme ani neměli dostavěnou barikádu a už vedli ňáký dva Němce s rukama nad hlavou. A některý se na ně hned vytahovali, jeden mu dal facku. Tak on se přišel vzdát, a dostane facku? Takoví blbci byli. No a pak, když už přišli vlasovci a trochu se to zklidnilo, a pak, když už přišli normální Rusáci a vlasovci zase zdrhli, tak se vyrojili takoví, co říkali: ‚Kdo tady střílel?‘ – ‚Jó, ta baba střílela!‘ Tak babu vytáhli na ulici, v první řadě jí ostříhali hlavu a pak jí nafackovali. Přitom to byla ženská třeba už padesátiletá. A teď, ty mrcho, tady srovnáš tu barikádu, tu vytrhanou dlažbu a všechno. A nad nima stál takovej kápo, měl bič a práskal s ním i do nich, předváděl se. A nutil je, aby tu barikádu rozebrali a srovnali kdesi cosi. (...) Strašný scény, strašnej ksindl. To byli ti, co byli celou tu dobu, když o něco šlo, zalezlí a pak začali dělat takovýhle divadlo. Těch bylo dost.“

Po pětačtyřicátým jsem žil už jen pro skautování

Největší radost měl Jaroslav Matějů jednoznačně z obnovení Skauta. „Už u Molly Soukenkové jsme se dotýkali představy, co to je skauting, ještě v době, kdy se po Praze střílelo a Němci po lidech stříleli i ze svejch bytů...“ Tehdy ale neměli klubovnu a museli provozovat činnost v utajení.

Konečně tedy neměli co skrývat. A 4. listopadu 1945, den po pamětníkových osmnáctinách, to zase propuklo. „To začal skautskej život a chodili jsme do Průhonic,“ ukazuje fotografie ve skautském albu, „tohleto je výlet do Šárky, na Zbraslav a na Karlštejn.“ Fotografie většinou pořizoval kamarád Milan Baptista, který také zachytil sanitku vytaženou z barikád, vinohradské ulice během dramatických květnových dní i návrat prezidenta Beneše 16. května 1945, jehož na Václavském náměstí vítal samozřejmě i pamětníkův skautský 65. oddíl Šestky. 

První tábor Šestky se také konal v roce 1946. Druhý tábor byl už výrazně profesionálněji vedený a komfortnější. „Měli jsme i vlastní kuchařky,“ pyšně zdůrazňuje Jaroslav Matějů. Docházelo také k mezinárodním návštěvám. „Tohle jsou francouzský skauti,“ ukazuje na černobílou skupinku hubených chlapců ve skautských stejnokrojích. „Po pětačtyřicátým už jsem žil jen pro skautování,“ uzavírá.

Idyličnost vzpomínek na skautská léta možná plyne i z krátkého trvání českého poválečného skautingu. Jako bylo hnutí trnem v oku nacistům, po únorovém převratu roku 1948 se stalo trnem v oku i komunistům. Jaroslav Matějů se nezmiňuje o žádném násilném rozhánění: „Prostě jsme se rozešli, protože... to už začali komunisti.“

Zašitej v prádelně

Vojnu si odbýval asi deset kilometrů od Mariánských Lázní ve vísce Dolní Žandov, kde byla polovina obyvatel německé národnosti. Podle svých slov dělal „extrapísaře“ – maloval plakáty s typickými hesly: Více potu na cvičišti, méně krve na bojišti! a podobně. „Byly jsme dvě roty, každá byla v jednom baráku, jinak jsme šli na cvičák, rozešli jsme se kousek od hranic, rostly tam krásný jahody, tak jsem se ztratil ze cvičáku, přinesl si je domů a pytlíček přinesl i veliteli roty. A pořád jsem maloval.“

Jezdil také „s koníkem a malým fasuňkem“ se špinavým vojenským prádlem do vedlejší vesničky za Mariánskými Lázněmi, kde stála velká prádelna. A protože byl se stavem věcí nespokojený, rozhodl se prádelnu zařídit i vlastní posádce. Druhou zimu vojny tedy prožil převážně v posádkové prádelně.

Ale i na něj jednou přišla řada. Brzy na jaře musel s kamarádem Honzou Lečihou projít náročným vojenským cvičením: „Nasadili nás do takové jímky, hlubokého zákopu vyloženého prkýnkama, přímo na svahu proti nepříteli. A začal padat sníh – dali nám telefon, museli jsme se hlásit – pozorovací bojovej srub, bylo to zahrabaný, jen průzory, sehnali jsme tam nějaký dveře, vstupy zakryli, obložení rozštípali a udělali si ohýnek, opekli si buřt a říkali si, že to nějak do rána přežijeme. Ráno měl být proti nám útok, extra manévry, byli jsme napojený na telefonu s velitelem, někde jsme sehnali flašku vína. Tak jsme to tam s Honzou přežívali.“

Maminčina smrt

O mamince Jaroslav Matějů příliš nemluví, možná proto, aby zbytečně nejitřil své city. S její ztrátou se vyrovnával nejobtížněji.

„To jsem se vrátil z lesní brigády, to jsme jeli asi na tři dny a máma na mě ještě křičela z balkonu, měla nějaký poznámky. (...) Pak jsem se vrátil ušlej a tenhle dopis jsem našel ve schránce. Psal mi redaktor, omladinář Ciglozer, u kterýho dělala hospodyni, je to na papíře s průsvitkou s královskou korunou.“ (...) Ukazuje mi dopis, kde pan Ciglozer velmi účastným způsobem pamětníkovi sděluje, že maminka při hrabání listí na jeho zahradě dostala infarkt, byla převezena do nemocnice, kde už jí bohužel nepomohli.

Tvář Jaroslava Matějů potemní, vezme mi dopis z ruky, založí ho na správné místo do fotoalba, přes které přetáhne igelit, převáže provázkem a s vypětím sil uloží do nejvyšší police šatní skříně. Už chce být se svými vzpomínkami sám. „Myslím, že jsem vám ukázal všechno, co stálo za ukázání.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century

  • Witness story in project Stories of 20th Century (Ivana Myšková)