Anna Liebigerová

* 1937

  • "To už přijel, potom přijel ten americký generál Patton. Tak jsme ho vítali. To si pamatuju, jak tam naproti bráně byla hospoda U Tří mušketýrů nebo Tři mušketýři nebo tak nějak se to jmenovalo. U té hospody jsme stáli a viděli jsme, jak přijel Patton, na nějakém otevřeném tanku. Tak jsme mu mávali. A oni si udělali právě v tom parku, kde jsme si nejvíc hrávali, jejich tábor, tam se rozložili. A aby se s námi seznámili, tak udělali takové seznamovací setkání, tak jsme tam taky šli s tatínkem. A byl tam Čechoameričan, který nám překládal, a byl tam taky kouzelník, dělali tam všechno možné, všelijaká kouzla a nevím – cviky. A ten Čechoameričan říkal, že co chceme, abychom se zeptali, a tatínek se hned přihlásil. On byl taky takový aktivní a hned říkal, že děti jsou zvyklé chodit do parku si hrát a jestli to nebude vadit, jestli nebudeme nějak obtěžovat, když přijdeme až k nim. A ten Čechoameričan řekl, že jim to vadit nebude, naopak budou rádi – že také mají svoje děti doma a že se na ně těší. A my jsme si tam chodili dál hrát a bylo to opravdu všechno úplně v pořádku."

  • "Jednou jsme se právě vraceli z krytu a náš dům byl rozbitý, padla bomba blízko něj. A tak nám uvolnili nějaké kanceláře v kriminálu. To byla jedna místnost vždycky a tam byly poschoďové postele, tak tam jsme v té jedné místnosti nějak tak žili. No bylo to špatné, protože na konci války hlavně ti dozorci, kteří se nějak paktovali s Němci, dělali velikánské vlastence. Dali přes silnici závoru. Teď normální, obyčejní lidi, maminky s děcky malými si řekli: 'My jsme Němci, co teď s námi bude?' a tak utíkali po Klatovské ulici, co vedla na Klatovy. Utíkali, že půjdou do toho Německa, a oni je všechny tahali do kriminálu a tam je mlátili. Tam to bylo hrozné. Tatínek přicházel vždycky úplně zničený, co ti lidi dokážou dělat. Byl takový citlivý člověk, hrozně ho to bolelo, jako kdyby mlátili jeho. A mamka říká: 'Prosím tě a ty vůbec...?' Otec říkal, že se nikoho ani nedotkne a jestli by chtěla, aby mlátil nějakou ženu s děckem? Ona mu řekla, že to ne, ale mohl by do někoho třeba jen strčit. A otec tehdy odpověděl, že do nikoho nebude ani strkat."

  • "A tak jednou taky, to vždycky zahoukaly sirény, zastavila tramvaj a pak si běžte, kam chcete. No a tak taky se mi to takhle jednou stalo. Zahoukaly sirény, zastavila tramvaj, no a malá holčička do druhé třídy s aktovečkou, nikdo si jí nevšiml. Tak ona zapadla do baráku za dveře, kde jsem se klepala, protože kolem mě padaly bomby, a to byly tříštivé bomby a zápalné bomby a viděla jsem, jak hoří, úplně jsem se třepala. Ještěže moji rodiče byli vzorní katolíci a naučili nás modlit. Já jsem tam v koutečku skrčená se modlila a modlila a dopadlo to dobře. Nakonec jsem se zachránila, no potom zase odhoukali. Ještě se nesmělo hned vyjít, protože jezdili ještě takzvaní pozemní střelci. A kdo vyběhl – no nevyběhněte z hořícího baráku –, tak toho kosili kulomety. Jak se někdo objevil, tak ho hned zabili. To jsem ale věděla, že ještě nesmím, až odhoukají konec a až odlétala ta letadla. No tak to byl takový nejsilnější můj zážitek. No a potom jsem teda vyšla a šlo se do školy. Ta byla pod plzeňským divadlem a ve škole už bylo dobře."

  • Full recordings
  • 1

    Znojmo, 24.05.2025

    (audio)
    duration: 15:01
    media recorded in project Terénní reportáže
  • 2

    Znojmo , 22.09.2025

    (audio)
    duration: 01:32:35
    media recorded in project Příběhy regionu - Jihomoravský kraj
Full recordings are available only for logged users.

Bomby padaly kolem mě, třásla jsem se v koutku za dveřmi a modlila se

Anna Liebigerová při natáčení, Znojmo, 2025
Anna Liebigerová při natáčení, Znojmo, 2025
photo: Post Bellum

Anna Liebigerová, rozená Havelková, se narodila 11. května 1937 v obci Višňové u Moravského Krumlova jako třetí ze čtyř sourozenců. Otec pracoval jako dozorce ve věznici, matka byla v domácnosti. Po přeložení otce do plzeňské věznice se za ním v letech 1943/1944 rodina přestěhovala. Pamětnice zažila bombardování Plzně, vzpomíná na útěky do krytu i na to, jak ji samotnou po cestě do školy zastihlo bombardování a ona se musela schovat za dveře blízkého domu. Bombardování rodině poničilo byt, konec války tak strávila v provizorním pokoji upraveném z kanceláře věznice. Odtud pamětnice viděla, jak někteří dozorci zacházejí s Němci, kteří byli na útěku z Plzně. Vzpomíná i na vítání generála Pattona a na stěhování do Znojma, kde byl její otec zbaven zaměstnání vězeňského dozorce a sám byl krátce vězněn. Anna Liebigerová vystudovala střední pedagogickou školu, vdala se a narodilo se jí pět dětí, z nichž první dcera Lenka zemřela v půl roce. Manželství nebylo šťastné, pamětnice se rozvedla a čtyři děti vychovávala sama. Od režimu zažila ústrky kvůli víře, do kostela musela chodit tajně. Po roce 2000 se opakovaně sama vypravila na cyklopoutě na poutní místa v Evropě – byla např. v Lurdech, Santiagu de Compostela, Fatimě aj. V roce 2025 žila ve Znojmě, sepisovala vzpomínky na svůj život pro 11 vnoučat a čtyři pravnoučata a těšila se z velké rodiny.