The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Milan Linhart (* 1953)

• narodil se 9. června 1953 v Karlových Varech

• otec František Linhart byl bankovní úředník, matka Berta Linhartová malířka porcelánu, později pracovala v administrativě

• otec roku 1968 vstoupil do Klubu angažovaných nestraníků, na začátku normalizace vyhozen ze zaměstnání

• po 21. srpnu 1968 byl svědkem dění v pražských ulicích

• začal se učit chladírenským mechanikem, vyhozen z učení kvůli konfliktům na internátu

• pracoval jako sanitář v nemocnici

• prostředí alternativní mládeže, experimentování s drogami

• v lednu 1972 zatčen, vyšetřovací vazba na Ruzyni

• v červnu 1972 odsouzen za drogy a šíření zakázané literatury k deseti měsícům nepodmíněně

• vězeň ve věznici Dříň-Vinařice

• soudně nařízená psychiatrická léčba v Dobřanech

• po propuštění žil v Chodově u Karlových Varů, pracoval ve Vřesové

• v Chodově založil jazzový klub

• podepsal Chartu 77

• dálkově vystudoval SPŠ strojní v Lokti

• od 80. let pracoval v montážním středisku, které vedl jeho otec

• při cestách na montáže šířil samizdaty a exilovou literaturu po celé republice

• členem Společnosti přátel USA

• koncem 80. let se účastnil demonstrací Palachova týdne i dalších protestů v Praze

• v listopadu 1989 se podílel na organizování demonstrací v Karlových Varech

• spoluzakladatelem karlovarského Občanského fóra

• v roce 2025 žil v Mezirolí u Karlových Varů

Milan Linhart prožil bouřlivé dospívání v období nastupující normalizace, v prostředí pražských mániček experimentoval s drogami. Pak mu normalizační režim ukázal svou nejtemnější stranu: vězení a nařízenou soudní psychiatrickou léčbu. Později dospěl k podpisu Charty 77 a podílel se na šíření samizdatové literatury. 

Východní Němci na nás křičeli, že jsme kolaboranti

Milanův otec František Linhart pocházel z Rakovníku, vystudoval obchodní akademii a bankovní institut a pracoval jako revizor ve Státní bance československé. Maminka Berta se v mládí přistěhovala do Karlových Varů, kde pracovala v porcelánce jako malířka porcelánu. Svého budoucího muže Františka zde potkala jako vojáka základní služby na taneční zábavě pořádané porcelánkou. 

Milan se narodil jako druhý ze tří bratrů 9. června 1953 v Karlových Varech. V době jeho narození rodina žila v rozlehlém bytě ve Staré Roli; později jim národní výbor polovinu bytu zabral a ubytoval v ní další nájemníky. 

S bratry Františkem a Jaroslavem vyrůstali v kulturním prostředí, rodiče měli rozsáhlou knihovnu a chlapci v dětství chodili na housle do lidové školy umění. Otec nepokrytě kritizoval komunistický režim: „Neustále to probíral, všechno komentoval a vysvětloval nám to. Vedl nás k tomu, že není dobré komunistům věřit.“ V době pražského jara vstoupil do vznikajícího Klubu angažovaných nestraníků (KAN). Synové si udrželi s otcem kontakt i poté, co se rodiče roku 1967 rozvedli. 

Maminka se roku 1968 přestěhovala do Prahy, pracovala jako dietní sestra ve Všeobecné fakultní nemocnici na Karlově náměstí a bydlela poblíž v dvougarsonce, přidělené zaměstnavatelem. Milan u ní strávil první část letních prázdnin, potloukal se s dalšími kluky po Karlově mostě a poslouchal vystoupení písničkářů, například Vlasty Třešňáka, Jaroslava Hutky a Vladimíra Veita či Jaroslava Jeronýma Neduhy. 

V srpnu 1968 pak jel s otcem a bratry na zájezd na východoněmeckou Rujánu. Již během dovolené pozorovali na moři nezvyklé množství vojenských lodí. Těsně před 21. srpnem organizátoři zájezd předčasně ukončili, rekreanti se museli narychlo sbalit a nastoupit do přistavených autobusů. Cesta domů se protáhla na dva dny, autobus často zůstával stát na kraji silnice a kolem něj projížděly vojenské kolony. „V noci na 21. srpna jsme čekali v Německu na hranicích. Východní Němci nám propíchali pneumatiky, rozbili okna autobusu, házeli po nás kameny a řvali, že jsme kolaboranti. A mezitím okolo nás projížděly východoněmecké a sovětské tanky,“ popisuje Milan Linhart. Někteří z rekreantů s sebou měli tranzistorová rádia, a tak se dozvěděli o invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Hned po návratu do Karlových Varů vyrazil za maminkou do Prahy. 

Tělo kamaráda bylo přikryté zkrvavenou vlajkou

„Vztek, bezmoc a taky smrad a bordel, protože lidi stavěli barikády z popelnic,“ popisuje Milan Linhart atmosféru v okupované Praze. Se starším bratrem Františkem se sešel u Florence, kde pozorovali mnoho sovětských obrněných vozidel, zježených hlavněmi kulometů a samopalů. 

Od kamarádů se dozvěděl, že jeden z kluků, s nimiž se ještě před pár týdny toulal po Karlově mostě, je po smrti. „Byl z Bratislavy, říkali jsme mu Slámko, protože byl hubený jako nudlička. Kamarádi mi řekli, že ho Rusové zastřelili a že leží přikrytý vlajkou v průchodu kina Blaník,“ vypráví Milan Linhart. „Šli jsme se tam podívat, leželo tam přikrytých osm těl. Cítili jsme vztek, byli jsme nasraní, to se nedá jinak popsat.“ 

Od kina Blaník na Václavském náměstí chlapci pokračovali do Štěpánské ulice, kde kolem nich projížděl sovětský gazík. „Zrovna tam opravovali chodník a byla tam hromada dlažebních kostek. Nás kluky nenapadlo nic lepšího, než pár těch kostek vzít a mrsknout to po nich. Ani jsme tam nedohodili, ale hned jsme uslyšeli střelbu do vzduchu.“ Dali se na útěk do nejbližšího domu a přes schodiště dál do vnitrobloku. Když se druhý den vrátili na „místo činu“, dveře domu ve Štěpánské i jeho dřevěné schodiště našli rozstřílené. 

Milan se chtěl nějak zapojit do činnosti proti okupantům a bratr, který nastupoval do prvního ročníku na vysoké škole, mu nabídl, ať ve vlacích roznáší studentské noviny, rozmnožované na Filozofické fakultě. Několik dnů tak jezdil vlakem do Ústí nad Labem a zase zpátky, rozdával cestujícím noviny, vnímal soudržnost cestujících a pocit sounáležitosti ve vzdoru proti okupační moci. 

Pro Milanova otce znamenal rok 1968 velký životní obrat: kvůli svému členství v KAN se stal v zaměstnání nepohodlným. Dokonce na něj bylo na začátku normalizace podáno trestní oznámení (jehož přesný obsah Milan Linhart nezná), přišel o zaměstnání a proběhl soud, jehož výsledkem byl mimo jiné zákaz vykonávat jakoukoli vedoucí funkci na území České republiky. Zákaz se ale nevztahoval na druhou republiku československé federace, takže František Linhart si po čase našel práci zastřešenou slovenským podnikem Strojsmalt. Šlo o podnik, který vyráběl a montoval sklady a skladová zařízení. František Linhart pro ně vybudoval montážní středisko v Karlových Varech a brzy řídil práci několika desítek montérů. 

Lidi vyšli do ulic – ale druhá strana byla připravená

Od září 1968 nastoupil Milan Linhart do učení na chladírenského mechanika podniku Strojoprav v Častolovicích a bydlel na internátu v častolovickém zámku. O víkendech jezdil obvykle za maminkou do Prahy, kde se začal stýkat s místní máničkovskou komunitou. Spřátelil se zejména s o něco starším Zdeňkem Vondráčkem, který pracoval v nemocnici na Karlově náměstí jako sanitář, a ten ho představil dalším lidem. Seznámil se s partou „schodařů“, alternativně založených mladých lidí, kteří posedávali na schodech Národního muzea a navštěvovali nedalekou vinárnu Demínka. 

Prázdniny roku 1969 trávil v Karlových Varech, kde zažil spontánní demonstraci na první výročí 21. srpna. „To nikdo neorganizoval, lidi prostě vyšli do ulic. Připravená byla spíš druhá strana, najednou po ulici pochodovali ozbrojení milicionáři,“ popisuje. Obrněné vozy zablokovaly celou ulici Československé armády (dnešní třída T. G. Masaryka), proti demonstrantům použili i vodní děla. Lidové milice obsadily celé nábřeží od lázeňského domu Kriváň až k budově pošty. Další jednotky postupovaly od náměstí Družby (dnešní náměstí Milady Horákové). Demonstranty se snažili vytlačit z centra města a ti se shlukovali v menších postranních ulicích. 

V té době již Milan Linhart začal mít problémy i v učení a na internátu. Jeden z vychovatelů mu například ve spánku ostříhal delší vlasy na polovině hlavy. Další incident nastal na 1. máje roku 1970, kdy Milan jedl polévku na parapetu okna, pod nímž byla v tento den vyvěšena sovětská vlajka. Když do něj jiný chlapec náhodou strčil, polévka mu vyšplíchla přímo na onu vlajku. Vychovatel, který právě přecházel pod oknem, to uviděl a nařídil Milanovi, že musí vlajku vyčistit. „Já jsem to pral a ono to nešlo, pořád tam byl flek. ,Udělej to, jak chceš, ale ten flek tam nebude,’ řval na mě. No tak jsem vzal nůžky a ten flek jsem vystřihl,“ vypráví Milan Linhart. 

Tato otevřená vzpoura mu definitivně dala nálepku problémového učně. V září téhož roku pak v učilišti začal nábor do nově založeného SSM – Socialistického svazu mládeže (který byl normalizační verzí ČSM, zaniklého v roce 1968). Milan dal najevo svůj nezájem a to znamenalo definitivní podnět k jeho vyloučení. 

Ta muzika, to bylo úplné novum

Sedmnáctiletý Milan odjel do Prahy, kde bydlel u maminky a začal pracovat ve Všeobecné fakultní nemocnici jako sanitář. Čím dál víc pronikal do prostředí mániček, seznamoval se s beatnickou poezií, chodil na koncerty undergroundových kapel, které v této době na samém začátku 70. let ještě mohly veřejně vystupovat bez policejních zásahů. 

Svůj první koncert The Primitives Group viděl ve smíchovském F-klubu v Domě železničářů a psychedelická show v kostýmech a s ohňovými efekty na něj udělala ohromný dojem. Ve Zruči nad Sázavou pak pro změnu poprvé viděl koncertovat The Plastic People of the Universe. 

Na další koncert Plastiků a kapely Aktual Milana Knížáka se vydal na jaře 1971 do Suché u Nejdku. „Houfně se tam sjely hlavně karlovarské máničky. Pár policajtů hlídkovalo jen na nádraží. Ta muzika, to bylo úplné novum, nebyl to vlastně normální koncert, ale happening. Byli jsme z toho vykulení, ale líbilo se nám to.“ 

V Praze často navštěvoval Playclub v Rybné ulici: „Ten zavíral v jedenáct večer, potom jsme se mohli přesunout k Flekům, kde měli až do jedné, potom do bufetu do Svíčkárny a v pět ráno ke Kalendům,“ popisuje Milan Linhart celonoční tahy. Často chodil i do hospody U Zpěváčků. 

„K pivu člověk občas přibral i nějaký fet. To se nikde neprezentovalo, ale mladých lidí na drogách bylo hodně,“ líčí atmosféru dobových mejdanů. Jako drogy se tehdy užívaly hlavně léky na předpis, ke kterým měl Milan jako zaměstnanec nemocnice snadnější přístup: „Měl jsem známé sestřičky, které mi vypsaly recept. Vědělo se taky, v kterých lékárnách si léky můžu bezpečně vyzvednout.“ Jako povzbuzující droga se užíval „Dex“ neboli Dexfenmetrazin, jako uvolňující opiáty naopak morfin nebo Dolsin, barbiturát Benarcos nebo halucinogenní Trifenidyl. „Morfin se užíval v ampulích, ale nikdy jsem si nepíchal do žíly, to jsem se bál. Vždycky jen pod kůži nebo do svalu.“ 

Intenzivní noční život souvisel i s tím, že Milan málokdy spal doma u maminky: „Přespával jsem porůznu u kamarádů. Vždycky se někde něco semlelo a pak se šlo k někomu, kdo měl volný byt.“ Jeden čas přespával na Vinohradech v bytě po mladém páru, který emigroval a přenechal přátelům klíče. 

Současně ale sílil tlak normalizační moci proti alternativní mládeži. „Normalizace nejdřív probíhala mezi členy strany, potom v kultuře a nakonec i mezi běžnými lidmi. Lidi s dlouhými vlasy občas vyhazovali z tramvaje nebo z hospody.“ Policisté často hledali způsoby, jak máničky kriminalizovat: „Jednou jsem seděl na lavičce na Karlově náměstí. Najednou večer mě obstoupili policisté, sebrali mě, odvezli do Bartolomějské a zkoušeli na mě hodit, že jsem znásilnil nějakou holku. Hledali prostě různé záminky, jak se na člověka dostat.“ 

Měli toho na mě hodně a nebylo to jen o drogách

Milanův vztah k drogám vyvrcholil tím, že se s jedním kamarádem vloupal do lékárny v Novém Strašecí. „Vlezli jsme tam zadním okénkem ze dvora. Nabrali jsme plný batoh léků. Hodnotově to bylo jen za pár set korun, ale už to bylo rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví, což byl paragraf jak vyšitý.“ 

Milan si uvědomoval, že v drogové komunitě ho někdo snadno může udat, a cítil, že se ocitl na tenkém ledě. Začátkem roku 1972 se proto rozhodl na čas zmizet z Prahy a odjel do Krkonoš; kamarád mu půjčil srub svého otce v Harrachově. „Vezl jsem si tam poměrně hodně fetu, ale snažil jsem se to omezovat.“ Chodil na výlety zimní krajinou, ve srubu si topil v kamnech, nakupoval v místní samoobsluze – a zřejmě právě kouř z komína spolu s nákupy v obchodě prozradily jeho přítomnost místní policii. 

Po několika týdnech si pro něj proto přišel místní příslušník SNB a ze služebny si ho poté odvezla pražská kriminálka. „Najednou jsem zjistil, že toho na mě mají hodně, a nebylo to jenom o drogách,“ konstatuje. Při domovní prohlídce u něj totiž objevili také fotografie z karlovarské demonstrace z roku 1969, prohlášení Dva tisíce slov a další dokumenty. Našli také zakázané knihy, které se Zdeňkem Vondráčkem ukradli ze skladu ve statku v Říčanech. Šlo o knihy, které se po roce 1968 ocitly na indexu, byly vyřazeny z knihkupectví a z knihoven a měly být zlikvidovány. Ze skladu odnesli asi čtyři batohy literatury, kterou načerno prodávali v knihkupectvích a antikvariátech. Milanovi přitížilo i to, že z posledního zaměstnání odešel bez rozvázání pracovního poměru a pak nějakou dobu nikde nepracoval, takže byl obviněn i z příživnictví. „Dali mi podílnictví, protože ty drogy jsem samozřejmě dával i jiným, rozkrádání socialistického majetku, rozšiřování nezákonné literatury… celkem to bylo sedm paragrafů.“ 

Až do soudního procesu byl Milan Linhart držen ve vyšetřovací vazbě na Ruzyni, kde zažil brutální chování ze strany bachařů. „Takové lidi, jako jsem byl já, měli v absolutní neoblibě.“ Za sebemenší přestupek se ocitl na „díře“, tedy na samotce, kde strávil celkem 30 dní. „Tam měl člověk dvě matrace, dvě deky a to bylo všechno. Stávalo se, že bachař tam vylil na zem kýbl mazlavého mýdla a na to několik kýblů vody. To musel člověk vytřít vlastní teplákovou bundou. Nasákly tím matrace i deky, takže celou noc bylo mokro a zima.“ Několikrát se mu stalo, že ho bachaři ztloukli ve sprše nebo ho tam připoutali pod studenou vodou. Asi na týden mu na samotku přidělili spoluvězně s čerstvě amputovanou nohou, kterého nutili nosit nepasující protézu, a tento vězeň celé noci křičel bolestí. 

Kvůli spoluvězňům na běžné cele spal s kovovou trubkou pod pokrývkou, aby se ubránil před případným napadením nebo sexuálním obtěžováním. „Lidi, jako jsem byl já, úmyslně dávali na celu k násilníkům, vrahům. To bylo běžné.“ 

Deset měsíců nepodmíněně

Soud se konal v červnu 1972 v soudní budově na Karlově náměstí. Milan dostal obhájce ex offo, který argumentoval zejména jeho mládím a nezkušeností: „Říkal, že jsem se nechal svést od ostatních.“ Právě mládí Milanovi skutečně pomohlo, skutky, ze kterých byl obžalován, totiž spáchal jako nezletilý, což znamenalo, že dostane poloviční trestní sazbu. 

Další polehčující okolností se stala jeho psychiatrická diagnóza. Milan Linhart totiž již dříve docházel na psychiatrickou kliniku v nemocnici na Karlově náměstí. Na radu starších a zkušenějších přátel se chtěl touto cestou vyhnout vojenské službě. Skutečně se mu podařilo získat diagnózu hebefrenní schizofrenie a tím pádem soud zohlednil i jeho sníženou příčetnost. 

Výsledný rozsudek zněl deset měsíců nepodmíněně, z čehož si tři a půl měsíce už odseděl ve vyšetřovací vazbě. Zbývalo mu tedy šest a půl měsíce ve vězení, kam ale nezamířil hned – do vězení měl nastoupit až v prosinci. 

Zbývalo mu tedy zhruba půl roku na svobodě. Protože potřeboval razítko zaměstnavatele, přes kamarádku získal místo sportovního referenta v areálu mládežnického tábora na Živohošti. Ve volném čase se pohyboval mezi Živohoští a Prahou a mimo jiné se zúčastnil koncertu maďarské kapely Omega v Lucerně, kde došlo k dramatickému zásahu policie proti návštěvníkům koncertu: „Policajti to tam vytlačili, vytřískali. Vznikla taková vřava, že se rozbila skleněná výloha a někomu se to sklo zřítilo na nohy.“ 

Během prosince Milan očekával zprávu od svého advokáta, kdy a kam má nastoupit k výkonu trestu. Ten se mu ale neozval a na Silvestra pro něj domů přišla policie. Po několika týdnech na Pankráci byl přidělen do nově vybudované věznice Dříň, spadající pod Vinařice u Kladna. 

Vězni chodili pracovat do kladenských železáren, Milan byl přidělen na brusírnu, kde se brousily těžké ocelové ingoty pro podnik Chirana. „Člověk musel plnit normu, která byla pro naprostou většinu nesplnitelná. Do určité míry se to tolerovalo, ale když měli bachaři špatnou náladu, poslali člověka na díru,“ popisuje Milan Linhart. „Proti tomu, co bylo na Ruzyni, to ovšem byla havaj.“ 

Ostatní vězni museli ještě po večeři dvě až tři hodiny pracovat na budování rozrůstajícího se vězeňského areálu. Milan ovšem narazil na známého, který mu zařídil pohodlnější práci: slepoval a opravoval starší knihy pro vznikající vězeňskou knihovnu. „Dělali jsme čajdu, různé magoráky. Vzali pětilitrovou flašku a ze dvou žiletek udělaný ponorný vařič a už se vařil čaj,“ líčí večery na celách. 

Trest mu poměrně rychle uběhl. Ale když nadešel den propuštění, hned před branou věznice na něj čekalo policejní auto a převezli ho do plzeňské věznice na Borech. Soud mu totiž nařídil také ochrannou psychiatrickou léčbu, která se měla odehrávat v psychiatrické léčebně v západočeských Dobřanech. Svoboda se tak opět zdála v nedohlednu. 

Byl to prostě divný svět

Na rozdíl od vězení neměl pobyt v psychiatrické léčebně žádný pevně stanovený konec. Každé čtyři měsíce zasedala komise, která rozhodovala o propuštění pacientů. Kdy a zda vůbec se Milan Linhart dostane ven, bylo pouze na jejím zvážení. 

Do Dobřan nastoupil v červenci 1973, těsně poté, co komise právě zasedala. „Ze dne na den jsem se ocitl v úplně jiném světě. Děly se tam věci, nad kterými člověku zůstává rozum stát.“ Vše záviselo na libovůli primáře, který ovšem sám mezi pacienty téměř nechodil. Milan Linhart byl zprvu zařazen na třetím oddělení, po měsíci ho přeřadili na „čtyřku“, mezi těžší případy. „Po chodbách chodili lidi jako zombies. Pacienti na Plegomazinu, úplně mimo vědomí, pomočení, se slinami tekoucími z pusy. Další se skrývali na záchodě. Byl to prostě divný svět.“ 

Na oddělení se pohybovaly především sestry, které si podle jeho slov vysloveně libovaly v týrání bezmocných pacientů. Další nebezpečí však hrozilo od samotných spolupacientů: „Byli tam kriminálníci, vrazi. Ve výtvarné dílně po mně někdo hodil žehličku. V noci se mi stávalo, že po mně někdo šátral, takže jsem spal s dřevěným topůrkem.“ 

Jeden z těch, s nimiž se Milan dokázal spřátelit, byl starší muž, bývalý námořník, který emigroval a pracoval na lodích po celém světě. Po letech, už jako poměrně zámožný člověk, si udělal výlet do Jugoslávie, kde se zamiloval do dívky ze Slovenska. Ta se za něj provdala a přesvědčila ho k cestě do Československa. Zde ho novomanželka zřejmě udala, aby získala jeho majetek. Námořník netušil, že byl za opuštění republiky odsouzen v nepřítomnosti, a když pro něj přišla policie, choval se agresivně, takže skončil v psychiatrické léčebně. „Když jsem ho tam potkal, byl tam už druhým nebo třetím rokem. Cpali do něj utlumovací léky. Nakonec mě jednou večer zavolali, že mám někoho odvézt do márnice.“ Na vozíku leželo tělo bývalého námořníka. „Byl to zdravý, statný chlap. Asi ho předávkovali,“ konstatuje Milan Linhart. 

V psychiatrické léčebně podle jeho slov nemohlo být ani řeči o tom, že by se duševně nemocným pomáhalo v návratu k normálnímu životu. „Oni spíš pomáhali tehdejší společnosti. Tak to měli shora naordinované,“ říká Milan Linhart. „Léčba byla součástí trestu. Součástí trestu bylo i to, že vám podali nějaký lék.“ Utlumující léky byly podle něj běžně podávány pacientům za to, že se chovali neklidně nebo odmlouvali personálu. Nejčastěji šlo o injekce Plegomazinu, ještě horší byl ale Neuleptil. „Když jsem se někomu znelíbil, naordinovali mi 30 kapek Neuleptilu a týden jsem byl úplně mimo. Jenom jsem seděl, podělaný, poslintaný, bez sebe. Panenky vylítnou nahoru a člověk o sobě neví.“ Pravidelné podávání takového léku podle něj mohlo člověku nevratně poškodit mysl. Jako forma trestu byly používány i elektrošoky, kterých on osobně zůstal ušetřen. 

V léčebně se konaly i některé aktivity pro pacienty, například taneční zábavy nebo Hrašeho dny, hromadné cvičení pacientů pod širým nebem, pojmenované podle jednoho z prvních ředitelů ústavu MUDr. Jana Hrašeho. Vzhledem k tomu, v jakém stavu byla většina pacientů, však tyto akce měly velmi temně komický nádech. 

Milana Linharta v léčebně navštěvovali rodiče, bratři i přítelkyně. Jak uvádí, v návštěvní den vždy pacienti dostávali jiné, vyžehlené oblečení, aby před lidmi zvenku působili více reprezentativně.

Necelé čtyři měsíce po Milanově hospitalizaci zasedala komise, která rozhodovala o jeho propuštění – jak očekával, napoprvé bylo zamítnuto. „Jestli člověk projde, bylo na libovůli těch doktorů. A čím víckrát člověk neprošel, tím menší byla naděje, že příště se to povede.“ On sám měl ale štěstí: před druhým zasedáním komise se schylovalo ke svatbě jeho staršího bratra. Milanův otec požádal známého psychiatra, aby se za něj u komise přimluvil. Po osmi měsících tak byl propuštěn. 

Nový život v Chodově

Po propuštění měl Milan Linhart „zákaz Prahy“ – v hlavním městě směl pobývat maximálně 24 hodin. K otci se nastěhovat nemohl, ten již založil novou rodinu, a tak se opět nastěhoval k mamince, která si mezitím našla práci ve Vřesové u Karlových Varů a bydlela v nedalekém Chodově. 

Do Karlových Varů dojížděl na ambulantní konzultace u psychologa. Krátce po propuštění z Dobřan mu doručili povolávací rozkaz a musel se dostavit na vojenskou správu. Po nahlédnutí do jeho dokumentace mu okamžitě vystavili modrou knížku a vymazali ho z vojenské evidence. 

Vzhledem ke své minulosti poměrně nesnadno sháněl zaměstnání. Nejprve pracoval u firmy Elektrosvit v karlovarské čtvrti Bohatice. O tuto práci přišel poté, co na svazácké oslavě MDŽ nafotil opilé svazáky spící na stolech pod komunistickými transparenty. Poté krátce pracoval jako sanitář v nemocnici, načež si našel práci ve Vřesové jako čerpadlář v úpravně vody. 

Zde se spřátelil s lidmi, kteří předtím v Litvínově založili jazz klub, napojený na Jazzovou sekci. Společně se svým bratrem Františkem založil podobný klub v Chodově pod oficiální záštitou SSM podniku Chodos. Pořádali komponované pořady s poslechem hudby a čtením poezie, jichž se mimo jiné účastnil i loketský aktivista Jan Hadrava s manželkou. 

V té době se Milan Linhart oženil a roku 1977 se mu narodil syn Tomáš. S manželkou Evou obtížně sháněli vlastní bydlení. Přestože měl podanou žádost, v podniku mu dali jednoznačně na srozuměnou, že se svou minulostí dekret na byt nikdy nedostane. Nakonec se domluvil s kolegou, který se stěhoval na Moravu a přenechal mu klíče od svého bytu. Vzhledem k tomu, že Milan Linhart měl oficiálně podanou žádost a okamžitě začal platit nájem, mohl s rodinou v bytě zůstat. 

Zasloužila se o to i Věra Fábryová, kádrová pracovnice ve Vřesové, která chodila na večery poezie do jazz klubu a částečně nad ním držela ochrannou ruku. Její přízeň mu prospěla i ve chvíli, kdy se rozhodl dálkově studovat na loketské Střední průmyslové škole strojní: kádrovačka mu pomohla sehnat všechna potřebná razítka. 

Někdo už se musel ozvat proti tomu, co se děje

Roku 1977 se Milan ze zahraničního rozhlasu dozvěděl o prohlášení Charty 77. Okamžitě chtěl připojit svůj podpis, ale dostat se k podpisovým archům nebylo snadné: „Něco takového na sebe nikdo neřekl veřejně v hospodě. Podepisovalo se to přes známé, v utajení, po bytech.“ 

Trvalo proto poměrně dlouho, než dostal příležitost Chartu podepsat. Došlo k tomu roku 1979 u karlovarského disidenta, který mu dal podepsat také dopis předsedovi vlády, protestující proti uvěznění členů Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. 

„Už se musel někdo ozvat. To už prostě nešlo dál. Samozřejmě jsme s tím souzněli,“ popisuje svou motivaci k podpisu Charty. Připomíná uvěznění členů skupiny Plastic People, omezování svobody projevu, zavírání očí před živořením mnoha starých lidí v chudobě. Upozorňuje také, že díky Chartě se o poměrech v Československu dozvědělo více lidí ve svobodném světě: „Oni sice věděli, že tady je nějaká železná opona, ale neměli ánung, jak to tu doopravdy vypadá.“ 

V zaměstnání ho podle jeho slov podpis Charty nijak neohrozil: „Pracoval jsem v chemickém kombinátu ve Vřesové na nejnižší dělnické pozici. Takže jsem nikoho nezajímal.“ 

To se ale časem mělo změnit. Z Vřesové totiž odešel na hnědouhelnou šachtu, kde vykonával nejprve zámečnické práce a posléze si udělal průkaz na řízení důlní soupravy. Jeho studium na průmyslovce spělo k maturitě a začalo být zřejmé, že s vyšším stupněm vzdělání by mohl aspirovat na pozici štajgra, tedy důlního mistra. V tu chvíli mu v podniku začali házet klacky pod nohy a již mu nechtěli dávat studijní volno. 

Hrozilo, že maturitu nakonec nesloží. Problém mu pomohl vyřešit spřátelený lékař, který mu nabídl, ať se vrátí k práci sanitáře v karlovarské nemocnici na gynekologickém sále. Zde neměli problém uvolňovat ho kvůli studiu, takže průmyslovku úspěšně dokončil. 

Zhruba v této době, na začátku 80. let, se stal Milan Linhart účastníkem podivného incidentu. S bratrem se chtěl zúčastnit pochodu Praha-Prčice a vlakem se vypravili do Prahy. Stejným spojem cestovalo do Prahy velké množství lidí a z neznámého důvodu měl vlak méně vagónů než obvykle, takže souprava byla přeplněná. Mezi běžnými cestujícími se zřejmě pohybovali provokatéři z řad Státní bezpečnosti (StB): „Hned jak se vlak rozjel, vypadalo to, že někdo záměrně vyvolává šarvátky.“ Souprava zastavila v Ostrově nad Ohří a nádražní rozhlas lidi upozorňoval, že nemají vystupovat. Po nějaké době však postřehli, že jim odpojili lokomotivu. Lidé se začali tlačit z vlaku ven a najednou proti nim z obou stran zakročili policisté se psy. Kromě nich se na zásahu podíleli i muži v odlišných uniformách, zřejmě šlo o dozorce z věznice Vykmanov. „Bylo to jako za války, řvali na lidi, děti plakaly, kontrolovali občanky a vyslýchali cestující, kam jedou. Rozdávali rány obuškem a jedné holce rozdupali magnetofon.“ 

Později se Milan Linhart dozvěděl, že snad mělo jít o společné cvičení místní Veřejné bezpečnosti s vězeňskými dozorci. 

Cestováním po celé zemi unikal pozornosti StB

Krátce po maturitě, roku 1983, nastoupil Milan Linhart do montážního střediska, které založil jeho otec v rámci slovenského podniku Strojsmalt. Montoval převážně budovy skladišť a skladová zařízení. 

Milan cestoval za prací po celém Československu; díky tomu měl možnost navazovat kontakty s disidenty z celé republiky, šířit mezi nimi samizdaty a exilové časopisy. Navštěvoval například Petra Cibulku v Brně, Rudolfa Battěka v Praze, v Gottwaldově (nynějším Zlíně) navázal kontakt se Stanislavem Devátým, který mu nabídl členství v nezávislé Společnosti přátel USA (SPUSA). 

Díky tomu, že byl stále v pohybu, se mu víceméně dařilo unikat pozornosti Státní bezpečnosti. Jednou ho ale estébáci „navštívili“ v jeho bytě: když přišel domů, seděli za stolem, jeden měl na nohou jeho pantofle a popíjeli kávu. 

Milan Linhart se angažoval v disidentské činnosti i doma na Karlovarsku. S Jindřichem Konečným, který byl velkou autoritou západočeského disentu, organizoval koncem 80. let legendární brigády v Horní Blatné, jichž se účastnili mladí lidé ze západních i severních Čech. Přes den sázeli stromky a čistili les, večer se sešli na besedě v sále hotelu Hvězda, kde mohli stranou pozornosti policie probírat aktuální témata veřejného života. Policie se ovšem objevila druhý den, když se účastníci brigády vydali průvodem z Blatné do Perninku: „Prapodivní pánové chodili okolo nás, ale nic se nedělo, v podstatě nás jenom doprovázeli.“ Brigáda se konala opakovaně, poslední proběhla těsně před 17. listopadem 1989 – té už se ale Milan Linhart nezúčastnil. 

Podílel se také na vydávání samizdatového časopisu Stres, jehož iniciátorem byl Jiří Fuchs a Jindřich Konečný byl hlavním redaktorem jeho obsahu. Milan Linhart měl na starosti některé technické a organizační záležitosti; pro první dvě čísla časopisu obstarával těžko sehnatelné cyklostylové blány, jejichž distribuce byla přísně evidovaná. 

Aktivity na konci 80. let měly také svou odlehčenou, recesistickou podobu. Milan Linhart se účastnil akcí recesistického sdružení Ananas (Anonymní nabádači absurdní nápravy automatických situací): na karlovarské dřevěné kolonádě proběhl k úžasu lázeňských hostů minutový „koncert“ houslistů, kteří neuměli hrát, u sochy kosmonauta Gagarina u karlovarského Vřídla zazpívali píseň Dobrý den, majore Gagarine, pořádali „chytání lelků“ u Skleněného paláce, v Sokolově pak malování ananasů na dlažbu. 

Jezdil také na demonstrace do Prahy, s přáteli prchal před policejním zásahem 21. srpna 1988, byl asi na dvou demonstracích Palachova týdne. 

V Praze se Milan Linhart zdržoval i 17. listopadu 1989. Shodou okolností byl se Strojsmaltem právě na montáži na Zličíně. Když v metru zahlédl letáčky zvoucí na demonstraci na Albertově, zdálo se mu to podezřelé: žádná předchozí demonstrace nemohla být takto veřejně propagována. „Takovéhle věci se veřejně neinzerují, to bude nějaká bouda, tam nepůjdu,“ pomyslel si. 

Když se druhý den dozvěděl o brutálním policejním zásahu proti demonstrantům na Národní třídě, s kolegy zastavil práci na montáži. Informace o aktuálním dění získal z letáků rozdávaných ve studentském centru na Újezdě. „Nemyslel jsem si ani náhodou, že to je konec, že komunisti najednou složí funkce a vznikne pluralitní demokracie. Ale měl jsem z toho radost a bojovnou náladu.“ 

Shromáždění u pošty a „divoké devadesátky“

Vzápětí se vrátil domů do Karlových Varů – v té době tu již s rodinou bydlel v bytě v Sadové ulici. Od pondělí se účastnil protestů u budovy hlavní pošty a jeho byt se stal jedním z center, kde se scházeli organizátoři karlovarských demonstrací – Jindřich Konečný, Jiří Kotek, Jiří Fuchs a další. Na středu se podařilo sehnat ozvučení a shromáždění u pošty se rychle rozrůstala – z původního hloučku protestujících v masové demonstrace, od čtvrtka přesunuté na prostranství před hotelem Thermal. Protestními aktivitami ožilo i karlovarské divadlo a místní gymnázium. 

Milan Linhart byl za Společnost přátel USA nominován jako jeden z mluvčích karlovarského Občanského fóra, k jeho povinnostem patřilo objíždět menší obce na Karlovarsku a diskutovat s tamními lidmi. V Občanském fóru však zůstal jen do konce dubna 1990. „Viděl jsem, jak se na něj nabalují kariéristi, kteří mi nebyli sympatičtí,“ poznamenává. „Když nám nějaký plzeňský svazák řekl, že se máme nechat lustrovat, dost nás to pobouřilo.“ 

Milan Linhart na začátku 90. let dočasně opustil práci v montážní firmě a nějaký čas prožíval „divoké devadesátky“; Jiřímu Fuchsovi například pomáhal v začátcích rockového klubu Propaganda. Když jeho otec montážní firmu zprivatizoval, Milan se do ní časem vrátil. 

Spolupracoval také s Milanem Kozelkou, výraznou osobností karlovarského undergroundu, který se realizoval zejména jako výtvarník, performer a kunsthistorik – samouk. S Kozelkou jezdil na výtvarná sympozia jako šofér, pomáhal mu s technickým zajištěním jeho performancí. 

Později, když nemovitosti v Karlových Varech začali skupovat Rusové, prodali s manželkou byt v Sadové ulici a koupili si část statku v Mezirolí u Karlových Varů, kde žili i v době natáčení rozhovoru v roce 2025. 

S manželkou Evou oslaví v roce 2026 již padesáté výročí svatby. Syn Tomáš pracuje jako programátor robotů, mladší syn František, narozený roku 1985, působí jako profesionální trenér Muay-thai se světovými úspěchy. „A hlavně jsou to slušní, poctiví lidé, na čemž má nezadatelný podíl moje manželka Eva,“ dodává Milan Linhart. „Díky ní jsem žil tak, jak jsem žil, a ve spoustě věcí mi byla nápomocna.“ 

„Přál bych si, aby mladí lidé hodně studovali historii – ale opravdu studovali, nenechali se rozptylovat balastem na sociálních sítích. Aby si vážili toho, že jsme se vyhrabali ze 40 let komunistické poroby,“ uvažuje Milan Linhart, co by vzkázal budoucím generacím. „Je strašně důležité, aby se nenechali opít rohlíkem, aby si každou informaci ověřovali. Protože pravda je jen jedna, ta nemá víc forem. Pravda je pravda a lež je lež. A demokracie není nic jiného než odpovědnost společnosti vůči jedinci a jedince vůči společnosti. Musíme se ke společnosti chovat odpovědně, pokud chceme, aby se tak chovala ona k nám.“