The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Anna Liebigerová (* 1937)

• narozena 11. května 1937 v obci Višňové u Moravského Krumlova jako třetí ze čtyř sourozenců

• otec pracoval jako vězeňský dozorce, matka byla v domácnosti

• v letech 1943/1944 se rodina přestěhovala do Plzně, kde otec pracoval v místní věznici

• opakovaně zažila bombardování i útěky do krytu, jednou se sama musela před bombardováním schovat po cestě do školy za dveře blízkého domu

• bombardování poničilo dům, ve kterém rodina žila, konec války tak strávila v provizorním bydlení v kanceláři věznice, odkud pamětnice viděla, jak čeští dozorci bijí Němce, kteří se snažili uprchnout do Německa

• vzpomíná na setkání s generálem Pattonem i americkými vojáky

• po válce se rodina přestěhovala zpět do Znojma, kde byl její otec po roce 1948 propuštěn z pozice vězeňského dozorce a sám byl na několik měsíců uvězněn

• vystudovala pedagogickou střední školu, vdala se a narodilo se jí pět dětí, nejstarší dcera Lenka zemřela v půl roce

• manželství nebylo šťastné, pamětnice se rozvedla a čtyři děti vychovávala sama

• od režimu zažila ústrky kvůli svému náboženskému přesvědčení, do kostela chodila tajně

• po roce 2000 se opakovaně sama vydala na cyklopoutě na poutní místa po Evropě – na kole dojela např. do Lurd, do Santiaga de Compostela či do Fatimy

• v roce 2025 žila ve Znojmě a těšila se ze své velké rodiny, pro kterou sepisovala zážitky ze svého života

Když bylo Anně Liebigerové asi osm let, šla jednoho rána do školy. Výjimečně šla sama, bez starších sourozenců. Stejně jako každý den jela část cesty tramvají, která neměla okna. „Najednou zahoukaly sirény, tramvaj zastavila a já samotná jsem šla s aktovečkou, nikdo si mě nevšiml,“ vzpomíná na ráno, které se jí navždy otisklo do paměti. 

Pamětnice netušila, kde jsou ve městě kryty. „Zapadla jsem do nějakého baráku poblíž za dveře a kolem mě padaly bomby. Byly to tříštivé a zápalné bomby, viděla jsem, jak okolo hoří,“ popisuje hrozivý zážitek. Celá se třásla a klepala. „Naštěstí byli rodiče vzorní katolíci a naučili nás modlit se, tak jsem se skrčená v koutečku modlila,“ dodává. Anna Liebigerová věděla, že ihned po skončení náletu nemůže svůj úkryt opustit. „Lítali ještě tzv. pozemní střelci a kdo vyběhl moc brzy, třeba z hořícího domu, toho zastřelili kulomety,“ vzpomíná. Zůstala proto schovaná až do signálu sirén označujícího konec nebezpečí. Poté se vydala do školy, kde – jak sama říká – už bylo dobře.

Během jednoho z bombardování Plzně byl poškozen i byt, ve kterém rodina bydlela, nikomu se však nic nestalo. Pětičlenná rodina pak konec války i dny po osvobození přečkala v kanceláři ve věznici, kterou jim vedení věznice poskytlo a upravilo k bydlení. Odtud měla pamětnice výhled na události posledních dní války. Vězeňští dozorci, kteří za války spolupracovali s Němci, si podle pamětnice začali hrát na velké vlastence. „Přes ulici Klatovskou, která vedla kolem věznice a utíkali po ní Němci do Německa, matky s malými dětmi, nainstalovali závoru, kde Němce odchytávali a odtahovali do věznice, kde je bili,“ popisuje české „zúčtování s nepřítelem“. Noc před instalováním závory prý nemohla spát a slyšela, jak odjíždějí kolony aut. „To byli papaláši a obyčejní lidi to pak schytali,“ říká. Otec pamětnice byl ze situace nešťastný a velmi se ho dotýkala. „Byl to citlivý člověk. Když se ho maminka ptala, jak se chová on, odpověděl, jestli po něm chce, aby mlátil ženy a děti. Ona mu tehdy řekla, že mlátit ne, ale že by do nich mohl třeba jen strčit.“ „Ani strkat do nich nebudu!“ měl tehdy odvětit. Otec pamětnice jednou přebíral službu po dozorcích, kteří se opili a dostali se na německé oddělení, kde Němce hrozně zbili. „Byli tam lidi v hrozném stavu, někteří pomalu umírali,“ popisuje pamětnice otcovo vyprávění, které jí utkvělo v paměti. „Tatínek běžel za německou doktorkou, ať tam rychle jde, ale že to není jeho práce. Ona mu na to měla říct, že tomu rozumí, že ví, že je tatínek slušný člověk,“ vzpomíná Anna Liebigerová a dodává, že kruté zacházení mnoho Němců nepřežilo. „Viděla jsem, jak do věznice vezou rakve. Bylo mi jich líto, protože jsem byla vychovávána tak, že Němci jsou taky lidi,“ uzavírá.

Mávání Pattonovi

Anna Liebigerová, rozená Havelková, se narodila 11. května 1937 ve Višňovém u Moravského Krumlova. Otec Cyril Havelka pocházel z chudých poměrů a pracoval jako dozorce ve věznici, matka Růžena Havelková byla v domácnosti. Anna měla dva starší sourozence a mladší sestru. Rodina nejprve bydlela ve Višňovém, poté otce přeložili do věznice v Plzni, a tak se kolem roku 1943/1944 přestěhovali. „Tehdy nás bydlelo pět v jednopokojovém bytě a vůbec nám to nepřišlo divné,“ vzpomíná. Rodina měla malou zahrádku a výpěstky obohacovala přídělový systém.

Byt byl u velkého parku, kde pamětnice trávila mnoho času se sourozenci. Dny bezstarostného dětství narušovaly nálety. „Některé byly v noci. To jsme spávali v tzv. trikáčích – byly to dohromady kalhoty s vrškem –, rychle jsme vyběhli z postelí a utíkali do krytu ve věznici. V krytu se vedly řeči – věznice byla blízko letiště a lidi říkali, že kdyby bomba padla na vězení, utopíme se ve vřelé vodě z topení,“ kroutí hlavou. „Naštěstí jsem seděla vedle maminky, tak se to dalo zvládnout,“ dodává. Otec, coby dozorce, do krytu nechodil – hlídal vězně.

Anna Liebigerová si vzpomíná, jak mávala americkému generálu Pattonovi. „Přijel na otevřeném voze, mávali jsme mu a vítali ho.“ Američtí vojáci si rozložili tábor v parku, kde si děti hrávaly. Aby se s místními spřátelili, uspořádali setkání, na kterém ujistili otce pamětnice, že se děti nemusejí bát. „Vojáci byli strašně milí a přátelští. Jednou nás dokonce ze školy popovezli džípem,“ usmívá se.

Dejte naší rodině už konečně pokoj

Po válce se rodina přestěhovala do Znojma, aby byla blíže příbuzným. Otec byl vedoucím Katolického domu ve Znojmě. Anna Liebigerová chodila do Junáka a rodina pravidelně navštěvovala bohoslužby.

Po komunistickém převratu v roce 1948 byl otec propuštěn z vězeňské služby – údajně mluvil proti komunistům. Na udání souseda byl Cyril Havelka několik měsíců vězněn. Přesný důvod jeho věznění pamětnice nezná, avšak návštěv bohoslužeb se rodina nevzdala.

Po propuštění pracoval otec jako zedník, ale po úrazu se stal nočním hlídačem skladu stavebnin. Jednomu ze sousedů se rodiny se čtyřmi dětmi zželelo a chtěl jim pomoci. „Byl to komunista a maminka se bála, co nám jde udělat, a v slzách ho prosila, aby nás nechal být,“ vzpomíná pamětnice. Soused jim však chtěl opravdu pomoci a díky jeho posudkům mohly všechny děti vystudovat gymnázium.

Do kostela jsem jezdila tajně, jako na výlet

Anna Liebigerová vystudovala pedagogickou školu a začala pracovat jako učitelka. Vdala se a postupně se jí narodilo pět dětí, z nichž nejstarší dcera Lenka zemřela v půl roce věku. Manželství nebylo šťastné – podle pamětnice ji manžel bil, stejně jako děti. Poslední kapkou bylo, že si našel jinou ženu a čekal s ní dítě. Anna Liebigerová se rozvedla a čtyři děti vychovávala sama.

Jako učitelka měla zakázáno navštěvovat bohoslužby, ale ani po narození dětí se jich nevzdala. „Na oko jsme jezdili na nedělní výlety. Do Mikulova, do Jemnice a tak, no a při té příležitosti jsme tam vždycky šli do kostela.“ Pracovní místa měnila třeba i dvakrát ročně. „Různě si mě postrkovali, protože o mně věděli, že jsem věřící. Byla jsem zástup za mateřskou, celkově jsem pracovala na 19 různých místech,“ popisuje.

Celé nebe jelo se mnou 

Nemožnost cestovat si Anna Liebigerová vynahradila po roce 2000, kdy si už v důchodovém věku koupila kolo „Monču“ (kupované ve svátek sv. Moniky). Na něm objela mnoho poutních míst v Evropě. Dojela ze Znojma do Říma, do Lurd, do Santiaga de Compostela i do Fatimy.

„Spala jsem většinou někde na mezi, měla jsem s sebou stan, který jsem ale stavěla, jen když bylo škaredě,“ vypráví. Jídlo si obstarávala i z vyhozených potravin u supermarketů. „Bylo tam třeba pět bábovek, tak jsem si vzala všechny a jedla je ke snídani, obědu i večeři,“ směje se.

Na cestách potkávala mnoho dobrodinců, kteří jí dávali peníze. Ty však nepoužívala pro sebe – darovala je do sbírky Halíř svatého Petra. Strach na cestách neměla. „Kdepak bát se, vždyť se mnou jelo celé nebe. Měla jsem nebeskou ochranu, nikdy se mi nic nestalo. Jen jednou do mě drclo auto, odřela jsem si kotník, ale postarali se o mě a ještě jsem dostala snídani na místní policejní ubytovně,“ usmívá se nad fotografiemi.

Anna Liebigerová žila v roce 2024 ve Znojmě. Byla stále aktivní, sepisovala své zážitky a vzpomínky pro 11 vnoučat a čtyři pravnoučata a těšila se z velké rodiny.