Adéla Lasáková

„Nějaký Kašný. To byl velký sedlák. Pracovala jsem zrovna na poli s řepou a najednou tam zastavilo auto. To bylo za komunistů. Vystoupili dva chlapi. Jeden v koženém kabátě a druhý normálně. Šli k tomu Kašnému. Jmenoval se Jindřich. A že musí jít s nimi. Ale on se ptal, co udělal. A oni, že špatně okrajoval řepu. Že dělal velké odkrojky. To ale nebyla pravda. On nechtěl vstoupit do JZD. Tak ho sebrali a už se chudák nevrátil. Musel pracovat v uranových dolech a umřel. Ten Kašný.“

„Můj strýc padl ve válce. A já jsem šla za družičku. Moje sestřenice to má na fotce. A to se zpívalo. Máme ve vesnici pomník starých vojáků, kteří padli v první válce. Byl tady člověk jménem Iran. Byl to esesák a měl tam proslov o vojácích, kteří umřeli. A zpívala se píseň: ´Ich hatt’ einen Kameraden'… Dál už to neumím. To se zpívalo pro ty, kteří padli.“

„To byl který staříček? – Můj. Táta od mámy. – Jak se jmenoval? – Josef. Josef Flaška. – A co se mu stalo? – Granát. Během fronty to tady bylo nejhorší. Byli jsme ve sklepě a najednou plno prachu… Staříček se stařenkou si mysleli, že hoříme. Tak vyběhli ze sklepa ven. Chalupa byla celá, ale půl stodoly bylo pryč. Stařenka se vrátila do sklepa, ale on si ještě šel vyklepat fajfku. Vtom spadl u sousedů granát a střepiny lítaly oknem. Zasáhlo ho to do nohy. Tak dlouho tady ležel, až vykrvácel. Rusi se blížili, Němci už byli pryč. A tak umřel. Zůstaly jsme samy. Svobodná teta, stařenka a já.“