Milan Linhart

* 1953

  • „Já jsem to v podstatě měl mít bez medikace, ale to jim bylo jedno. Když jsem se mu znelíbil, naordinoval mi třicet kapek Neuleptilu a týden jsem byl úplně mimo. Vůbec nevím, [co se se mnou dělo]. Jenom jsem seděl, podělaný, úplně bez sebe. Oči v sloup, panenky vylítnou nahoru a člověk o sobě neví. Poslintaný… Kdyby se rozhodli, za pár týdnů ti vyleptají mozek.“ – „Oni to dělali z nějakého přesvědčení, že tím pomáhají?“ – „[Sarkastický smích] Z přesvědčení! Jo! Byli přesvědčení, že pomáhají. To jo, to byli. To jim nikdo nevymluvil. Oni spíš pomáhali té tehdejší společnosti. To měli seshora naordinované.“

  • „Díra – to nemá cenu o tom mluvit. To byly takové libůstky. Byl jsi sám na cele. Měl jsi dvě matrace, takové shnilé, takové hnusné, vevnitř byly takové žíně. Měl jsi dvě deky, dvě matrace. A to bylo všechno. A to, co jsi měl na sobě, tepláky. No a teď [bachař] tam třeba přilítl, vzal kýbl s tím mazlavým mýdlem, nakydal ho na zem a vylil tam čtyři až pět kýblů vody. Samozřejmě tam nebyl žádný kanál. Musel sis sundat bundu, tu teplákovou, hnědou, hnusnou, a tou jsi to musel vytřít a vyždímat do hajzlu. Když tam takhle nakydal pět šest hrstí toho mazlavého mýdla, tak byla samá pěna všude, matrace se nasákly, mokro, vlhko, zima. No a o jídle ani nemluvím. Jednou za týden do sprchy, a když jsi tam byl, tak ti zastavili teplou vodu. Taky párkrát mě tam oklepli, zahákli mě tam za topení, dostal jsem pěkně rychtičku a zpátky. A taky se mi stalo to, že přestože to byla samovazba, člověk tam měl být sám, dali ke mně asi na týden kluka, který měl gangrénu v noze a amputovali mu nohu. A udělali mu to asi hodně špatně a pořád ho nutili, aby zkoušel nějakou prapodivnou protézu. Ta nepasovala vůbec na tu nohu. On řval celé noci. Žádné utišující léky neexistovaly. Celý týden, až koncem toho týdne ho někam odvezli, a pak jsem se dozvěděl, že zemřel. Tak asi takové vzpomínky na to mám.“

  • „To nebyl v podstatě průvod, to byly takové shluky lidí, kteří se tlačili, všichni měli snahu se dostat k poště, do centra, jenomže oni to měli zablokované. Měli zablokovanou ulici Masaryčku, tam byly obrňáky, od Becherovky z druhé strany až po kino Praha, tam byla vodní děla a stříkali to do Jaltské, tam byly popelnice, tam lítaly popelnice vzduchem, všichni lidi zkropení. Jednoho kluka to chytlo, do vchodu ho to zvedlo, tam zůstal ležet. No prostě to tam řezali a teď to měli celé obšancované, aby se lidi nedostali k centru, protože Thermal ještě neexistoval. Zespoda to měli obšancované, od Kriváně k poště, tam to tlačila Lidová milice ve velkém – obuchy, byli ozbrojení samopaly. Idioti naprostí. A z druhé strany se tlačili tam obrňáky policajti, VB. Takže vlastně vytlačili všechny ty lidi, kteří byli soustředěni na Masaryčce, až k Becherovce, to vytlačili odtamtud. Takže ti lidi neměli šanci, takže utíkali, shromažďovali se více méně v postranních uličkách, jako v Zeyerovce, v té Jaltské. No a tam oni postupovali z druhé strany od Staliňáku. Tam byli policajti, tam měli služebnu velkou vedle kostela, tak odtamtud houfně řezali ty lidi z druhé strany a lidi vlastně neměli kam zdrhnout. No takže potom utíkali různými postranními uličkami. Rozutekli se, kdo prokličkoval, tak prokličkoval. No a my jsme běželi do Tuhnic, protože jsme bydleli v Tuhnicích.“

  • „…spal tam s námi kluk z Bratislavy, kterému jsme říkali Slámko. No a když jsem se vrátil po té dovolené, tak jsem potkal toho kamaráda a ten mi řekl, že toho Slámka [sovětští okupanti] zastřelili. A že leží přikrytý vlajkou v průchodě kina Blaník. Tak jsme se tam šli na něj podívat. Samozřejmě byl přikrytý, tam bylo osm těl přikrytých. A tak jsme byli prostě nasraní, to se nedá jinak popsat. A vztek – mladí puberťáci, tak jsme šli Štěpánskou, teď jel takový ten gazík. Nahoře měl kulomet. V té Štěpánské opravovali zrovna chodníky a byly tam dlažební kostky. No a nás kluky nenapadlo nic, než vzít pár těch dlažebních kostek a mrsknout to po nich. Jenomže my jsme to po nich ani nedohodili, to jsme byli chrousti. No a teď oni přijížděli a už jsme jenom slyšeli, jak napřed střílí někdo do vzduchu. My jsme se poděsili, polekali, tak jsme vběhli hned do prvního baráku, tam byly velké klasické dubové dveře. Vběhli jsme do baráku, tam bylo schodiště, za schodištěm takové mezipatro, a dolů do dvora, do toho dvorka jsme zmizeli. A druhý den jsme se tam šli podívat. A ty dveře tam, tam bylo šest sedm děr, a úplně rozštípané dřevěné schodiště. Jak po nás tam práskli z nějakého kulometu. Takže to jsou moje vzpomínky na osmašedesátý.“

  • Full recordings
  • 1

    Karlovy Vary, 24.09.2025

    (audio)
    duration: 01:07:59
    media recorded in project Příběhy regionu - Karlovarský kraj
  • 2

    Karlovy Vary, 30.09.2025

    (audio)
    duration: 02:59:15
    media recorded in project Příběhy regionu - Karlovarský kraj
  • 3

    Karlovy Vary, 02.10.2025

    (audio)
    duration: 01:01:34
    media recorded in project Příběhy regionu - Karlovarský kraj
Full recordings are available only for logged users.

Léčba byla součást trestu. Když jste se někomu znelíbili, dostali jste třicet kapek Neuleptilu a týden jste byli mimo

Milan Linhart, 80. léta
Milan Linhart, 80. léta
photo: archiv pamětníka

Milan Linhart se narodil 9. června 1953 v Karlových Varech jako druhý ze tří bratrů v rodině Františka a Berty Linhartových. Otec pracoval jako bankovní úředník, matka původně jako malířka porcelánu, později, když synové dorostli, pracovala v administrativě a jako dietní sestra v nemocnici. Vyrůstal v kulturně podnětném prostředí, formovaném kritickým postojem otce ke komunistickému režimu. Zásadním mezníkem jeho dospívání byl rok 1968, kdy zažil okupaci Československa a její násilné důsledky v Praze i Karlových Varech. Otec, který byl členem Klubu angažovaných nestraníků (KAN), byl na začátku normalizace vyhozen ze zaměstnání. Milan roku 1968 nastoupil do učení na chladírenského mechanika v Častolovicích, často se pohyboval v Praze v prostředí alternativní mládeže a undergroundové kultury. Kvůli konfliktům s represivním vychovatelem na internátu byl z učiliště vyloučen. Pracoval jako sanitář ve Všeobecné fakultní nemocnici, účastnil se koncertů zakázaných kapel a postupně se dostal do hledáčku represivních složek státu. Kvůli drogám, šíření zakázané literatury a politicky kompromitujícím materiálům byl roku 1972 odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců. Po výkonu trestu byl na základě soudního rozhodnutí umístěn do psychiatrické léčebny v Dobřanech, kde strávil osm měsíců v prostředí, jež bylo součástí represivního aparátu normalizačního režimu. Po propuštění žil v Chodově, kde pracoval v dělnických profesích, založil jazzový klub a dálkově vystudoval střední průmyslovou školu (SPŠ) strojní. V roce 1979 podepsal Chartu 77 a v 80. letech se aktivně zapojil do disidentské činnosti, šíření samizdatu i organizování neoficiálních setkání. V listopadu 1989 se podílel na vzniku Občanského fóra v Karlových Varech, později se stáhl z politiky a věnoval se práci v rodinné firmě. V době natáčení rozhovoru v roce 2025 žil v Mezirolí u Karlových Varů.