The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Adéla Lasáková (* 1935)

• narodila se jako jedináček 14. srpna 1935 v Oldřišově na Hlučínsku

• otec Maxmilián Baďura byl zedník, za války musel do wehrmachtu

• matka Františka krátce před válkou zemřela, pamětnice vyrůstala u prarodičů

• dědeček Josef Flaška byl veteránem první světové války, v Oldřišově hospodařil

• v roce 1944 byla svědkyní spojeneckého bombardování Horního Slezska

• pamatuje boje Ostravsko-opavské operace, postup Sovětů a ústup wehrmachtu

• v dubnu 1945 dostalo hospodářství zásah granátem, dědeček pamětnice zahynul

• začátkem 50. let zažila kolektivizaci venkova, pamatuje násilí vůči sedlákům

• pracovala například v prádelnách, v papírnách, příležitostně vařila na svatbách

• v době natáčení na jaře 2025 žila v Oldřišově ve svém rodném domě

Dojedli uzené se zelím, děda si ještě v kuchyni vykouřil fajfku a vyšli z domu. Pamatuje si, jak kolem dědy hopsala, když si polní cestou vykračoval s holí v ruce. Byla neděle a strejda Karel už je vyhlížel. Adéla měla dědu ráda a vůbec jí nevadilo, že se strýcem pili jednu štamprli za druhou. Byla s nimi legrace. Zpívali německé písničky a vzpomínali na válku, které se tehdy ještě první světová neříkalo. Jako by už zapomněli, jaká to byla hrůza. Jako by jejich synové zrovna nemrzli někde v Rusku a oni nevěděli, jestli je ještě někdy obejmou. Hlučínsko právě patřilo k Říši, a když se k večeru vraceli z Piltsche do Oldřišova, nestála na hranici žádná budka s celníky, jak tomu bylo za první republiky. Strýc je doprovázel, do zad jim foukal západní vítr, a než došli do vsi, dal se děda po štamprlích do pořádku a babička nic nepoznala.

Piltsch byla tehdy německá. Dnes se jmenuje Pilszcz a leží v Polsku. Do Oldřišova je to z Pilště necelé tři kilometry. Adéla Lasáková žila v Oldřišově s dědou Josefem, babičkou Marianou a tetou Marií. Matka Františka zemřela ještě před válkou na zápal plic. Nepamatuje se na ni, ale když si prohlíží její fotku, vzpomíná, jak lidé říkali, že Františka Flašková byla nejpěknější z celé vesnice. Otec Maxmilián Baďura byl zedník a muzikant. Hrál na klarinet a narukoval k vojenské kapele. Podruhé se oženil, když přijel na dovolenku, ovšem Adéle se u macechy nelíbilo. Utekla k dědovi a už tam zůstala. Pomáhala na poli a chodila do německé školy.

V dubnu pětačtyřicet zaparkovaly u chalupy dva německé tanky. „Jeden tady u dveří, druhý u studny,“ vypráví Adéla Lasáková a ve vzpomínkách se jí vracejí chvíle staré osmdesát let. Tankisté v černých uniformách byli mladí. Adéle se líbili, ale jejich uniformy ne. U chalupy parkovali přes den, večer odjeli a ráno byli zase zpátky. Adéla rozuměla všemu, o čem vojáci s dědou mluvili. Vyprávěl jim o svých synech, oni zase o domově. Jednoho rána se už nevrátili a děda říkal, že se něco blíží. Když začala dunět děla, dopadl před chalupu granát a ze stodoly zůstala jen půlka. Trvalo hodinu, než děda v manšestrových gatích vykrvácel. Ležel v kuchyni s pahýlem místo nohy, nejdříve řval, potom naříkal a pak už bylo ticho.

Měl jsem kamaráda

Nemůže si vzpomenout, jaké písničky děda se strýcem každou neděli zpívali. Ovšem pamatuje si, jakou píseň zpívala, když přišla zpráva o vojácích zabitých na frontě. Místní esesák se jmenoval Iran. Do Oldřišova se přistěhoval na podzim 1938. Hitler připojil Hlučínsko k Říši, všude vlály hákové kříže a z Německa přišli noví lidé. Učitelé, úředníci a také Iran. Adéle se zdálo, že je hodný. U kostela stál pomník padlým v první světové válce, tam Iran odříkával smuteční proslov, a když proslov skončil, školní děcka zpívala: „Ich hatt’ einen Kameraden, Einen bessern findst du nit. Die Trommel schlug zum Streite, Er ging an meiner Seite, In gleichem Schritt und Tritt…“ Píseň „Měl jsem kamaráda“ je žalozpěv německé armády a Adéla Lasáková na ta slova po celý život nezapomněla.

Po Mnichovu 1938 získali lidé na Hlučínsku německé občanství a za své úspory v korunách dostali marky. Tři ku jedné byl dobrý kurz a lidé si polepšili, ale netrvalo dlouho a muži museli do německé armády. Na frontu odjeli také tři strýcové. Vrátil se jeden. Děda už měl jednu válku za sebou. Dvacet let nosil v těle střepinu, kterou nešlo vyndat, a pořád ho bolela hlava. Přesto si Adéla pamatuje, že byl štíhlý, vysoký a zdatný. Na vnučku byl Josef Flaška milý, s nikým se nehádal. Poroučel jen kravám: „Vjó! Hota! Čehý!“ Adéla vedla krávy brázdou, děda oral a volal na krávy, jako by to byli koně, které ovšem neměli, protože byli malí hospodáři. Velkých sedláků hospodařilo v Oldřišově několik. „Štrauch měl dva páry koní. Dreibauer dva statky a mlýn. Kašný. Také Dostál, ale ten už tak bohatý nebyl,“ vzpomíná Adéla Lasáková.

V Oldřišově kousek pod kostelem, na dohled od rybníku a parku s protilehlým zámkem, stál statek sedláka Jiřího Fabiána. Sedlákův syn Manfréd Fabián byl mezi dětmi nejstarší a pro Paměť národa vyprávěl v roce 2024. Na statku pracovaly dvě děvečky z Polska a také čeledín byl Polák. Fabiánův statek patřil k nejmodernějším. Obytné stavení mělo vodovod, splachovací záchod a koupelnu se sprchou. Celé přízemí vytápělo ústřední topení vyhřívané kuchyňskými kamny firmy Holuša z Dolního Benešova. Na vodovod byly připojené stáje s napáječkami pro zvířata. V létě přijížděli z Německa studenti zemědělství, aby se učili hospodařit v praxi.

Bývalo běžné, že statky a usedlosti nesly svá druhá jména. Na staré fotografii z první světové války pózuje Manfrédův děda Johann v dragounské uniformě pruské armády. Proto byli Fabiáni prostě „Dragouni“. „Kaj iděš? Do Dragouna,“ říkalo se v Oldřišově, když se šlo k nim. Obilí sklízeli samovazem od firmy Melichar z Prostějova a stejnou značku nesla také mlátička ve stodole. V roce 1940 koupil Jiří Fabián traktor Hanomag. Vlastnit traktor nebylo běžné. Válčící Německo však potřebovalo vojáky, pro vojáky jídlo a sedláci měli povinnost orat, sít a sklízet pole příbuzných i sousedů, kteří museli na frontu. Také Manfrédův otec takhle hospodařil. Ke dvaceti hektarům dostal dalších dvacet a bez traktoru by to nezvládl.

První černoch

Kostel v Oldřišově nese jméno Narození Panny Marie. Adéla Lasáková chodila na mši každou neděli. V osm na ranní s babičkou, jindy s dědou na desátou, zatímco babička vařila oběd. V chlívku měli dvě prasata a nejčastěji bylo v neděli uzené. Ovšem pamatuje si, že někdy býval na stole mladý kohout. Když se líhla kuřata, byly slepice v bezpečí, ale kohouti ne. Nejzdatnější kohout zůstal na chov, ostatní skončili v troubě. V kostele měly rodiny svá místa v číslovaných lavicích. Děti často sedávaly na schůdku před oltářem, protože v lavicích bylo plno. Adéla Lasáková neumí vysvětlit, proč tomu tak bylo, ale pamatuje si na tři extra krátké lavice. Do každé z nich se vešel pouze jeden člověk a v jedné z těch lavic sedával i děda.

V sobotu 18. dubna 1942 přišel kostel v Oldřišově o své zvony. Byly tam tři a všechny zmizely. „Za účelem zajištění rezervy kovů pro případ dlouhotrvající války,“ nařídil maršál Hermann Göring dát k dispozici zbrojnímu průmyslu veškeré německé kostelní zvony. V publikaci „Návrat zvonu do kostela Narození Panny Marie“, vydané obcí Oldřišov autoři uvádějí, že podle Göringova rozkazu mělo v celém Německu zůstat zachováno pouze deset až dvanáct zvonů. Všechny zvony měly být odvezeny z kostelů, rozbity a roztaveny. Zvonovina se stala surovinou pro odlévání děl. V Protektorátu zřídily úřady sběrny zvonů v Praze na Maninách a v Ostravě-Přívoze. Odtud měly zvony cestovat do hutních pecí po celém Německu.

Zvony v Oldřišově už dva roky nezvonily, ovšem krajinou Horního Slezska se začalo ozývat kvílení sirén a hukot bombardovacích letadel. Od začátku roku 1944 bombardovala spojenecká letadla továrny, železárny a hutě, rafinerie a doly v dnešním Polsku. Přibližně čtyřicet kilometrů vzdušnou čarou od Oldřišova leží město Kędzierzyn. Za Německa se jmenovalo Heydebreck. Cílem bombardování byla v Heydebrecku strategická chemička IG Farben AG. Pamětník Miloslav Šafrán montoval v Heydebrecku ubytovny a pro Paměť národa o tom vyprávěl v roce 2013. „Heydebreck byl provrtaný. Nezůstal čtverečný metr, který by nebyl rozbitý. Kolem cest byly kryty, které samy vypadaly jako velké bomby, a vy jste se do nich při bombardování schoval,“ vzpomínal Miloslav Šafrán. Sám několik náletů přežil ukrytý v protileteckém bunkru.

K náletům na Horní Slezsko používala americká armáda bombardéry B-24 Liberator a B-17 Flying Fortress, doprovázené stíhačkami P-51 Mustang a P-38 Lightning. Adéla Lasáková si pamatuje okamžik, kdy se jedna ze spojeneckých stíhaček řítila nad Oldřišovem. Pilot se katapultoval z kabiny a snesl se padákem do lesíku za vesnicí. Tam ho zajali němečtí vojáci. V otevřeném autě pak vezli pilota přes vesnici do Opavy. Viděla ho, byl to mladý člověk, ale moc se jí nelíbil. Měl velké oči, kudrnaté vlasy, zářivé bělmo, urostlou figuru a byl to první černoch, kterého v životě spatřila. 

Také Cecílie Hartošová ze sousedních Služovic o amerických stíhačkách pro Paměť národa vyprávěla. Letoun na nebi spatřila z cesty za vesnicí. Ze stroje šel černý dým a příšerně to pištělo. Stála na cestě s Erichem Bitomským, a když to spadlo, běželi se tam podívat. Letadlo se rozbilo o kamenitou silnici, trosky se zaryly do země a visela z nich ruka. Cecílie uviděla zlatý prsten a Erich ho chtěl sundat. „Utíkej! Utíkej!“ křičela. Zahnala Ericha a ještě dlouho se jí o tom zdálo. Erich se tam stejně vrátil, ale to je všechno, co o Erichovi Cecílie věděla. Byl jen o rok starší, přesto zmizel ve válce. „Hitler rozkázal total a všechny ty synky posbíral. Víte, co byl total, ne?“ ptá se Cecílie Hartošová a připomíná „totální válku“, kterou vůdce začátkem roku 1945 vyhlásil. Na frontu museli chlapci, stejně jako stárnoucí a nemocní muži. 

Küche II/ 22

„Hallo! Hallo! Deutsche Soldaten, kapituliert! Haló! Haló! Němečtí vojáci, vzdejte se!“ Severně od Oldřišova leží v Polsku vesnice Rozumice. V místě, ve kterém dnes sviští povětřím lopatky větrné elektrárny, je krajina mírně zvlněná. Jinak je to tam dokonalá rovina. A nad tou rovinou zněly z amplionů Rudé armády výzvy vojákům wehrmachtu. „Hallo! Hallo!“ znělo volání v němčině. Adéla to hlášení slyšela a museli to slyšet také mladí muži v černých uniformách, které znala ze dvora dědovy chalupy. Sověti se blížili, lidé prchali ze vsi, ale Josef Flaška rozhodl, že se nikam nepůjde. Když o tom Adéla Lasáková vypráví, snaží se rozpomenout, proč to děda nařídil. Chvíli to trvá, ale pak už to ví: „Děda byl veterán a měl zkušenosti. Říkal, že nejlepší je zůstat, tam kde právě jsme.“

Na jedné z nejstarších fotografií v rodinném albu stojí vysoký muž s knírem v uniformě pruské armády uprostřed skupiny vojáků s brigadýrkami na hlavách. Snímek vznikl v zákopu. V pokrčené pravé ruce, s dlaní ve výši hrudníku, pozvedá voják sklenici způli naplněnou tmavým nápojem. Možná je to rum. To nevíme, ale tím chlapíkem se sklenkou v ruce je děda Josef Flaška. Lehce se usmívá a většina ostatních mužů s ním. Nad hlavami mají tabulku s nápisem „Küche II/22“ přibitou na kulatém nosníku ve výdřevě zákopu. „Kuchyň II/22.“

Dělostřelecký granát dopadl na dvůr ve chvíli, kdy si děda v kuchyni vyklepával fajfku a byl to už druhý výbuch. První zasáhl stodolu a babička s dědou vylétli ze sklepa zkontrolovat, co se venku stalo. „Hoří! Hoří! Barák hoří!“ křičeli oba, ale nebyla to pravda. Mračna temného prachu svírala plíce, štípala v očích a vypadala jako dým. Babička se vrátila do sklepa, dědu zdržela fajfka. Okno do kuchyně už bylo dávno rozbité, když střepiny vlétly dovnitř a rozsekaly dědovi nohu. Adéla viděla bezvládné tělo v manšestrových kalhotách. Děda ležel na podlaze, obličej měl šedivý. Nabrala do hrnku studenou vodu a chrstla ji na bledou tvář. Děda sebou cuknul, krev vystříkla do kuchyně, pak začal křičet. Pohřbili ho na zahradě, mělkou jámu přikryli deskami. Když po měsíci odváželi tělo na hřbitov, Adéla už dědu nepoznala. „Hůl je ve skříni. Chcete ji vidět? Ještě nedávno jsem s ní chodila do obchodu.“

Přijď za námi na pole

Oldřišov patří k vesnicím, které během Ostravsko-opavské operace na jaře 1945 dostaly na Hlučínsku nejvíce zabrat. Poškozeno nebo zničeno bylo osmdesát procent domů. Také statek „U Dragouna“ to schytal. Když se Manfréd Fabián s matkou a dalšími dětmi vrátili domů, tancovali na dvoře opilí Sověti. Kolem se válely ohořelé trámy v hromadách břidlice, která ještě nedávno pokrývala střechy statku. Přespali v nedalekých Hněvošicích a přišli až druhý den, až Rusové zmizeli. Z domu právě vycházela žena ze sousedství se štosem porcelánových talířů na rukou… Obytný dům měl proraženou střechu, kamna od firmy Holuša sovětští vojáci zničili.

Všechna hospodářská stavení byla v troskách, jen stáj pod klenbou zůstala a v ní traktor Hanomag. Barvu měl plnou puchýřů popraskaných žárem, ale byl v pořádku. Kola traktoru Sověti našli, přestože byla zazděná ve sklepě stodoly. „Na tohle byli machři. Proklepávali stěny a všechno objevili. Pneumatiky rozřezali na kusy. Hledali, jestli v nich něco není. Hodinky, šperky nebo peníze,“ vzpomínal pro Paměť národa Manfréd Fabián. Vyhlíželi tátu, ovšem hospodář nepřicházel. V uniformě wehrmachtu padl v bitvě o nedalekou Hrabyni a jeho tělo se nikdy nenašlo.

Také synové Josefa Flašky, Jan a Josef, se domů nevrátili. Josefův kamarád z fronty Adéle Lasákové později vyprávěl, jak strýce Josefa přejel ruský tank. Strýc byl zraněný a nemohl utíkat s ostatními. V bahnité břečce pod pásem tanku z něj prý nezůstalo nic. Babičce to do její smrti nikdy neřekli. Krátce po válce ranila babičku mrtvice. Poslední léta svého života prožila ochrnutá na lůžku a pořád na syna čekala.

Adéle bylo deset, když s tetou a babičkou zůstaly bez hospodáře. Zničenou stodolu pomohli opravit sousedé a příbuzní. Ovšem tři hektary pole musely teď s kravami orat samy. „Přijď za námi na pole,“ napsala teta na lístek v kuchyni. Ležel na stole vedle hrnku s mlíkem a krajíce chleba, když přišla Adéla ze školy. V patnácti šla z měšťanky rovnou do práce. V prádelnách v Opavě mandlovala košile vojenské posádky, přišívala knoflíky, spravovala šaty zákazníkům z celého města. Centrum Opavy bylo po válce v ruinách a děvče vidělo, jako ho lidé zvedají z trosek. Jezdila tam ráda. Na poli to nenáviděla. Na poli byla dřina. A na rozdíl od pole a chléva dostávala v prádelnách hotové peníze, které doma potřebovali.

Návrat zvonu

Nepamatuje si to přesně, ale bylo to někdy v první půlce 50. let. Pracovala v Opavě, ale jen co přišla z práce domů, spěchala na pole. Byl podzim, sklízela se řepa a pomáhala u sedláka, který se jmenoval Kašný. „Přijeli pro něj a sebrali ho rovnou z pole,“ vzpomíná Adéla Lasáková. „Chlapi v kožených kabátech. Viděla jsem je.“ Státní bezpečnost obvinila hospodáře z podvodu při sklizni řepy. „Poslali ho do uranových dolů. Vrátil se v rakvi,“ říká. 

Jen co se krajina, vesnice, sedláci i obyčejní lidé z války trochu vzpamatovali, dostali se k vládě komunisté a rozjeli teror kolektivizace. Funkcionáři strany, kteří o půdě a dobytku nevěděli vůbec nic, nutili sedláky do družstva. „Nejdřív nikdo nechtěl. Jen co sejmuli Kašného, vlezli jsme tam všichni,“ vzpomínal pro Paměť národa syn sedláka Manfréd Fabián. 

Také za tetou pamětnice Marií chodili náboráři. „Nevím, musím si to rozmyslet,“ váhala teta ještě před tím, než se stalo to s Kašným. Adéla obracela oči v sloup. „Jen ať si to vezmou. Já už na pole nechci,“ říkala si v duchu a modlila se k Pánu Bohu, ať už to trápení skončí.

V roce 1956 se Adéla, rozená Baďurová, vdala za Jiřího Lasáka. Přestože byli z jedné vesnice, nepamatuje si, že by si Jiřího v dětství nějak moc všímala. Pak se potkali na taneční zábavě v sále hospody, kde kdysi její otec hrával v kapele na klarinet. Přišel pro Adélu k tanci a byl vysoký, štíhlý a zdatný, jako její dědeček.

Z hospody je dnes obecní dům a v Oldřišově se postarali, aby ve stropu zůstaly trámy, které tam byly už v době, kdy se Adéla Lasáková narodila. A také jeden ze zvonů na věži kostela je zase jedním z těch původních. V roce 2024 se z Německa vrátil zvon odlitý v roce 1507. Patřil k těm, které během války unikly zkáze, a zvonil na věži kostela v německém Schwenningenu, kde se ho podařilo nalézt. „O REX GLORIE VENI CUM PACE“ – „Ó králi slávy, přijď s pokojem,“ sděluje nápis na zvonu odlitém patnáct let poté, kdy Kryštof Kolumbus poprvé přistál u břehů Ameriky.