"[Otec] říká: ‚Víš co, český pas – tady je napsáno, že je platný do všech zemí světa.‘ To tam bylo ve třech řečech napsané, v tom českém pase. On skutečně jel do Švýcar, zastavil se u mé matky, jeho bývalé manželky, tam přespal a jel do Janova. Šel na Achille Lauru, na tu loď. Vzhledem k tomu, že jsme měli internacionální podnik, tak jsme měli spedici, která převzala spedici skla do všech zemí světa, a měli jsme zastoupení, rejdařství Hamburg–Süd a ještě jedno. Takže otec se vyznal v těch lodních záležitostech. Tak šel k tomu…, to je ten, co dělá všechny účty a takové věci, a vždycky kapitán a tenhleten, nevím jak se jmenuje, co dělá to účtování, ti mají vždycky pro sebe dvě nebo tři kabiny, které mohou na svůj vlastní účet prodat. A otec tam za ním šel a říká: ‚Podívej se, já bych chtěl udělat tu cestu s tebou, ale musíš mi udělat nějakou cenu.‘ Tak ta cesta stála dvacet jedna tisíc marek a on mu to udělal za jedenáct tisíc. Samozřejmě to pro ně byla malá domů, protože to bylo nezdaněné. Takže můj otec udělal tříměsíční nebo čtyřměsíční cestu kolem světa. Já jsem vždycky od něj dostal jenom pohlednice z Tahiti nebo já nevím odkud, prostě z nějaké tramtárie, Kapstadtu, a já jsem si říkal jenom: 'Krucifix, jak tohle dopadne?'"
"Můj otec se mnou jel v roce 1938, v březnu, teda koncem února na čtrnáct dnů do Vídně. Ve Vídni byl bratr mého dědy – byl důstojníkem rakouské armády. On byl důstojníkem rakouské armády od roku 1913 nebo tak. Vystudoval Theresianu ve Vídni a potom se stal oficírem v generálním štábu rakouské armády generála Hötzendorfa. A zůstal po vzniku první republiky rakouské, tak zůstal ve vojenských službách, kde byl majorem v generálním štábu a my jsme k němu jeli na návštěvu. A zrovna v té době, kdy jsme tam přijeli, tak byl krátce potom…“ – „Anšlus.“ – „Anšlus. Tak já jsem tam poprvé viděl Hitlera.“ – „Ve Vídni.“ – „Ve Vídni. Můj strýc, tedy prastrýc, měl služební byt na Mariahilfer Straße. Veliký slunný byt s dvěma balkóny a tam jsme viděli přímo na příjezd toho Adolfa. Můžu vám říct, že tehdy na každém kapesníku ve Vídni byl hakenkreuz. Lidi řvali…“ – „Vítali ho.“ – „Vítali ho, Adolfa. A já se jenom divil, že ani táta a ani strýc, který byl v plné uniformě, a chodili... Oni v tom bytě měli takový dlouhý obývací pokoj, ten byl snad dvanáct metrů dlouhý. Tam chodili sem a tam a nadávali tomu pacholkovi. Já jsem jenom poslouchal, že jenom nadávali na nějakého pacholka, a to nadávali Hitlerovi."
"Šel jsem k Mirkovi Křešničkovi, kamarádovi, který měl manželku Srbku z Bělehradu. A řekl jsem mu, o co jde, a hledali jsme dopisy, ona vždycky schovávala dopisy. Dopisy, které měly známku nalepenou a oštemplovanou na tom kraji. Známky jsme odlepili a nalepili na čistou obálku a na tu obálku mi napsala adresu v srbštině, azbukou a k tomu česky. Pozvání v srbštině, abych ji jako navštívil a tak dále, že posledně, jak byla tady, že to bylo pěkné a abych přijel do Bělehradu a že uděláme nějaké mecheche a že se napijeme a prostě takové ty kecy."
František Lipenský se narodil 1. února 1932 v České Lípě do dobře situované obchodnické rakousko-uherské rodiny, která se živila prodejem textilu a likérů. Díky dobrému finančnímu zabezpečení se Lipenští řadili k místní českolipské smetánce. Druhou světovou válku prožil v České Lípě, kde čekal na svého otce, který narukoval do wehrmachtu. Po konci války odjel z rozhodnutí otce se svou matkou na Slovensko, aby se tak vyhnuli odsunu Němců z československého pohraničí. V roce 1949 začal studovat na sklářské škole v Novém Boru. O tři roky později přestoupil na pražskou Akademii múzických umění (AMU), odkud byl však záhy z politických důvodů vyloučen. Malbu, a hlavně sochařství tak studoval soukromě a postupně se v oborech svou přičinlivostí zdokonaloval. Díky svému uměleckému zaměření vystřídal různá zaměstnání včetně učitele na mimoňském gymnáziu, ze kterého ho ale v roce 1964 propustili. S příchodem pražského jara a uvolněnou politickou situací v Československu se konečně začal naplno věnovat své umělecké kariéře, kterou však zastavil vpád vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968. V březnu 1969 po vítězných zápasech nad týmem SSSR během mistrovství světa v hokeji byla v České Lípě davem fanoušků svržena a poničena socha rudoarmějce. Tu musel pod politickým i časovým tlakem František Lipenský opravit. V tu dobu měl již zajištěné falešné pozvání do Bělehradu, kam po prázdninách roku 1969 odjel. Vystoupil u příbuzných v Osijeku a odtud se dostal do Vídně, Švýcarska a nakonec do západoněmeckého Rheinbachu. Později se přesunul do Kolína nad Rýnem, kde na gymnáziu vyučoval výtvarnou výchovu a vedle toho na volné noze restauroval a tvořil umělecká díla. V průběhu tzv. normalizace došlo prezidentskou amnestií ke zrušení jeho rozsudku za nedovolené opuštění republiky a po zaplacení veškerých výloh se mohl vracet do ČSSR. Pád komunistického režimu ve východním bloku sledoval z Německa, kde i nadále zůstal. František Lipenský zemřel 6. listopadu 2023 v Kolíně nad Rýnem.
